Ohlédnutí za zašovským varhaníkem Miroslavem Borovičkou.
(28. 11. 1926 – 4. 12. 2000)
Varhany zašovského kostela se zapsaly také do paměti starší generace. V době, kdy na ně hrál hudebník a ředitel kůru Arnošt Borovička (1891 – 1950), musely se ještě šlapat měchy. To byla práce ministrantů. Měchy krásně funěly, ale muselo se dbát na to, aby píšťalám nedošel dech, to by hned začaly tóny královského nástroje kolísat.
Miroslav Borovička na svém nejmilejším muzikantském místě v zašovském kostele za varhanami.
V roce 1992 byly původní varhany v zašovském kostele nahrazeny novými, mají 1772 píšťal, 30 pedálových a 58 manuálových kláves a elektrické dmychadlo.
V roce 1950 se stal po smrti svého otce Arnošta Borovičky varhaníkem jeho syn Miroslav Borovička, také však působil jako regenschori, učitel hudby a kapelník.
„Varhany jsou královský nástroj,“ řekl ještě za svého života varhaník. „Zejména v chrámovém prostředí s dobrou akustikou zní skladby Sebastiana Bacha, Césare Francka a Ference Liszta neobyčejně vznešeně.“
Miroslav Borovička byl v té době už varhaníkem druhé generace. Vše vlastně díky náhodě. Jeho otec Arnošt Borovička pocházel z pekařské rodiny v Brankách, ale kvůli zranění se přestěhoval do Zašové, kde vedl obchod, vyučoval hudbě, skládal písničky, řídil kapelu, pěvecký sbor a také varhaničil v místním kostele. K jeho skladbám patří například Valašská vánoční mše, kterou v zašovském kostele uvedl.
„Vystudoval jsem gymnázium a obchodní akademii,“ vzpomínal v roce 1996 Miroslav Borovička. „Pracoval jsem v kancelářích nejrůznějších firem. Hru na hudební nástroje mne naučil otec, nejprve klavír, housle a varhany, pak jsem zvládl také harmoniku, klarinet, saxofon, kytaru a kontrabas. Jako muzikant jsem si v roce 1948 odkroutil základní vojenskou službu u posádkové hudby v Hranicích. Vojáci si na mne znovu vzpomněli v lednu 1953 a jako syn živnostníka, i když v té době už byl otec po smrti, jsem si musel mimořádně odkroutit dalších třináct měsíců u PTP. Po návratu jsem pracoval v nábytkářském družstvu. Tehdy si na mne vzpomněl pan Lidický, který v hudební škole ve Valašském Meziříčí zřizoval harmonikové oddělení. Tam jsem působil 19 let, až do doby, kdy jsem i odtamtud musel kvůli náboženství odejít.
Varhaničení jsem v zašovském kostele převzal po otci v padesátém roce a už jsem u varhan zůstal. Vlastně jsme byli muzikantská rodina. Se čtyřmi syny jsme měli vlastní hudební skupinu. Přinášela mi ta práce potěšení, i když jsem musel mezi mladými skákat, jak oni pískali. Alespoň nezbýval čas myslet na to, kde mne s přibývajícími roky píchá, kde bolí. Podobně jako otec Arnošt, také jsem složil Vánoční mši a uvedl ji v místním kostele. Kromě toho jsem napsal také několik skladeb, ale většinou jsem dělal pro různé kapely aranžmá.“
Miroslav Borovička zemřel před dvaceti roky 4. prosince 2000 ve Valašském Meziříčí. Za svého života působil jako učitel hudby, regenschori a kapelník. Také jako aktivní hudebník a poradce řady kapel. Skládal, upravoval a instrumentoval skladby pro různé soubory. Vedl kapelu Spektrum složenou z vlastních synů. Pomohl založit a řídil Valašský Big Band. V Zašové byl nepostradatelným hudebníkem nejen v kapelách a v kostele, ale i v obřadních síních, v Osvětové besedě, ve Valašském krůžku, i v okresním metodickém a poradenském sboru. Jeho náhlého úmrtí litovali nejen farníci, ale i kulturymilovní občané ze Zašové, Veselé a okolí.
Vzpomínka na Věru Otevřelovou – správkyni Valašského muzea v přírodě.
Rodačka z Rožnova a etnografka Věra Otevřelová (27. 10. 1906 – 25. 12. 1975) pocházela ze starobylého roku Barabášů, o kterém se zmiňuje také Čeněk Kramoliš ve svém literárním díle. Její rodové záznamy vedou až k pasekářovi Michalu Barabášovi do roku 1797 a nověji ke známému rožnovskému staviteli Karlu Barabášovi (1874 – 1935).
Foto rodinný archiv Věry Otevřelové: Etnografka Věra Otevřelová.
Původním povoláním učitelka se po celý život věnovala národopisu, pro který doslova žila. Znala sourozence Jaroňkovy. Byla při založení Valašského muzeum v přírodě. Jako devatenáctiletá se roku 1925 účastnila prvního Valašského roku. Stala se členkou Muzejního a národopisného spolku a v letech 1948 – 1951 byla jeho předsedkyní. Podporovala vznik Valašského krůžku (později Radhošť – soubor valašských písní a tanců) a všemožně jeho činnost propagovala.
Etnografka Věra Otevřelová spravovala Valašské muzeum v letech 1949-1953. Pro muzeum také napsala brožurku Rožnovská výšivka. Jako předsedkyně Valašského muzejního a národopisného spolku (1948-1951) zaštítila touto institucí Valašský krůžek a všemožně jeho činnost propagovala. Valašský krůžek se představil 23. června 1948 nejprve rozhlasovým posluchačům a 28. října 1948 u příležitosti státního svátku pak také rožnovské veřejnosti v divadelním sále Lázeňského domu. Představení se konalo v krojích z depozitáře Valašského muzea, do kterých Věra Otevřelová oblékla především ogary, kteří chodili všelijak, na pořízení vlastního kroje nebylo tehdy ani pomyšlení. Úspěch Valašského krůžku při účinkování v ostravském rozhlasu, televizi i jinde byl obrovský. Po rozpuštění Muzejního a národopisného spolku v 50. letech 20. století dostal Valašský krůžek pod novým městským zřizovatelem název Radhošť – soubor valašských písní a tanců.
Věra Otevřelová také sepsala „Popis domů rožnovského náměstí v letech 1914 – 1924“, jak si je pamatovala ještě z dětství: „Za moji paměti směrem od kostela na rohu z Nádražní ulice byly dřevěné chalupy…“ a zajímavou stať uzavírá: „To byl starý Rožnov, který se nesmazatelně vryl do vzpomínek pamětníků.“
V prosinci roku 2020 uplynulo 45 let od jejího úmrtí.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka