Učitelské povolání není ani v současné moderní době snadné. Avšak na začátku 20. století vyžadovalo od učitelů kromě vynalézavosti i jisté odhodlání. Zvláště v jednotřídkách škol na hornatém Valašsku, kde pojem „vysoké učení“ neznamenalo úroveň vzdělanosti, ale umístění školy vysoko v horách. I více než sedmdesát dětí od těch nejmenší až po třináctileté a málem už dospělé lpělo v jednotřídce na svém panu učiteli, díky kterému vyrostli z mnohých dětí pracovití a vzdělaní lidé.A. Komenský – učitel národů.
Jan Amos Komenský (narozen 28. března 1592 jihovýchodní Morava – zemřel 15. listopadu 1570 v Amsterodamu) byl posledním biskupem Jednoty bratrské a jedním z největších českých myslitelů, filozofů a spisovatelů.
Během svého života si získal renomé především jako pedagog, respektive jako teoretik pedagogiky a autor mnoha spisů z tohoto oboru. Byl jediným tvůrcem originální, filosoficky ukotvené pedagogické soustavy v českých zemích, zabýval se všeobecnou teorií výchovy, didaktikou, vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a sám sepisoval originální učebnice. Už za Komenského života si získaly mimořádnou oblibu jeho jazykové příručky Janua linguarum reserata (Dvéře jazyků otevřené), známé jako Brána jazyků otevřená) a Orbis senszualium pistus (Svět v obrazech).
Komenský je považován za zakladatele moderní pedagogiky a vysloužil si přízvisko Učitel národů.
Literární odkaz Jana Amose Komenského, který byl coby nekatolík nucen od roku 1628 působit v exilu, je velmi obsáhlý a různorodý. Psal nejen latinsky, ale také bohatou a působivou češtinou. Tvořil spisy encyklopedické a jeho ideálem byla pansofie (vševěda), objímající veškeré tehdejší vědění. Zanechal však také díla teologická i teosofická, hymnologická i hymnografická či všenápravná (výchovná, ale přesahující rámec didaktiky). Do obecného povědomí se zapsal také jako autor nejslavnějšího česky psaného díla 17. století s názvem Labyrint světa a ráj srdce.
Školství za vlády Marie Terezie. Za vlády císařovny Marie Terezie (1717-1780), uherské královny a vládkyně habsburské monarchie, byl dne 6. prosince 1774 vydán Všeobecný školní řád pro všechny císařsko-královské země, který stanovil mimo jiné všeobecnou vzdělávací povinnost pro chlapce i dívky. Tímto osvíceným rozhodnutím byla zavedena povinná šestiletá školní docházka.
Před zavedením povinné školní docházky výuku dětí prováděli podomním způsobem místní písmáci.
Prostí lidé, zvláště v horských oblastech, kde byla obživa mnohem obtížnější, nevítali rozhodnutí o povinné školní docházce dětí s velkým nadšením. Na prvém místě bylo zajištění obživy, až pak byl čas na učení. Takže od jara do podzimu nebyl na docházku do školy čas. Později alespoň zimních měsících, kdy nebyla práce na poli a děti mohly docházet do vyučování.
Nesnáze s existencí školy a s jejím provozem byly zvláště v horských oblastech Beskyd, kde při roztroušeném osídlení od údolí téměř až po hřebeny hor bylo všude daleko a navštívit blízkého souseda někdy znamenalo i hodinu chůze. Ani se samotnou existencí školy to na kotárech nebylo bez problémů. Na Soláni (860,9 m n. m.) byla pro školní zařízení pronajata jedna ze dvou místností typické valašské dřevěnice u Matyščáků – v jedné místnosti byla škola, ve druhé bydlel hospodář s rodinou a někdy i s domácími zvířaty. Takové škole na vrchu kopce Soláně se kvůli nadmořské výšce posměšně říkalo „vysoké učení“.
Bayer František (29. 3. 1853 Rožnov p. R. – 12. 9. 1925 Přerov). Sběratel lidových písní. Vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci a byl učitelem v Rožnově, Olomouci, Hlinsku, Jeříně a Přerově. Navázal na činnost F. Sušila a B. M. Kuldy, sbíral valašská přísloví a pořekadla. Písně z Rožnovska vydal ve sborníku Radhošť. V roce 1874 vydal Valašské národní pohádky a pověsti z okolí rožnovského, v roce 1877 Rožnov, léčebné město na moravském Valašsku, v r. 1918 Zaškerme sa, humoresky, švandy, vtipy. S Františkem Koželuhou vydal v roce 1898 Františka Palackého poslední loučení s rodnou Moravěnkou. Roku 1873 založil a řídil beletristické a pedagogické časopisy a knižnice, v letech 1876-8 řídil s J. Večeřou ekonomickou literární revue Koleda. Rožnovští po něm z vděčnosti přejmenovali Horní ulici na Bayerovu ulici.
Nezdařil Ladislav (8. 2. 1922 Rožnov p. R. – 15. 1. 1999 Praha). Básník, literární teoretik. Po absolvování valašskomeziříčského gymnázia studoval germanistiku na filozofické fakultě UK v Praze, kde působil jako profesor jazykové školy. Odborně se věnoval česko-německým překladům a ve spolupráci s Petrem Demetzem vydal v Mnichově reprezentativní německou antologii české lyriky Der Herrgott schuldet mir ein Mädchen (Pánbůh mi dluží jednu holku). Jeho hlavním vědeckým dílem je rozměrná studie Česká poezie v německých překladech. Pozornost vzbudily nářečím psané verše z jeho sbírky Horní chlapci, dosud nejlepší básnické sbírky o starém Valašsku. Je pochován na Valašském Slavíně.
Zůbek Jan jr. Učitel, malíř. Narodil se 10. listopadu 1920 v Černé Hoře u Blanska. Vystudoval Masarykův státní koedukační učitelský ústav ve Valašském Meziříčí (1935-1939) a výtvarnou výchovu u profesorů Františka Nožičky a Josefa Fialy. V letech 1939-1942 pracoval jako dělník na stavbách silnic. Na učitelské místo nastoupil roku 1942 ve Valašské Bystřici.
Na svůj prvý den ve škole později vzpomínal: „Vykračoval jsem si s hůlčičkou, jak bylo tenkrát v módě. Pan ředitel mne krátce přivítal a hned zavedl do třídy vyučovat. Délku vyučovací hodiny tehdy určovali učitelé pedagogického sboru – a ti mne schválně nechali v mé prvé vyučovací hodině pěkně dlouho trápit.“
Jan Zůbek byl po následujících 38 let učitelem výtvarné výchovy a matematiky na základních školách v okresech Valašské Meziříčí, Karviná, Šumperk a Vsetín.
Vzdělával se téměř po celý život. Studoval výtvarnou výchovu u profesora Aloise Kučery v Olomouci (1945-1947), studium zakončil státní zkouškou v Ostravě a závěrečnou prací na téma „Lidové umění a stavitelství na Valašsku“.
V letech 1966–1968 si vzdělání doplnil vysokoškolským studiem psychologie, pedagogiky a výchovného poradenství na Karlově univerzitě v Praze. Jeho obhajoba závěrečné práce – Pedagogické čtení o výchově k povolání – byla oceněna stříbrnou plaketou Komenského (při neudělení zlaté plakety).
V roce 1945, motivován vlastenectvím, odešel na vlastní žádost učit do pohraničí na Jesenicko. Odtud se po deseti letech vrátil na Valašsko.
Do Rožnova ho v roce 1955 přitáhl rozhlas, Miloš Kulišťák a rodiče. Učil 17 let na Základní škole ve Vidči a svou dlouholetou pedagogickou činnost ukončil na Základní škole Pod Skalkou v Rožnově pod Radhoštěm.
Brzy o návratu do Rožnova začal malovat rázovitou valašskou krajinu. K malování ho přivedlo profesní zařazení pedagoga výtvarného o boru a malování se věnoval od roku 1962 až do své smrti. Od roku 1965 byl členem Rožnovské výtvarné skupiny a po smrti jejího vedoucího Jaroslava Strakoše byl od roku 1990 jejím organizačním vedoucím.
Malíř Jan Zůbek pracoval s různými technikami – pastel, akvarel, kvaš a v posledních letech vytvářel především oleje.
„Vždy jsem maloval realistické obrazy, nejčastěji krajiny, zátiší a kytice,“ řekl Jan Zůbek.
V letech 1975 – 1993 byl evidován u Českého fondu výtvarných umělců v Ostravě, v Ochranné organizaci autorské v Praze a Československé pedagogické společnosti v Praze.
Jan Zůbek svou malířskou tvorbu každoročně představoval na společných výstavách Rožnovské výtvarné skupiny nejen na Valašsku, ale po celé Moravě a jeho obrazy nechyběly ani na výstavě v Drážďanech.
„Jsem především učitel, ten malíř až potom,“ tvrdil.
Žil v Rožnově pod Radhoštěm, v místní části Kramolišov.
Jeho práce byla odměněna cenami: Stříbrná plaketa za pedagogické čtení (1969), 1. cena amatérského výtvarnictví v oboru malba (1979).
Není bez zajímavostí, že jeho otec Jan Zůbek sn. se narodil 24. 1. 1896 a zemřel 18. 12. 1990 v 94 letech.
Syn Jan Zůbek jr. se narodil 10. 11. 1920 a zemřel 31. 12. 2014 jako jeho otec rovněž v 94 letech a také v prosinci, jen o 13 dnů později.
Václav Jaroň, učitel, malíř. V únoru 2020 uplynulo100 let od narození a v březnu 2020 pak 15 let od úmrtí tohoto zašovského rodáka (4. 2. 1920 Zašová – 20. 3. 2005 ve Valašském Meziříčí).
Jako učitel, působil doma i v zahraničí. „Můj život ubíhal jako podle Seifertových veršů,“ řekl ještě za svého života: „Poznal jsem kraje plné ledu, zpívat však o nich nedovedu. Zato po každém návratu z ciziny jsem při pohledu na bílý obláček nad Radhoštěm pocítil takovou přemíru citu, až srdce přestávalo tlouci.“
Jeho zálibou se stalo malování. Ve svých obrázcích zaznamenával mizející Valašsko, jak ho důvěrně znal ze svého dětství a mládí. Neustále se k němu vracel ve své výtvarné tvorbě. Své zálibě – malování se však mohl plně věnovat teprve po ukončení učitelské dráhy.
„Jako malý kluk jsem pomaloval tesařskou tužkou všelijakými zvířátky všechny stěny. Staříček je zalíčil vápnem a měl jsem zase na co malovat,“ vzpomínal Václav Jaroň. „Na jedny Vánoce jsem dostal tužku a arch balicího papíru, to mi udělalo velikou radost. A když jsem dostal knížku kreseb Mikoláše Alše, všechny obrázky jsem dokázal namalovat zpaměti. Mikoláše Alše jsem měl tak rád, že jsem se jeden čas podepisoval jako Václav Mikoláš Jaroň. Dobrou výtvarnou školu mi později dal Jaro Kučera v meziříčské Gobelince.“
Během války se musel Václav Jaroň coby čerstvý absolvent meziříčského gymnázia, protloukat po nádenických pracích. Po válce se přihlásil do učitelských služeb a 14. února 1946 nastoupil jako výpomocný učitel na měšťanskou školu ve Valašské Bystřici.
„Nikdy předtím jsem ve Valašské Bystřici nebyl. Vypravil jsem se ze Zašové prvním vlakem do Rožnova a odtud pěšky přes Hlaváčky. Sněhu po kolena. Tma. Kde ta Bystřica vůbec je? Nakonec jsem slezl rovnou dolů ke kostelu, budova školy stála nedaleko. Ředitel Gusta Zvonek mne přijal s velkým nadšením. Sotva jsem shodil kabát zavedl mne do třídy, hned mne dal učit. Po vyučování jsme šli kantoři na oběd do hospody u Štajnhartů. Tam mi jedna učitelka říká: Proč jste tak smutný, pane kolego? Odpověděl jsem jí výrokem, který vešel do kantorské historie: Co jsem věděl, to jsem všecko dneska děckám řekl a vůbec nevím, co budu učit zítra.“
Valašská Bystřice, ještě i v polovině 20. století boží krajina, jakoby žila na pomezí Betléma, ráje a pozemskosti.
„Mám na ni nejlepší vzpomínky ze všech škol, kterými jsem prošel. Děcka rázovitě valašská, cérky s copánky, čisté zástěry, valašští ogárci krávy pásli, u pasínku ohně dělali. Já jsem žil s nimi. Někteří měli do školy půldruhé hodiny cesty, v zimě kolikrát zámetěmi sněhu, ale přicházeli včas. Děcka to byla šikovná a přirozeně inteligentní, celá řada z nich se v životě dobře uplatnila. Lidé si při setkávání podávali ruce, zdravili se, byli pohostinní. Ráno jsem měl na stole vajíčka. A když rostly hřiby, děcka je cestou do školy sbírala a přinesla mi. Mně tam nechybělo vůbec nic. Byl jsem mladý, měl jsem pěknou ženu, žili jsme velice šťastně.“
To štěstí podnes zúročuje malíř ve svých romantických kresbách. Jenže realita každodenního života na horách byla přece jen poněkud odlišná.
„Kolikrát si myslím, že mnohý dnešní člověk by tam žít za tehdejších podmínek nevydržel. Chlapi pracovali větším dílem v lese jako dřevorubci. V chalupě plno děcek. Ve chlévě kravka nebo dvě. Práce na málo úrodných horských políčkách. Přivydělávali si vázáním metel. Kolikrát nebylo obutí a bosky se chodilo až do prvního sněhu. Když na pasinku ozíbalo, ohřívala si děcka nohy když ovce močila.
Pro vodu se chodilo s puténkami na vahadle přes rameno ke studánce. V zimě, když zamrzlo a voda tekla jen cicůrkem, stáli s puténkami třeba celou noc, než nabrali dost vody pro dobytek.
Žena, když přišla její hodinka, tak si kolikrát musela poradit při porodu sama. S doktorama byly tehdy podmínky opravdu velice těžké.
I tak si ti lidé uchovali přirozený cit pro krásu. Ještě před několika lety se devadesátiletý strýc Vašut při rozhrnování krtinců na louce u chalupy na Černé hoře opřel o motyku, pohlédl na okolní hory a povídá mi: Ale, pane inspektore, je tady krásně!
Dnes už v horách ti lidé, kteří tam kdysi žili, nejsou. Koza ani ovce se tam nepase, pes nezaštěkne, kohout nezakokrhá. Ze starých malebných dřevěnic, malířsky tolik ceněných, se vytrácí život, lidé je renovují na rekreační objekty. Všechny chalupy, které jsem s velkým zalíbením kreslil, už dnes mizí. Ten dávný čas, to všechno staré a malířsky tak milé už minulo. A přece se nám pořád zdá být to někdejší Valašsko krásné a dokonce hezčí, než byla skutečnost.“
Po roce 1956 působil Václav Jaroň celkem devět let jako učitel dětí našich diplomatických pracovníků na čs. velvyslanectví v Bělehradě, Budapešti a v New Yorku.
„Po definitivním návratu jsem odmítl umístěnku do Prahy. Na vlastní žádost jsem nastoupil na školu v Brňově. Mohl jsem porovnat zdejší život s technicky vyspělou Amerikou. Tam v důsledku velkovýroby chutná a voní všechno stejně na severu i na jihu a vyhledat pěknější přírodní zákoutí znamená vypravit se mnoho mil za město. Tady doma vylezu na kopeček, každých sto metrů se krajina mění – právě v tom je její neopakovatelný půvab. Pořád zde byly chalupy, ve kterých žili lidé, jak jsem si všechno pamatoval z dětství. Chodil jsem po Valašsku a kreslil motivy. Mám těch skicářů na dvacet a slouží mi při tvorbě kreseb, které mají někdejší reálnou podobu a jsou situovány v konkrétní krajině. Snažím se přinést svými kresbami lidem radost.“
Svými obrázky se Václav Jaroň vracel do dětství, kde jeho babky a dědci dýchají romantikou zašlých časů.
„Snažím se přinést svými kresbami lidem optimistickou náladu k životu v dnešním globálním světě, kdy je někdy opravdu těžko, aby si člověk dobrou náladu s tím veškerým děním kolem sebe udržel.“
Technologii malby na keramiku, na kterou se Václav Jaroň specializoval, se přiučil během válečných let v keramické dílně ve Valašském Meziříčí. V době, kdy byla v Rožnově významná tradice zdobení porcelánu, spolupracoval s malířem keramiky Leo Matějkou, kreslil pro něj na porcelán figurální motivy. Ale teprve po létech dospěl do stadia, kdy se z učitele stal výtvarník.
„Specializoval jsem se výlučně na porcelán a keramiku. Našel jsem si svůj styl a zůstávám mu věrný. Doma mám stolní soupravy malovaného porcelánu. Převažují vypalované obrázky se zimními i letními motivy, chalupy, lidé v přírodě, pasinky, jak si vše připomínám z časů, které už zanikly.
Ty obrázky připomínají lidem jejich rodiče a prarodiče. Mladým dnes mají sotva co říct, v moderně zařízeném bytě už nikdo neškrábe zemáky do puténky, ruční řezání a štípání dřeva je minulostí. Tak je tomu i s pastorálními motivy, kdy bača Blinka chodíval s ovečkami na pastvu, kabát přes ramena, hůlku v ruce, ovce za ním – podnes vidím ten krásný biblický motiv. Ovečky se často objevují v mých kresbách, ostatně kdysi neodmyslitelně patřily k tomuto regionu.“
Ten dávný čas přikrčených chalup a provoněných pasinku zůstává v obrázcích Václava Jaroně napořád.
Čeněk Kramoliš, učitel, spisovatel, historik a vlastivědný pracovník se narodil 7. prosince 1862 v Rožnově pod Radhoštěm. Zemřel 16. června 1949 v Brně ve věku 87 let. Ačkoliv dlouhá léta působil jako učitel a školní inspektor na Vyškovsku a v Hranicích, uchoval si vřelý vztah k hornatému Valašsku a jeho historii, stejně jako k rodnému městu Rožnovu.
Za časů Čeňka Kramoliše byl Rožnov věhlasné lázeňské městečko a klimatické lázně byly v té době na vrcholu slávy.
Všeobecné vzdělání nebylo v Rožnově příliš valné, roku 1890 neuměla číst a psát čtvrtina obyvatel. Ovšem pokud jde o nářečí, zaznamenal František Bartoš: Nářečí valašské je nejzachovalejší, nejpřesnější a nejpěknější ze všech dialektů českomoravských; tak plynně a tak lahodně nezní nikde naše řeč česká.
V čase dětství a dospívání formovalo Čeňka Kramoliše ryzí Valašsko svými bájemi a pověstmi, i neobyčejnou historií zbojníků a portášů, předávanou z generace na generaci. Také však nesnadnou obživou horského lidu, kdy kromě pastevectví a obdělávání políček patřila k přivýdělku rozvinutá textilní manufaktura. Sta a sta tkalců od rozednění do setmění tkalo za nuzný peníz plátno a nebylo výjimkou, když v domě rachotily tkalcovské stavy dva nebo i tři, aby byly nějaké peníze na jakous takous obživu.
Nejvýrazněji však dospívajícího Čeňka formoval bezprostřední kontakt s babičkou, či jak se na Valašsku správně říkalo – stařenkou Rozinou, která na stáří alespoň vlákno soukala, většinou s nezbytnou fajfkou v puse, aby byla alespoň nějak k užitku.
Obraz starého Valašska, jeho zvyky a život vykreslil Čeněk Kramoliš na životním osudu právě stařenky Roziny.
Když ve třiasedmdesáti letech umírala, položila Čeňkovi obě ruce na hlavu šeptajíc při tom krátkou jakousi modlitbu. Pak do večera tiše skonala.
A Čeněk Kramoliš v závěru své knížky „Moravská babička“ uvádí: „Zemřela ta drahá duše, dobrá stařenka, milovaná celou rodinou a ode všech občanů ctěná a vážená.“
Knížka Čeňka Kramoliše „Moravská babička“ vyšla v roce 1926 u nakladatele Prombergra v Olomouci a stala se jakousi „Moravskou babičkou“ na způsob „Babičky“ Boženy Němcové, kde jsou připomínány zvyky, tradice, báje a pověsti, a také tradiční život na Valašsku ve druhé polovině 19. století.
V literární tvorbě se Čeněk Kramoliš orientoval na historii Valašska. Debutoval románem o rebeliích v Zubří „Bratři Doliňáci“ (1894), který patří k nejznámějším a velmi dobře vyobrazuje dobu panské nadvlády i vzdor poddaných. Významným literárním dílem je i jeho již zmíněná kniha „Moravská babička“, (1926; reedice jako Rožnovské malé tisky 2004)), ve které věrně vylíčil běžný život v Rožnově ve druhé polovině 19. století. Následovaly romány „Valašská vojna“, (1929), „Za bouře a blesku“, (1931), „Vězením a vyhnanstvím“, (1932), inspirované Valašskými rebeliemi a selskými bouřemi na Rožnovsku v letech 1736 -1755, kdy poddaní povstali proti panské zvůli.
Byly to také romány „Život na horách“, (1932), „Za přelomu“, (1945), „Dvě královské vdovy“, (1946), „Z pěti století“, (1947). A také tituly „Dějepisné čtyřlístky“, (1947), „Vzpomínky z učitelského a spisovatelského života“, (1948). A znovu odboj a vzpoury v knihách, vydaných posmrtně „Strážcové hor“, (1960), „Valašská vojna“, (1962), „Laskavec a rváč“, (1963).
Pak je to oblast národopisu a historie, dotýkající se především města Rožnova a přilehlých osad: „Rožnovský okres“, (1907), „Ročenka města Rožnova pod Radh. a osad v okrese“, (1931), „Z kroniky města Rožnova p. Radh.“, (1920), a další.
S malou nadsázkou lze uvést, že právě Čeněk Kramoliš napověděl Rožnovanům kdo jsou a odkud pocházejí.
Kramolišovo dílo, čítající na čtyřicet svazků, bylo oceněno deseti literárními cenami, včetně Ceny Moravského zemského výboru, (1905), a významné Ceny České akademie v Praze, (1932).
O tom, že měl Čeněk Kramoliš svůj Rožnov rád dokazují dedikace uvedené u některých titulů: Tuto knížku, které jsem věnoval nejvíce práce a času ze všech knih, jež jsem napsal, věnuji z lásky městu Rožnovu. Spisovatel. (Kroniky města Rožnova pod Radhoštěm. Vydáno nákladem města Rožnova p. R. 1920.) I tuto druhou knihu věnuji z lásky svému rodnému MĚSTU ROŽNOVU. Spisovatel. (Ročenka města Rožnova pod Radh. a osad v okrese. 1931.)
Čeněk Kramoliš zemřel 16. června 1949 v Brně. Jeho ostatky (jako jediný byl na čestném hřbitově Valašského Slavína uložen do země, u všech ostatních jen urna s ostatky po zpopelnění) jsou uloženy na čestném místě Valašského Slavína v Dřevěném městečku Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
Metoděj Jahn, učitel, básník a spisovatel. (15. 10. 1865 Valašské Meziříčí – 14. 9. 1942 Hranice). Narodil se v domku svého prastrýce Valentina Sopucha rodičům Vendelínovi a Josefě Jahnovým ve Valašském Meziříčí. Měl šťastné dětství. Prastrýc jej odmala učil lásce k vlasti i k lidem.
Metoděj Jahn byl jedním z prvních žáků valašskomeziříčského gymnázia, zřízeného roku 1871. Aktivně pracoval ve studentském literárním kroužku, své první básně uveřejňoval pod jménem M. Hanuš v almanachu Zora. Po maturitě se podrobil doplňovací zkoušce na Učitelském ústavu v Brně.
Učitelskou službu nastoupil v roce 1887 na trojtřídní škole v Zašové a učil zde 14 let. Tady poznával pravou tvář valašského venkova. Popravdě bylo to víc stínů než světla. V roce 1943 napsal k této životní etapě Metoděje Jahna prozaik, básník, literární kritik a historik Vojtěch Martínek: „První dojmy byly skličující, ne ovšem z malebné přírody, ale z nezvyklých poměrů místních a zejména ze školy. Ta byla zanedbaná, vlhká, učitelská práce těžká, náklonnost rodičů ke škole nevalná. Mladý učitel, jemuž nebylo dáno nikdy pevné zdraví, hledal potěchu víc než u lidí na potulkách krajem. Vycházel daleko do dědin a na paseky, poznával horské lidi v práci i svátečním oddechu. Horlivě se zabral do práce literární, ve které neviděl lehkou zábavu a rozptýlení po učitelských hodinách, ale činnost velmi odpovědnou.“
Navzdory obtížím právě v Zašové ožila Jahnova literární tvorba. Zde začal psát povídky, často inspirované neutěšenými sociálními poměry v rodinách žáků a spoluobčanů: Z temných i světlých cest, Nevzešlo ráno, Zapadlé úhory, Kruhy na vodách aj. Je autorem i četných básní, k nimž ho inspirovala krásná okolní příroda, lesy, háje a studánky.
Na své učitelování v Zašové si Metoděj Jahn odnesl pěkné vzpomínky.
„Uprostřed dědiny je na malém svahu starý hřbitov. O něco výše je kostel. U kostela jsou staré košaté lípy, kde o poutích sedávají poutníci v milém chládku.
V okolí Zašové šly na všechny strany vozové cesty nebo pěšiny uprostřed polí a luk. Hned z jara pestřily se pasinky petrklíči, sedmikráskami a sasankami, v létě hrály lučiny skvělou paletou barev, vzrostlé obilí šumělo. Sem tam se zaleskla okna dřevěné chalupy. Všude zelené zahrady. Člověk tu zrovna dřímal v té prosté a tak líbezné kráse zašovské krajiny.“
Valašsko, kraj hor a rázovitých postav, miloval z celého srdce, jak ostatně vyplývá z jeho veršů:
Sotva tě zhlédnu, země drahá,
radostí se mi zvlní hruď,
po klobouku že ruka sahá –
Valašsko moje, zdrávo buď!
Jeho druhým učitelským místem byly Komárovice (původně samostatná obec, od roku 1980 po sloučení s Kelčí tvoří její místní část). V Komárovicích působil Metoděj Jahn na jednotřídce v letech 1901 – 1919. Obec měla v té době pouhých čtyřicet čísel a školu navštěvovalo dvacet žáků. Právě v Komárovicích jeho literární tvorba vyzrála. V básni Komárovice o tom napsal: „… jsem tu pěknou řádku let v tiché žil práci, světu utajen.“
Přece si ho svět všiml. Stalo se tak po vydání románu „Selský práh“ (první vydání v roce 1913, další v letech 1929, 1938, 1941, 1957, 1966), který – jak uvádí spisovatel Oldřich Rafaj v připravované monografii Život a dílo Metoděje Jahna „…je právem označen za jeden z nejlepších našich selských románů a Jahn klasifikován jako spisovatel, který přinesl české literatuře to, co jeho tvorba od samého počátku slibovala.“ A také: „… bez Komárovic by nejslavnější a nejlepší kniha Metoděje Jahna Selský práh nevznikla.“ V Komárovicích strávil Metoděj Jahn téměř dvě desítky let, čerpal zde inspiraci nejen z kontaktů se starousedlíky, zamiloval si také okolní přírodu, která mu učarovala a dodávala sílu žít během těžkých zkoušek života.
Nezůstal sám a opuštěn, obklopil se svou rodinou. Roku 1891 se oženil se Žofií Libosvárskou, původem ze stejného místa, kde se také on sám narodil. Na svět pak přišly děti: roku 1892 Vladimír, drogista, později novinář, 1894 Milada, učitelka, 1895 Žofie, 1896 Olga, 1898 Marie, 1901 Jaroslav, učitel, později povozník a zasílatel, a roku 1909 Drahomíra.
V Komárovicích musel Metoděj Jahn překonat řadu životních strastí. V roce 1911 o tom napsal do Čeladné svému příteli Josefu Kalusovi, taktéž učiteli a literátovi: „List Tvůj přišel zase do těžkých časů, které mne stihly v rodině. My učitelé jsme obětí svého povolání. Každá nemoc najde u nás první dvéře. Nejmladší děvčátko zemřelo spálou dne 1. 7., nejstarší dcera je s touže nemocí v nemocnici, mladší děvče mělo zánět příušních žláz, je po operaci, syn také churavěl, o dvě mladší děti máme strach a já se ženou jsme tím vším sešleháni, a přece musíme státi na stráži a nesmíme ohlížet se na sebe, abychom chránili celek. Tož taková je situace v naší rodině. Člověk musí být jako skála mezi proudy a jako voják v bitvě – konat svou povinnost a hledět zachránit, co se zachránit dá.“
Zatímco co Jahnova dcera Žofie zesnula jako tříletá ještě v Zašové, v Komárovicích pak manželům Jahnovým, kromě nejmladší Drahomíry, zemřely ještě děti Olga a Marie. K tomu v básni Komárovice napsal: „Přečkal jsem tady běsné války dní, ztratil tu trojí mladou ratolest, stesk po ní dlouho, marně srdcem zní. Proč, proč mi vzato, dál co mělo kvést?“
S velkým ulehčením a za pocitu vysvobození ze smutných komárovických vzpomínek nastoupil Metoděj Jahn v září 1919 do Rožnova jako řídící učitel obecné chlapecké školy a působil v ní do roku 1925, kdy odešel do důchodu.
A právě zde a v těchto pozdních letech se jeho život vyjasnil, i jeho umělecký pohled nabyl optimistických tónů. V Rožnově si v první polovině dvacátých let vystavěl domek na nábřeží, žil obklopen úctou a obdivem spoluobčanů a sám se zapojoval s nadšením do všech kulturních iniciativ, které jeho milovanému Valašsku a zvláště Rožnovu přinášely věhlas a široký zájem obecenstva.
Tady Jahnova literární tvorba vrcholila, psal prózu i verše. Jeho láska k hornatému kraji dala vzniknout také básni Valašská idyla.
K jeho posledním básním patří Valašská legenda, která se dočkala té pocty, že je rozvěšena po horských samotách a obyčejných chalupách mezi prostým lidem horalů. I když i v Rožnově pod Radhoštěm zůstával Metoděj Jahn v ústraní ústředního literárního ruchu, navštěvovali ho v jeho vilce na nábřeží renomovaní spisovatelé, literární vědci a kritici. Byl také jmenován členem Československé akademie věd a umění.
Na Metoděje Jahna, svého staříčka, svého času vzpomínala vnučka paní Olga Friedrichová.
„Staříček byl velice pracovitý, denně psával 8 – 10 hodin. Dopoledne v kuchyni, kde stařenka vařila, odpoledne v pokoji, až se tam zatopilo, to kvůli šetření. Nesměli jsme staříčka při práci vyrušovat. Můj otec mu nechal udělat vysoký pult, takže při psaní chvíli mohl sedět, chvíli stát. Třeba i pětkrát během psaní obešel chalupu, to aby utřídil myšlenky. Všechny knížky byly brožované, aby tolik nestály, a myslím, že se ve zdejším regionu všechny prodaly.
Zabýval se zdejší problematikou. Tehdy bylo Valašsko velice chudý kraj, asi jako východní Slovensko. Staříček se zajímal sociální otázkou. Jeho vzorem byl Anton Pavlovič Čechov. Vůbec bylo sociální cítění v celé rodině velice silné. Když mu jednou dratař ukradl jeden ze dvou párů bot, které staříček vlastnil, zakázal zloděje pronásledovat, protože si vzal boty horší a tedy byl jistě potřebný.
Staříček byl členem Moravského kola spisovatelů, navštěvovalo ho mnoho významných lidí. Mezi nimi i Dr. Martínek z Ostravy. Velice často také svérázný doktor Kubeša, kdykoliv šel na Radhošť, nebo na valašský bál, obyčejně měl kolem sebe houf studentů. Stařenka musela napéct pohoštění, tenkrát sušenky v obchodě, jako dnes, nebyly. Stařenka byla velice praktická a pracovitá žena, se staříčkem se neobyčejně doplňovali.
Žilo se úžasně skromně, ale i tak se ve vyjadřování a stolování zachovávala vysoká úroveň. I skromná jídla byla vždy krásně upravená.
Jednou za rok, obyčejně na podzim, si staříček vyjel na Čarták. Říkával, že si jde napást oči. Tak jednou do roka si také vyšel na Radhošť. A chodil na Bačův vrch, podnes je tam na jeho památku Jahnova studánka.“
Metoděj Jahn až do konce života trpěl následky choroby střevního tyfu, kterým se nakazil při ošetřování nemocné matky. Počátkem září 1942 byl převezen se zdánlivě nevýznamnou chorobou do nemocnice v Hranicích na Moravě.
„Potřebuji ještě pět let života, abych mohl dát knihám poslední formu a uskutečnit to, co se mi vznáší před duševním zrakem,“ žádal lékaře.
Další čas už mu nebyl dopřán. Do svého ústraní v horách už se nevrátil. Lékařský záznam je snad až příliš strohý: Zemřel 14. září 1942 na srdeční slabost. Bylo mu 77 let.
Na poslední cestě vyprovodily svého spisovatele zástupy lidí celého kraje, aby mu projevily svůj vděk za jeho literární dílo.
Ostatky básníka a spisovatele Metoděje Jahna byly 9. července 1972 uloženy na Valašském Slavíně ve Valašském muzeu v přírodě. Autorem pomníku je akademický sochař Ambrož Špetík. Dne 13. 9. 2002 odhalili v Rožnově pod Radhoštěm na budově Stefania, kde Metoděj Jahn učil, pamětní desku.
Pamětní desku Metoději Jahnovi 19. září 2010 odhalili také v Kelči-Komárovicích.
Slunné dny básníkovy se uzavřely. V jednom dopise příteli Josefu Kalusovi poznamenal: „Tu samostatnost a všelijakými vlivy nezkaženou mysl, tu čistotu nazírání nám nikdo nevezme. Žijeme od jara do zimy s přírodou – a to jest jedna z výhod našeho zátiší.“
Tak si ho nakonec země, kterou nadevše miloval, vzala do svého náručí.
Vencl Emanuel. Učitel, který snad nejvíce přispěl k všeobecnému zvelebení Valašska. Narodil se r. 1874 ve Velkém Radotíně, navštěvoval vyšší hospodářskou školu v Roudnici, ale běh času jej zavál jako adjunkta do Paskova a posléze do Rožnova pod Radhoštěm, kde byl v necelých 25 letech jmenován ředitelem nově zřízené Zimní hospodářské školy.
Jeho životním posláním byla láska k venkovu a měl dostatek vůle pro něj pracovat. Navštívil Německo, Švýcarsko, Dánsko, Rakousko, vzdělával se v nových metodách v zemědělství, dobytkářství, pastvinářství, obilnaření, ovocnictví, pícninářství. Zkušenosti, získané doma i v cizině, dovedl zužitkovat s neobyčejným úspěchem ve prospěch horského valašského zemědělství. Pořádal přednášky. Vybudoval školní statek. Založil hospodářsko – lukařskou školu s velmi dobrou pověstí po celé Moravě i Čechách, studovali na ni Slováci, Ukrajinci, Srbové, poznatky získávali i Poláci. Pomáhal venkovu nejen radou, také prakticky získáním dotací, osiva i zajištěním budov a půdy. Při lesní reformě díky jemu přešlo do majetku valašských obcí na 8000 ha lesů a zemědělské půdy.
Zasahoval také do jiných oblastí. Byl dlouholetým starostou tělocvičné jednoty Sokol. Také čestným členem Valašského národopisného spolku v Rožnově. Na jeho přímluvu tehdejší ministr zemědělství dr. Hodža poskytl finanční dotaci, která smazala dluh Valašského muzea. Chtěl v rámci Valašského muzea zřídit v budově karlovického fojtství zemědělské muzeum, i když získal finanční podporu ze záměru nakonec sešlo. Jeho zásluhou byla v r. 1932 uspořádána v Rožnově Krajinská výstava, která přispěla k propagaci Valašského muzea. Díky jemu vznikla v Rožnově také Hospodyňská škola, Výzkumná pícninářská a travní stanice a Zahradnická škola. V r. 1910 stál jako vládní komisař u kolébky spořitelny v Rožnově, pak v ní dlouhé roky působil jako člen výboru a člen ředitelstva.
Byl jmenován zemědělským radou. Po tři volební období působil jako poslanec Národního shromáždění a této své vysoké funkce využil k dalšímu zvelebování Valašska. I když se nevypínal nad ostatní a nevyžadoval zvláštních pozorností byla jeho působnost tak hluboká, že jej prohlásili nejen Čestným občanem Rožnova p. R., ale i většiny valašských obcí. Ještě za jeho života mu stavěli pomníky. Jeden byl i v Rožnově p. R., v černé žulové desce text: „Lípa zemědělské osvěty zasazena u příležitosti 60letých narozenin prvního ředitele EMANUELA VENCLA 1874 – 1934″. Dnes už jen „Lípa zemědělské osvěty“ pořád stojí na svém místě, ale z památníku nezůstal ani prach. Nezachoval se ani název Venclovy (dnes Zemědělské) ulice.
Jen náhrobek z černé žuly na starém hřbitově posud stojí a připomíná tohoto neobyčejného člověka.
Vlastenec Emanuel Vencl zemřel předčasně ve věku 65 let po zprávě o okupaci Československa německými vojsky.
Ještě za jeho života byla o něm sepsána publikace. Bylo mu uděleno čestné občanství měst Rožnova pod Radhoštěm a Kopřivnice, stal se čestným občanem většiny valašských obcí. Za zásluhy o moravské zemědělství mu Moravský zemský zemědělský výbor udělil 12. 4. 1921 titul zemědělského rady.
Za minulého režimu však byla jakákoliv zmínka o něm potlačena. Po roce 1990 byl v Rožnově neznámým pojmem. Dokonce ani studenti školy, kterou zakládal, neměli o jeho existenci tušení.
Jediný památník věnovaný Emanuelu Venclovi přetrval až do dnešních dnů, zapomenutý v lesích na Zákopčí. Je na něm do desky vyryto: „Co panská zvůle vzala, to lesní reforma zásluhou posl. Vencla vrátila. Na paměť budoucím. Tylovice, Hutisko, Hážovice. Vigantice. 1937.“
Nesporně patří právě Emanuel Vencl k největším postavám, jaké se kdy o zvelebení Valašska zasloužily. Zakládal zemědělské školy, šířil hospodářskou osvětu, zasloužil se o zvelebení lukařství, pastvinářství a pícninářství, ovocnářství a lesnictví. Na jeho podnět byla zřízena Zemská výzkumná stanice pícninářská, Potravinářsko-lukařská a lesní jednota a množství lidových hospodářských škol. Byl čestným občanem většiny valašských obcí a po tři volební období poslancem. Byl také vlastencem a zpráva o okupaci vlasti německými vojsky byla příčinou jeho předčasné smrti.
Emanuel Vencl (na snímku vpravo) u prezidenta T. G. Masaryka.
Přece nezůstal Emanuel Vencl zapomenut. Už v nových společenských poměrech mu byla 26. 4. 2002 na budově SZŠ odhalena pamětní deska. A 28. 9. 2007 byly jeho ostatky pietně uloženy na Valašský Slavín mezi ty, kteří se o Valašsko nejvíce zasloužili.
Ferdinand Wimmer, učitel, kronikář, italský legionář, předseda spolku Národní Jednota. Žil v letech 1883-1969. Rodák z Dašic okres Pardubice v Čechách. Jeho prvým učitelským místem byla v letech 1905-6 škola v Beskydech, ve Velkých Karlovicích, expozitura na Soláni.
„Na Soláň jsem přišel z úrodného Polabí a naráz jsem se ocitl v prostředí, které pro mne bylo velkým kontrastem.“
Expozitura na Soláni bývala označována také jako „vysoké učení“ a to ne podle úrovně vzdělávání, ale podle své polohy na kopci Soláň. Že jde o školu oznamoval pouze křídový nápis na dveřích budovy.
K výuce byla pronajata místnost v sousedství chléva u Matyščáků. Učebna byla nízká tmavá místnost s trámovým dřevěným stropem z jednoduchých desek s širokými skulinami a třemi malými okénky, obyčejný stůl a židle v jednom rohu a v protějším velká zděná pec, ve které se topilo z hospodářova pokoje. Nad stolem visel malý kříž a několik svatých obrázků. Vedle stolu stál stojan s tabuli. V místnosti bylo osm starých a zničených lavic s vylámanými opěradly.
Pro každého žáka byla břidlicová z jedné strany linkovaná tabulka, sešit se používal pouze ke školním úlohám. Čítanka sloužila pro dva žáky, slabikář sdílely dokonce tři děti.
I přes zavřené dveře bylo slyšet, co se děje ve druhé místnosti, což byl problém zejména na jaře, kdy hospodář běžně do světnice bral čerstvě vylíhlá mláďata. Jako záchod sloužila dřevěná budka pro jednoho, ale děti většinou chodily do přírody.
Školu navštěvovalo 70-80 dětí. Děti ze Soláně byly dobré, upřímné a lnoucí ke svému učiteli upřímnou láskou a dětskou důvěřivou příchylností.
V čase 1. světové války byl Ferdinand Wimmer nasazený na italské frontě. Zajat byl 15. 6. 1918. V italské legii působil od 31. 8. 1918 u 33. pluku jako poručík. Po válce působil jako řídící učitel na Dolní Bečvě až do 1. září 1934, kdy byl ustanoven správcem obecné školy v Zašové.
Velmi schopný učitel byl v Zašové od samého počátku pověřován různými funkcemi. Ještě toho roku byl zvolen knihovníkem a také obecním kronikářem. Působil téměř 30 let také jako předseda Okrsku Národní Jednoty v Rožnově pod Radhoštěm. Po celou dobu byl v Zašové také správcem lidové školy hospodářské, vedoucím srážkoměrné stanice. Působil jako knihovník a kronikář obce.
Dne 30. června 1939 byl dán Ferdinand Wimmer do výslužby. Stalo se tak v důsledku odtržení Slovenska a Podkarpatské Rusi od našich zemí, kdy se v roce 1939 vrátilo všechno tamní české učitelstvo zpět do Čech a na Moravu. Tím nastal katastrofální nadbytek učitelstva a k umístění vracejícího se mladšího učitelstva museli být všichni učitelé dosáhnuvší věku 55 let a mající nárok na plné výslužné dáni do výslužby.
Na své působení v Zašové si odnesl Ferdinand Wimmer ty nejkrásnější vzpomínky, jak na radostnou a svornou spolupráci ve škole, tak i na vzácné pochopení a porozumění obce, představitelů obecní samosprávy a všeho obyvatelstva pro zájmy a potřeby školy.
Protože v Zašové nenalezl ubytování, odstěhoval se v říjnu 1939 do Valašského Meziříčí.
Ve Valašském Meziříčí sepsal Ferdinand Wimmer Kroniku kroužku „Pěkná myšlenka“ v Zašové. Sestavil kroniku z novinových výstřižků: Staré Valašsko zašlých dob v novinář. zprávách (Vloženo několik zpráv z nedávné doby.). A sepsal obsáhlou kroniku: „Život a práce Národní Jednoty východomoravské na Valašsku“.
V průběhu druhé světové války také zachránil kroniku obce Zašová.
„Při svém penzionování a odchodu ze Zašové jsem jako poslední předválečný kronikář odevzdal kroniku tehdejšímu starostovi obce Františku Martinkovi z čís. 280 s přáním a žádostí, aby kroniku dobře uschoval a v každém případě pro obec zachoval,“ vzpomínal Ferdinand Wimmer. „Když pak obec dostala nařízení kroniku odevzdat, dostavil se ke mně do Val. Meziříčí tehdejší zašovský obecní tajemník Pavel Pivka, později zahynulý v koncentračním táboře v Osvěnčimi a dotazoval se mne po kronice. Sdělil jsem mu, kde kronika je . Abychom ji zachránili před možnou ztrátou neb poškozením jsme se domluvili, že obec s vědomím starosty Frant. Martinka sdělí okr. úřadu, že poslední kronikář řídící učitel Ferdinand Wimmer se ze Zašové odstěhoval a kroniku neodevzdal. Tajemník Pavel Pivka tak učinil, ale po kratším čase přišel za mnou opětně, že obec dostala nové nařízení kroniku mně odebrat a okr. úřadu odevzdat. Dle mého návodu a s opětovným uvědoměním uchovatele kroniky oznámil okr. úřadu, že jsem dle svého prohlášení kroniku sám zničil z obavy, že v ní byly za rok 1938 psány zápisy neodpovídající duchu doby po 12. 5. 1939. Na to jsem byl okres. úřadem vyzván, abych prohlášení toto učinil písemně a je podepsal. Učinil jsem tak a úřady se více po zašovské kronice nesháněly.
Tak jsme milou nám zašovskou kroniku uschovanou až do konce války v čís. 280 zachránili před případným ztracením nebo poškozením.“
Později, už na penzi, Ferdinand Wimmer rád vzpomínal především na své prvé učitelské místo na Soláni.
„Jaro a léto přinášely své novoty pro mne a radosti pro děti. Vyučování se sice značně zmenšenou návštěvou uvolnilo, ale učitele při poloprázdné třídě netěšilo. Zato vždy, byl-li jen trochu slunný a teplý den, kdy bylo v létě obtížno sedět v přitmělé, těžkým a zatuchlým vzduchem přeplněné třídě, odbývali jsme vyučování venku na zdravém vzduchu v přírodě, sedíce někde na pasinku neb v chládku blízkých lesíků. To bylo ovšem jen tehdy, nebylo-li k vyučování nutně třeba prostředí třídy. A bosé děti, v létě jen poloustrojené, sedící na měkkém mechu, klidně a pozorně naslouchaly slovům svého učitele. I čtení ze slabikáře a čítanek jsme v přírodě odbývali.
Hoj, však zato v zimě, kdy celý Soláň byl přikryt vysokými vrstvami sněhu, kdy rodiče nepotřebovali dětí k domácím a polním pracím, tu bylo ve škole na Soláni veselo a živo. V zimních měsících byla návštěva školy zcela pravidelná, jmenovitě návštěva nejstaršího žactva. Ale i ti malí a nejmenší žáci chodili tehdy téměř pravidelně a stávalo se velmi často, že za velikých dřenic a fujavic sněhových, kdy táta neměl ničeho na práci, donesl svého prvňáčka na zádech do školy. To dělávala v zimě celá řada otců nebo statnějších sourozenců. Tehdy byla škola denně plná a v takové dny se cítil člověk v tom dětském prostředí i šťastným. Venku vysoko sněhu, někdy řádila chumelenice a maličtí školáčci přicházeli celí zasněžení jako sněhuláčci, jindy mráz kreslil na malinkých okénkách své divotvorné květy a opět jindy meluzína v kamnech a peci hučívala neb zpívala svou píseň královny Zimy.
A před vámi sedí v milém a příjemném teploučku, v osmi starých lavicích 70 namačkaných a natlačených horských dětí ve vysokých papučkách, tak důvěřivě na vás pohlížejících a s dychtivostí pozorně naslouchajících za plížícího se odpoledního šera nějakou pěknou zkazku ze slavných českých dějin. Tu člověk cítil se jakýmsi králem těch sedmdesáti malých svých poddaných, tu člověk cítil i v té samotě a opuštěnosti horské kus krásné poezie a pohádky života.“
I po desítkách let se Ferdinand Wimmer ve vzpomínkách rád vracel ke svému učitelskému působení na „vysokém učení“ na Soláni.“
I když během svého působení v Karlovicích a na Soláni, na Dolní Bečvě a v Zašové vykonal řídící učitel Ferdinand Wimmer neuvěřitelné množství práce, přesto zůstává člověkem téměř neznámým.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka