„Když prší.“

Obloha se ještě nerozhodla, co dál, tříští sluneční paprsky ve sférickém prostoru o hrany sněhových krystalů, ztrácí se v mlžném oparu, maluje si víčka nebeskou modří a pouští se do tance v objetí nedočkavého větru, kterému je každý prostor malý a který cupuje vše na třpytivé konfety, pak barevnou tříšť hladí, uhlazuje a znovu namáčí do rozmanitých barev a neklidný, nestálý, neuspokojený tvaruje kosmický meziprostor do oblaku, který krystalizuje do barevných slz a každá z těch kapiček v sobě unáší kousek slunce a kousek modrého nebe a běl mrazivého kosmu a zeleň pozemskosti, v jejíž náruč se ty nebeské slzy rozdychtěně vrhají v dešťopádu a s rozkoší uléhají do hebké náruče rozkvetlých růží, jejichž barvy, které si obloha prve propůjčila, jim takto vrací.
Tak tomu je pokaždé ve vrcholícím létě „Když prší“.

Bára Sobotková: „Když prší“, malba na sklo. 2006.

Text a reprofoto © Richard Sobotka

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *