O řemesle, jež přestalo být černým – 3

 

Ne, nemyslím si, že by bylo třeba zacházet do podrobností, obrázky v knihtisku se tisknou ze štočku, a to stačí. Ale do vyšších pater tiskárny, kde se ze sazečů stávali montážníci, se později ještě vrátím.

Autotypický snímek. Vlevo upravený přes autotypickou síť pro tisk, vpravo originální foto.

Druhý začátek

V roce 1981 jsme byli s Tomášem převedeni do strojní sazárny k zaučení na sázecí stroj. Splnil se náš sen, i když ruční sazárna byla proti té strojní oázou klidu. Strojní sazeči pracovali na dvě směny na sedmi sovětských sázecích strojích Rossija, tři další, které přivezli ze starých tiskáren, byly zatím rozloženy na součástky na paletách a mechanik je ve chvílích, kdy neřešil závažné poruchy, pečlivě čistil a montoval. Byli jsme mu přiděleni na pomoc a seznamovali se s jednotlivými částmi stroje. Po jejich sestavení jsme se na nich začali učit pracovat.

Strojní sazárna Ostravských tiskáren na počátku 80. let minulého století.

Musím přiznat, že mne tenhle téměř dvoutunový  kolos od první chvíle fascinoval. Poháněn byl samozřejmě elektřinou (380 V), ale k elektromotoru byla vzadu spojkou připojena hřídel s deseti litinovými „šišatými koly“ – výstředníky –, k nimž byly téměř nepochopitelným systémem pružin a per přitlačeny nebo přitaženy všechny pohyblivé součásti, které otáčení výstředníků uvádělo postupně do pohybu jako hodinový stroj. Takže elektromotor jej poháněl, ale všechna ostatní činnost byla čistě mechanická.

Strojní sazeč seděl u velké klávesnice s devadesáti klávesami, ta byla rozdělena na tři části: vlevo minusky, uprostřed číslice a interpunkční znaménka, vpravo verzálky. Dotekem na klávesu byly ze zásobníku v horní části uvolňovány mosazné matrice, které vlastní tíhou padaly a řadily se vedle sebe v sázítku. Po vysázení celého řádku jej sazeč stiskem tlačítka „odeslal“ k licímu kolu se čtyřmi formami.

Detail klávesnice sázecího stroje (vpravo matrice pro ruční vkládání).

Matrice byly mechanismem z jedné strany přitisknuty k formě, z druhé strany k ní bylo přitisknuto ústí kotle s roztavenou písmovinou, o teplotě asi 300 stupňů Celsia, kterou píst vstříkl do formy. Písmovina rychle ztuhla, licí kolo se pootočilo a vyrážečka zezadu vytlačila odlitý řádek na sazebnici. Matrice byly mezitím vyzvednuty k rozmetnému zámku a pomocí systému ozubení napadaly zpátky přesně do svých kanálků v zásobníku. Celý proces trval deset, možná patnáct vteřin a každá činnost sázecího stroje měla svůj charakteristický zvuk.

Detail matric ze sázecího stroje.

Zpočátku jsme s Tomášem obdivovali starší kolegy, jak dokázali „poslepu“ a s poměrně málo chybami psát text a u toho poslouchat chod stroje. Postupně jsme se to naučili také, i když to nebylo moc jednoduché. Matrice totiž spadla už při lehkém doteku klávesy, takže sazeč nemohl mít ruce na klávesách, ale ve vzduchu nad nimi. Klávesy nebyly nijak logicky řazeny, spíše podle toho, jak často se jednotlivá písmena v daném jazyce vyskytovala.

 

Řazení matric v sázítku.

Naučil jsem se psát „všemi deseti“ a časem se dostal na úroveň, že mé oči četly text, jenž byl automaticky přenášen do prstů, a můj mozek přitom vůbec nevnímal obsah. Mohl jsem u toho myslet na docela jiné věci, „na pozadí“ přitom vnímat chod stroje a při každém problému hned vstát a závadu odstranit. On totiž ten sovětský stroj neběžel právě bez poruch…

Vzhledem k tomu, že všechno fungovalo mechanicky, vyžadoval sázecí stroj důkladnou údržbu. Na různých místech se skrývalo deset otvorů pro mazání vazelínou a devadesát pro mazání olejem. Nevěřím, že někdo věděl, kde všechny jsou, a občas se stalo, že se z neznámého místa ozvalo pískání. Bylo třeba jít po zvuku a mazat všechno možné, dokud pískání nepřestalo. Tady jsme mnohokrát uplatnili naši zkušenost, že jsme Rossiju viděli rozebranou na součástky. Přesto jsme občas našli mazací otvor, o kterém jsme předtím neměli ani potuchy.

Jednou se mi stalo, že mi nečekaně „odněkud shora“ spadl do klína šroub. Vypnul jsem stroj a šel hledat místo, odkud se mohl uvolnit. Nenašel jsem ho a stroj běžel dál. Buď byl tak dokonalý, že ho k činnosti vůbec nepotřeboval, nebo se mohlo jednat o žertík některého ze spolupracovníků. Ale nikdo se k němu nepřiznal.

Zato já se musím přiznat ještě k jedné věci: Mnohokrát jsem si za svou sazárenskou praxi vzpomněl, jak jsem se první den v tiskárně ušklíbal nad špinavým tiskařem, pobíhajícím kolem stroje. Krátce nato jsem poznal, že sazárna rozhodně nebyla místem, kde by se dalo chodit v bílém plášti. Právě naopak – můj modrý plášť, nošený v ruční sazárně, a později montérky ze strojní sazárny musela matka týden namáčet, než je dala do pračky, a i když jsem si ruce drhnul solvinou, špíny na prstech od tiskařské černi, oleje a šmíru, jsem se ani při nejlepší vůli nemohl zbavit. Rychle jsem pochopil, proč se téhle práci říká „černé řemeslo“… Nicméně měl jsem ji tak rád, že mi to vůbec nevadilo.

Strojní sazeč při práci.

Po vyučení jsem samozřejmě musel na dva roky na vojnu, ale osud tomu asi chtěl, že se ze mne po půlroční strážní službě stal vojenský knihovník a písař náčelníka, který měl malou knihovnu se zhruba 10 000 svazky na starosti. Jistě k tomu přispěl můj docela slušný přehled v literatuře, neboť mne záliba ke čtení nikdy neopustila, a zřejmě také skutečnost, že jsem uměl psát na psacím stroji. Vojna pro mne byla přínosem především proto, že jsem se zdokonalil v psaní na stroji, což se mi později hodilo na počítači, a přečetl jsem další spousty knih a časopisů, které jsem měl na dosah ruky. Po dvou letech jsem se vrátil do strojní sazárny.

Starší kolegové mi po návratu říkali, že práce strojního sazeče nemá budoucnost, neboť fotosazba a ofset „převálcují“ knihtisk. Příliš se mi tomu nechtělo věřit, i když už v brněnské škole, v hodinách technologie, říkával náš učitel pan Jedlička něco podobného: Blíží se čas, kdy sazeč vymění modrý plášť za bílý, sázítko a šídlo za nůžky, pravítko a tužku, a usedne za montážní stůl…

Byla polovina osmdesátých let a tohle byla představa budoucnosti sazby. Kovová sazba bude ustupovat fotosazbě, neboť se pomalu ale jistě na různých úrovních rozvíjely fotosázecí stroje, jejichž výstupem byl text na filmu nebo na papíře. Ten poté montážník na prosvětlovacím stole stříhal a graficky upravoval na milimetrové síti do konečné podoby. Výsledek byl dále zpracováván fotocestou, výstupem však nebyl zinkový štoček, ale kovolist – tisková forma pro ofset, neboli také tisk z plochy.

Tiskárna měla dva fotosázecí stroje. Jeden byl titulkovací, druhý řádkový. Ten na titulky vypadal jako klasický zvětšovák, jenže nahoru do prostoru pod žárovkou, kde se standardně vkládal negativní film, byla nainstalována šablona s písmeny podle abecedy. Pracovat se muselo v temné komoře při červeném světle a obsluha posouváním šablony exponovala písmenko po písmenku vedle sebe na světlocitlivý papír.

Druhý fotosázecí stroj se jmenoval Diatext a vypadal spíše jako tehdejší stroj na dálnopis. Vpředu klávesnice psacího stroje, na ní opravdu malý jednořádkový elektronkový displej a vše ostatní zakrytováno. S tímto strojem se dalo pracovat v místnosti s běžným osvětlením, neboť kazeta s filmem byla vložena dovnitř. Jednalo se sice o pokrokovou, ale přece jen jednoduchou fotosazbu. K dispozici byly dva druhy písma – Times a Helvetika. Ty byly na samostatných nosičích – kruhových sklech s vypálenými písmeny a vkládaly se také dovnitř, vedle filmu. Velikost písma, řez písma a délka řádku se zadávaly pomocí klávesnice.

Fotosázecí stroj Diatext, vyrobila firma Berthold.

Sazečka začala psát text. Elektronkový displej ukazoval písmena pouze v jednom „strojním“ zobrazení, a protože měl na šířku jen asi 10 centimetrů, viděla dvě až čtyři napsaná slova, která se neustále posouvala. Mohla si však napsaný text kdykoliv vrátit zpátky, znovu přečíst, a až si byla jistá, že v něm nejsou chyby, spustit expozici. Po vysázení textu byla kazeta přenesena do fotokomory, film nebo papír vyvolán, odnesen do korektorny a poté do montáže.

Nevypadalo to, že by vedení tiskárny mělo v dohledné době v plánu nákup nových fotosázecích strojů, byly poměrně drahé. Takže jsem seděl za sázecím strojem, psal text, odléval jednu řádku po druhé a snažil se plnit normu, neboť sazečina byla úkolová práce. Po třech letech jsem po mistrovi sazárny, panu Mazurkovi, který odešel do důchodu, převzal jeho funkci. Bylo mi 25 let.

Práce mistra byla zajímavá, ale náročná. Kdo to zkusil, ví, že není jednoduché řídit třicet většinou starších a zkušenějších kolegů a zároveň být pod tlakem „shora“. Začal jsem dálkově studovat střední školu a čím dál tím více si uvědomoval, že se chci posunout někam dál.

V druhé polovině osmdesátých let došlo k velkému rozvoji počítačů. Vynálezem mikroprocesorů (nebo hlavně jejich uvolněním pro civilní oblast) se staly cenově dostupnějšími nejdříve malé osmibitové počítače značek Atari, Sinclair Spectrum či české TNS ze Slušovic, ale využívaly se hlavně v ekonomické oblasti – účetnictví, fakturaci apod. Sledoval jsem ten nový trend, i když jsem tušil, že je jejich malý výkon a časté přehřívání nepředurčuje k nějaké vážnější práci. Přesto jsem o počítačích přečetl kdejaký článek a dokonce se začal učit základy jazyka BASIC.

Krátce poté byly veřejnosti představeny větší a silnější šestnáctibitové počítače s mnohem širšími možnostmi, a to včetně prvních grafických programů. Vzpomínám si, že jsem v televizi viděl reportáž, kde nějaký muž na obrazovce počítače zpracovával novinový článek. Činnost, kterou jsem později běžně dělal, jsem tenkrát sledoval s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Lehkost, s jakou přesouval sloupce, měnil jejich šířku, velikost či barvu písma nebo linek a vytvářel celkovou grafickou úpravu na stránce, pro mne byla prostě neuvěřitelná. Věděl jsem, že mám nový cíl.

Také vedení tiskárny si uvědomilo, že klasické sazbě začíná zvonit umíráček a vývoj fotosazby bude zřejmě ukončen, takže byly zakoupeny první dva počítače. Jeden byl určen pro pořizování textů, druhý, technicky lépe vybavený, pro zpracovávání grafiky. Přibyl také skener pro snímání obrázků a laserová tiskárna. S kolegou ze strojní sazárny Milošem V., který planul pro počítače se stejným zaujetím jako já, jsme přesvědčili své nadřízené, že jsme ti nejlepší, kteří se pro práci na nich hodí, a tak jsem na sklonku roku 1988 v nově vzniklém oddělení DTP (Desk Top Publishing) poprvé usedl za počítač.

(Pokračování.)

Text a foto © Dušan Žárský

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *