Uvedenou výstavu by bylo možné za jistých okolností považovat za školu pytláckou doučovací, pokračovací, možná i střední, nebo dokonce vysokou, protože tolik dokladů a důkazního materiálu o pytláctví na teritoriu zemí Koruny České, Československa a posléze i v miniaturizovaném království České republiky nelze jinde spatřit, poučit se z něj a vyškolit se jimi. Pytláctví existovalo co svět světem stojí, pouze se obměňovalo a přizpůsobovalo podmínkám dané éry a technické vyspělosti určité doby.
Co se za ta staletí nezměnilo, byli samotní pytláci, lidé krutí, bezcitní i mstiví a v podstatě schopní jakéhokoliv zla.
Pytlačilo se tím, co bylo právě po ruce a čím bylo možné zvěř ulovit. Vrchnostenské zákazy pytlačení, držení zbraní a trestání přistižených při pytlačce sice mohly pytlačení do jisté míry omezit, ale vymýtit je nebylo v silách vrchnosti. A mohli pytlákům třeba i vypalovat cejch do kůže pro výstrahu, vydávat zákony proti pytláctví, trestat pytláky peněžitými pokutami či arestem, zakazovat držemní zbraní, vše nadarmo. Mnohdy právě hlad hnal lidi do lesa přilepšit si pytlačením. A pokud jde o zbraně, po každé válce, a válčilo se co chvíli, bylo zbraní víc než dost. A pak spalující lovecká vášeň – tu nebylo možné udržet na uzdě za žádných okolností.
V průběhu doby byly snahy po ochraně divoce žijících zvířat. Roku 1726 byla dokonce ustanovena doba lovu a doba hájení zvěře. Omezeno bylo užívání pastí, hlavně vlčích jam a to z důvodu, že se do nich často chytala hospodářská zvířata i lidé. Roku 1754 byl vyhlášen zákaz nošení ručnic pro poddané. V Mysliveckém řádu osvíceného panovníka Josefa II. z roku 1786 se dbalo také na ochranu polností a poddaní mohli vyhánět zvěř ze svých pozemků nebo bránit jim v přístupu na ně.
K větší změně došlo až po roku 1848 zrušením poddanství a omezením privilegií šlechty. Myslivost mohla vykonávat každá osoba vlastnící alespoň 200 jiter (115 ha) souvislých pozemků, případně obec na svém katastru pod dohledem odborně školeného myslivce. Jenže poddaní si zákon vyložili po svém, že mohou ve svém okolí zvěř lovit svobodně, což vedlo ke snížení stavu zvěře. Až císařský patent lov omezil, byl vydán zákaz volně vlastnit střelné zbraně a na jejich nošení musel být vystavený zbrojní pas.
Současná úprava ohledně lovu divoké zvěře platí od roku 1947, kdy vznikala lidová lovecká společenstva, čímž došlo ke vzniku tzv. lidové myslivosti.
Výstava ve vsetínském zámku předvádí zbraně pytláků chladné i palné. Oblíbené byly rozkládací pytlácké pušky, které se daly snadno ukrýt pod oděv. Pytláci však neváhali vyrobit si zbraň podomácky, třeba i z trubky upravené ke střílení, nebo pytlácká puška ukrytá v holi. Vždy byly ceněné vojenské pušky, ať starší model předovky s perkusním zapalováním, ráže 17,6 mm, karabina Varcano M 91 italské výroby, ráže: 6,5 mm, nebo armádní karabina Steyer M 95, hlaveň s kulatým vývrtem, ráže 8 mm.
K uschování a přenášení střeliva a střelného prachu sloužily brašny a kožené vaky důvtipně řešené, aby byly nenápadné a přitom bezpečné při manipulaci s explozivním materiálem.
Nezbytnou součástí pytlácké výbavy byly lovecké nože, používané především k otevření a vyvrhnutí ulovené zvěře. Třeba impozantní lovecký nůž se střenkou skrytou v parohu. Pytláci často používali i vojenské nože, například italský „pugnale“, ale také bodáky, jako k rakouské vojenské pušce Mannlicher.
V pytlácké výbavě nechyběly různé pasti a chytací železa, ani vábničky, které měly zvěř přilákat na dostřel. 
Samostatnou kapitolou pytlácké historie jsou ptáčnici a čižba, tedy lov nejrozmanitějšími způsoby, třeba chytání ptáků do oka zhotoveného z koňských žíní, použitím ptačího lepu, připraveného z bobulí jmelí a lněného oleje, pak sítě nebo i ptačí skřipec. Ptáčník nepostrádal vynalézavost a trpělivost. Někteří z ptáčníků se čižbou dokonce živili. Ve druhé polovině 20. století tato pytlácká specializace postupně zcela zanikla.
Pytláci věřili na pověry a před lovem prováděli nejrůznější rituály, buď aby ošálili lesní personál, který byl jejich úhlavním nepřítelem, aby myslivci zmařili přesnou střelbu, nebo aby se sami stali nezranitelnými, či dokonce neviditelnými. Mnohdy lovecká vášeň převládla nad citem a pytlák neváhal střelit po srně, pečující o srnčata, nebo i po hajném, který pytlákovi zkřížil pytláckou stezku.
Doba se změnila, ale pytlácká stezka podnes nezarostla býlím. Moderní zbraně jsou na hony vzdálené samostřílům, předovkám a podomácky zhotoveným zbraním, které mnohdy víc ohrožovaly pytláka než lovenou zvěř. Nevyvanula pytlácká vášeň a s ní spojená bezcitnost k volně žijící zvěři, žel ani k ochráncům lesa, jak ostatně svědčí pomníčky, porůznu roztroušené po lesních zákoutích.
Výstava „Na pytlácké stezce“ v zámku Vsetín potrvá až do 20. února 2022.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka