České Švýcarsko – Krajina skalních hradů

České Švýcarsko je pohádkovou zemí s mystickou krásou přírodních scenérií Labských pískovců. Zároveň to je divoká a nespoutaná krajina, hluboké rokle a skalní věže z jejichž vrcholů jsou nádherné vyhlídky.

Na nevelkém prostoru se zde v minulosti nacházelo množství hradů, střežících obchodní cesty, mezi nimi také Solná a Jantarová stezka.

Nad soutokem řeky Křinice a Brtnického potoka se nachází Orlí roh se zbytky Brtnického hrádku, který sloužil k ochraně hranic a Lužické cesty. Jsou zde také Chřibský hrádek, Kyjovský hrádek, Vlčí hrádek a další bezejmenné hrádky. O čilém obchodním ruchu svědčí nejen Česká cesta a Česká silnice, ale také Zlodějská cesta a Pašerácká cesta. Neschází však ani Cesta k sousedům.

 Jedlová hora. 

Význačné vrchy oblast Lužických hor nemá, zato jsou zde místa s poetickými jmény, jako Luž, Jedlová hora, Sokol, Srní hora, Suchý vrch, ale také Vlčí hora, Plešivec, Dymník a další.

V této bájné, ale ještě v nedávné minulosti přísně střežené a téměř nenavštěvované pohraniční oblasti, objevovali ve druhé polovině 20. století chlapci s přezdívkami Hanis, Dan a Pet půvaby skalnaté krajiny, kde při překonávání hlubokých roklí a skalních stěn často prožívali dramatické okamžiky. Kromě zajímavých skalních zákoutí právě tam nalezli lidsky to nejcennější, totiž přátelství.

Při svých toulkách objevili na skalním výběžku zbytky Brtnického hrádku, nazvali ho Orlí hnízdo a v této skalní ruině založili Osadu Orlů.

Svá často málo uvěřitelná dobrodružství zaznamenávali v Kronice Orlů. Záznamy v ní dokumentují i jedno z nejobtížnějších období naší země v čase vojenské invaze vojsk Varšavského paktu. Bylo to i riskantní roznášení letáků s ilegálním přechodem státní hranice k německým sousedům do tehdy Německé demokratické republiky.

Záznamy v Kronice Orlů uvádějí i tragickou smrt jednoho z jejich členů, a dokonce přesahují i konec Osady Orlů. Na posledních listech se záznamy prakticky dotýkají až současnosti s téměř neuvěřitelnou proměnou společnosti i krajiny, ale také s nostalgií nad zánikem tradičního trampingu.

Vyprávění propojuje bezbřehá touha po dobrodružství a volnosti, ale především foglarovsky opravdové kamarádství ve kterém je obsažena důvěra a bezelstnost.

Domovem oněch tří chlapců bylo město Rumburk, které se nachází u řeky Mandavy na čedičových vyvřelinách. Na severozápadním okraji města se zvedá Rumburská pahorkatina, poskládaná z kovonosných křemenců, kde vystupuje na povrch znělec, malé procento žuly a krystalické břidlice zvané svor, v nichž se mimo křemene vyskytují také minerály jako granát, kyanit a turmalin. V okolí města se až do konce 17. století těžilo stříbro, měď a v malém množství i další kovy, dokonce i zlato. Jihovýchodně se v nedalekém Varnsdorfu až do počátku 20. století těžilo ve dvou šachtách černé uhlí. I Jiřetín pod Jedlovou je hornické městečko.
Pod Rumburkem a Krásnou Lípou se ve velkých hloubkách nacházejí rudy kobaltu a uranu.

Jednoho dne se Hanis vypravil na 516 m vysoký kopec Dymník, vypínající se jen málo přes kilometr daleko jihozápadně od Rumburku. K původně strážnému vrchu vede úzká silnička, lemovaná břízami. Dymník je někdejší boční sopouch z časů sopečné aktivity. Kdysi strážný vrch si podnes uchoval pravoslavný kostelík, keramickou Boží cestu, klášter s Loretou a městské muzeum. Také však popraviště, kde byli zastřeleni v květnu 1918 tři vůdci Rumburské vzpoury. Je na vrcholu i nepřehlédnutelná rozhledna, zvaná Augustova věž.

Směrem na jih a jihozápad se rozprostírá České Švýcarsko.

Město Rumburk na historickém vyobrazení.

Skály labských pískovců začínají téměř za humny města Rumburk. Jsou rozložené jen asi 4 kilometry od města v oblouku od jihu k západu. Na jihovýchodě jsou zase nádherné Lužické hory, vytvořené ve druhohorách sopečnou činností.

Ať se z Rumburku vypravíš na kteroukoliv stranu, všude je okolní příroda nádherná, až se ti rozbuší srdce. U pramenů říčky Křinice je posezení v lesním altánku, kde v úchvatném přírodním prostředí si každý dokonale zregeneruje síly. U nedalekého rybníka Světlík je nádherně zachovalý větrný mlýn. Za kozí farmou s volně pobíhajícími zvířaty už je to blízko do bývalého hornického městečka Jiřetín pod Jedlovou, kde lze navštívit jednu štolu starého stříbrného dolu, která tam zůstala v takovém stavu, v jakém ji tehdejší horníci před více než třemi sty lety při rubání stříbrné rudy zanechali.

Pravčická brána

Při toulkách Českým Švýcarskem nelze bez povšimnutí minout Pravčickou bránu, největší přirozený skalní útvar na našem kontinentu. Pravčická brána je považována za nejkrásnější přírodní útvar Českého Švýcarska a tvoří symbol celé oblasti.

Pískovcová skalní brána je 26 m dlouhá, 16 m vysoká a 7 – 8 m široká. Vznikla erozí kvádrových pískovců. V roce 1881 u ní nechal Edmund Clary Aldringen postavit luxusní hotel pro bohatou klientelu a nazval ho Sokolí hnízdo. Vzácnější hosté byli k hotelu vynášeni na nosítkách nebo vyvezeni na mezcích. S průvodcem se pak vydávali po starých pašeráckých stezkách, zažít dobrodružství přímo ve skalách. V současnosti slouží budova jako muzeum národního parku. V přízemí se zachovala stylová restaurace, vyzdobená původními malbami. K obdivovatelům Pravčické brány patřil i dánský spisovatel H. Ch. Andersen, který ji navštívil v letech 1831 a 1851.

Už několik let se na horní část Pravčické brány nesmí vstoupit. Drolivý pískovec příliš nevydrží a cestička po hřebenové skále byla za léta používání místy prošlapána nohama návštěvníků do hloubky 30 – 50 centimetrů.

Dravčí skály a říčka Křinice.

Krajina labských pískovců, plná bizarních skalisek s propletencem chodníků, stezek, s říčkami a potoky a s podmanivě krásnými přírodními scenériemi téměř nikdy nebyla pustou. Počátky souvislejšího osídlení sahají do doby stěhování národů. V 6. století bylo území kolem Šluknovského výběžku osídleno slovanským obyvatelstvem. Z 8. až 10. století je poblíž Zadní Doubice datováno slovanské hradiště nad soutokem Brtnického potoka a potoka Křinice zvané Orlí vrch, které patrně sloužilo k ochraně Lužické cesty.

O čilém ruchu ve Šluknovském výběžku svědčí zaniklé strážní hrady. V místě zvaném Krásný Buk stával hrad, který ve 14. století spravoval tamní panství, avšak roku 1339 byl vypleněn vojskem ze Žitavy a nikdy již nebyl obnoven. Sídlem správy panství se pak stal hrad Tolštejn, ten byl v roce 1642 zase vypleněn Švédy.

Geograficky je Šluknovský výběžek také místem, kde se Česká republika nejvíce přibližuje moři, Baltské moře je od něj vzdáleno vzdušnou čarou pouhých 300 km. Je také charakteristickým územím styku a překrývání kultur tří oblastí: české, saské a lužické.

Kronika Orlů.

Na krásné, azurově modré obloze nebylo ani mráčku. Jen tam vysoko, přímo nad mou hlavou, kroužilo ve stoupavých, ranním sluncem prohřátých, vzdušných proudech káně.

Hanis byl na jedné ze svých toulek skalním labyrintem, v té době bez značených turistických stezek.

Pojednou se přede mnou rozevřela propast, či spíše strmě klesající svahy hlubokého a členitého údolí, lehce ozářeného ranním sluncem. Jeho dno, rozervané hlubokými kaňony, se dosud ztápělo v šeru ranního oparu.

Nádhera! Nic z toho slovy nelze popsat. Neschopen jediného slova jsem zůstal tou nádherou doslova přikován na místě. Ani nejkrásnější chrám Boží, vytvořený lidskou rukou, nebylo lze srovnat s tímto přírodním chrámem.

Stál jsem tam v němém úžasu nad nádhernou skalní scenérií, rozzářenou celou paletou barev, jaké dokáže vykouzlit jen Matka Příroda. Až po chvíli jsem se vydal na další cestu.

Pojednou jsem se ocitl na obrovském balvanu, který vyčníval do prostoru jako nějaký balkon. Pode mnou zela hluboká propast. Její dno se vlnilo zeleným mořem vzrostlých jehličnatých stromů. Vpravo i vlevo se vypínaly vysoké pískovcové skály.

Výstup nebo sestup se zdál být zhola nemožný. Pro další postup zbývala jen jedna cesta – sotva znatelná stezka po uzounké římse, která pod nízkým skalním převisem směřovala kamsi do neznáma.“

Hanis se celou plochou těla tiskl ke skále. Při pohledu dolů mu běhal mráz po zádech, každý chybný krok mohl znamenat pád do hloubky šedesáti nebo sedmdesáti metrů a určitě by znamenal jistou smrt.

Posléze se přece dostal na poněkud širší skalní práh. Octl se v lesním porostu, i tam jej obklopovaly vysoké skály. Převislé části některých z nich vzbuzovaly tísnivý pocit, že by se mohly každým okamžikem zřítit a rozdrtit ho. Dál pokračoval po kamenitém  svahu, který však každým dalším metrem nabíral na prudkosti. 

Orlí hnízdo.

Po deseti metrech výstupu ho čekalo další překvapení. Pojednou se ocitl ve skalní úžlabině, či spíše puklině, která směřovala kamsi nahoru. Nemněl jinou volbu. Zarputile se škrábal stále výš, až se konečně dostal pod skalní stěnu. Na tu nebude snadné vylézt, obhlížel ji, ale po předchozích nesnázích považoval tuto překážku jen za další znesnadnění cesty.

Když skalní stěnu zdolal, smál se úlevou, byť vše mohlo skončit tragickým pádem do hloubky. Na malé plošině se rozhodl odpočinout. Po úmorném vedru na skalní stěně ho obklopil příjemný chládek. Vzepřený zády a koleny o stěny skalní pukliny, uvelebený v této dost nepohodlné poloze s respektem obhlížel skalní stěnu, kterou právě překonal.

V té chvíli upoutaly jeho pohled jakási písmena a číslice, vrytá do skalní stěny.
LX + MH + HH a také A. D. 1728 – 1729
Vše už poněkud zarostlé mechem, přesto poměrně dobře znatelné.

Až mnohem později se mu podařilo vypátrat, že se jedná o záznam z období pruských válek. V té kruté době se ve zdejších skalách skrývala spousta lidí z okolních vesnic.

Ještě před touto krvavou událostí probíhala právě v tomto kraji a v době, kdy byly do skály vytesány ony kříže a letopočty, selská vzpoura. Přidali se k ní i uhlíři pálící ve zdejších lesích dřevěné uhlí pro potřebu sklářských hutí a různých manufaktur. Dostihl snad některé z těch lidí, nemilosrdně vykořisťovaných dosazenou německou, hlavně však poněmčenou vrchností, tragický osud právě v těchto nepřístupných skalách?

 Milštejn.

Po chvíli čekalo Hanise další překvapení v podobě zbytků prohnilých prken a rozlámaných práchnivějících trámků. Kde se tam uprostřed skal vzaly? Několik zrezivělých hřebů, vyčnívajících z trámů napovídalo, že byly kdysi hodně dávno vykovány ručně v některé vesnické kovárně. Vše patrně spadlo odněkud shora. To rozhodlo o dalším výstupu i přesto, že stále hrozilo značné riziko pádu.

Už o kousek dál zůstal Hanis jako přimražený. V téměř kolmé skalní stěně zahlédl vytesané schůdky! Stářím a povětrnostními vlivy už byly značně poškozené, ale bylo možné po nich vystoupat kamsi do neznáma.

Za prudkou zátočinou se Hanis najednou ocitl až na vrcholu stoupání. Nacházel se na vysokém skalním hřebenu. Byl odtamtud nádherný pohled na zelené moře vlnících se korun stromů hluboko pod ním. Nad hlavou měl modrou oblohu bez jediného mráčku.

Největší překvapení však bylo přímo před ním. Zíral na snad tisícitunový balvan do kterého byla vytesaná místnost o rozměrech asi 4 x 5 metrů. Místnost byla bez střechy, ale na horním okraji gigantického balvanu byly zřetelné stopy zádlabů pro zapuštění stropních trámů. Odtud tedy pocházely ony prohnilé desky a zbytky trámků, které prve našel na skalním převisu. Rabštejn.

Rabštejn.

Za padlým kmenem pokroucené borovice objevil ve skále příkrou trhlinu, taková Myší díra to byla. Dostal se tudy kousek níž na skalní balvan, který představoval  mohutný balkon, zavěšený nad propastí snad až sto metrů hlubokou. Byl odtamtud nádherný výhled málem na celé hluboké a členité údolí, prozářené sluncem, jako vymalované všemi možnými barvami a jejich odstíny.

Červeň na skaliscích byla připomínkou dávných krvavých událostí, kterými tato skalnatá končina za posledních tisíc let prošla.

Časem se Hanisovi podařilo poodhalit tajemství oněch křížů a letopočtů, vytesaných do skály.

Na jaře roku 1728 vypukla vzpoura poddaných a na podzim následujícího roku 1729 bylo povstání krvavě potlačeno vojsky Žitavského šestiměstí. I tak zůstalo mnoho nezodpovězeno. Kam a proč zmizela pamětní deska, která byla v minulosti umístěna pod obrovským skalním převisem a co asi bylo na ní napsáno? Jen nezřetelné stopy zádlabů po ní zůstaly, nic víc.

Pokaždé, když se slunce klonilo k západu, zbarvily červánky vzdálené skály a také okolní lesy krvavou červení. Až po chvíli, až za soumraku se barva lesa pomalu měnila v barvu černou.

Hanis se zhluboka nadechl. Měl v té chvíli pocit, že byl jediný, kdo ta odlehlá skalní místa navštívil po dlouhých staletích.

 

Žádnému to místo nevyzradil, jen svým přátelům Danovi a Petovi. Místo nazvali Orlí hnízdo a ve zbytcích skalního hradu založili svou trampskou Osadu Orlů.

Tam složili slib: Přísahám, že nikdy nezradím své bratry a kamarády a budu zachovávat věrnost trampské OSADĚ ORLŮ. Budu zachovávat její zákony a také se budu řídit zákony Matky Přírody. Tak přísahám!

Až později se dopátrali, že jejich Orlí hnízdo, kde založili Osadu Orlů byl původně Brtnický hrádek, nazývaný také jako Loupežák. V minulosti byl strážným skalním hrádkem ve kterém pobývala malá posádka, určená k ochraně zboží a kupců, projíždějících v dávných dobách po České silnici.

Je neděle a my jdeme opět do svého království ticha, skal a divočiny,“  zaznamenal Hanis do Kroniky Orlů. „Sníh je rozbředlý, takže se spíše kloužeme než jdeme do roklí Labských pískovců. Naše pády střídá vzdech a silná slova úlevy. Po sestupu následují výstupy, což někdy znamená pět metrů vpřed, ale občas i deset metrů vzad. Roklinou mezi suchými větvemi smrků se blížíme k římsám, odkud se krátkým tunelem, zvaným Myší díra, blížíme k místu, kde jsou na skalní stěně kříže a letopočty s iniciálami, které po očištění skalní stěny vystoupily ze svého zapomnění.“

Kdykoliv chlapci prolézali průrvou ve skále a kolem místa, kde kdysi byla umístěna pamětní deska, poslední památka z časů, kdy v údolí existoval Pruský tábor a kdy se za pruských válek v 18. a 19. století schovávali v nepřístupných skalách lidé z Brtníků a přilehlých osad před drancující soldateskou a vojenskými zběhy, viděli přes lehký mlžný závoj jak ozařuje slunce rudě zbarvené skalní velikány hluboko pod jejich nohama.

Kolem se rozprostíralo velebné ticho, až z toho mrazilo.

Tento příběh se udál v době, kdy byla státní hranice zakázané pohraniční pásmo. Proto tam nebyly žádné značené turistické cesty a přístup do skal měli jen lesní dělníci,“ zaznamenal Hanis. „A tajně my, přátele z Osady Orlů, takže jsme vlastně odkrývali budoucím turistům dosud nepoznané krásy krajiny.

Pohraniční vojsko v oblasti Šluknovského výběžku posléze nahradili příslušníci z pohraničního oddělení SNB.

„Jednou nás při naší výpravě chytili, takže jsme následujících osmačtyřicet hodin strávili ve vězení na Děčínském zámku, který v osmašedesátém roce po okupaci Československa zabrali na dlouhá léta Rusáci.

V té době nebyly téměř žádné turistické mapy a pokud ano, pak v pohraničních oblastech nijak zvlášť přesné, například Ztracená rokle v Dravčích skalách a také Mlýnská rokle nebyly v mapě vůbec zaneseny. V té době normalizace bylo vůbec hodně věcí tajných, takže i naše výpravy, setkávání i výroční potlachy musely být utajovány.

Teprve po roce 1990 jsme mohli zdejší přírodu užívat naplno, ale už mnohem dřív se stala krajinou naších srdcí.“

A České Švýcarsko je podnes srdeční krajinou nás všech.

 

Text,  foto a reprofoto © Richard Sobotka
Kresby Jan Masař

Prameny:
Archiv Jan Masař: Kronika Orlů.
Ester Sadivová, Olga Vodáková, Josef Rybánský: Rumburská zastavení. Vydalo Město Rumburk, 2012.
Jan Němec: Obrázky z průmyslových dějin Šluknovska. Vydalo Město Rumburk, 2011.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *