Vážený čtenáři,
před časem jsem si přečetl článek od paní Elišky z Fulneku, která
dojížděla pravidelně do nemocnice a později také do Armády spásy v Ostravě.
Zde se ocitl, nečekaně, její pacient, náhle ztratil domov a byl závislý na pomoci druhého člověka. Jednoho dne v práci prodělal příhodu a ztratil zrak. Původně měl naději, že se obnoví. Avšak po roce nadějí se prosba nenaplnila, i přes veškerou zdravotní péči. Domu se již nevrátil, nemohl, neměl se o něho kdo postarat. Zůstal sám. Ztratil to nejcennější, zdraví, ztratil i svůj domov.
Život se mu náhle změnil. S nepřízni osudu přesto bojuje dál…
Mimo dobrovolníků v bílovecké nemocnici ho nikdo nenavštěvoval.
Po dlouhodobé léčbě je umístěn do Armády spásy v Ostravě, kde má svůj nový domov. Paní Eliška se svým pejskem, za ním pravidelně jezdila. Přesto, že se k němu v tomto zařízení pěkně chovají, domov to však nenahradí.
Loučení pro pana Milana je těžké, také pro paní Elišku. Chci od srdce paní Elišce poděkovat za její empatii k člověku, pro kterého to mnoho znamená.
Pohledy, zamávání, smutný pohled a znovu realita…
Otázka, kdy se zase uvidíme…zamávání a dlouhé dny čekání na blízkou osobu, dobrovolníci Elišku.
Domov, rodina, zázemí jsou pojmy, které při běžném životě se nám zdají samozřejmé, nepřemýšlíme mnoho o nich. Avšak, ve chvíli, kdy vstoupí do našeho života nemoc, odloučení, ocitáme se v novém, bílém prostředí nemocnice, tak si uvědomujeme cenu domova. Místa, kde se vracíme z delšího či kratšího odloučení. Pokud všechno máme, necítíme potřebu o něco usilovat, udržovat a vážit si toho.
Až to pozbudeme, teprve si uvědomujeme, co jsme pozbyli. Schází nám to. Tak je to i s člověkem. A napadne nás v této chvíli, co bychom dali za to, aby to bylo zase jako dřív, a byli ve svém se svými blízkými.
Vánoční svátky, ty nejkrásnější svátky roku, nám obzvlášť připomínají opravdové hodnoty a domov, zdraví, rodinu, blízké, přátelé. To mezí největší dary patří.
Obzvláště silně pociťujeme potřebu domova, když přijde nemoc a my trávíme dlouhé chvíle v nemocničním prostředí. Jsem rád, že v našem regionu jsou služby, které umožňuji být v domácím prostředí, když přijde nemoc, nebo člověka opouštějí síly stářím i z jiných důvodů.
Již řadu let vídáváme v našem městě a okolí ošetřovatelské, odlehčovací služby i hospicové služby Stromu života.
Vždyť byť ve svém domově a dostat vše co člověk potřebuje, být se svými blízkými, je veliký a k nezaplacení dar.
Přeji všem dar největší, zdraví a teplo domova
Ladislav Blahuta
Bílovecká nemocnice, procházka v parku, Eliška a Milan.
Společně v nemocničním parku. I běžné věci dokáží potěšit a podpořit člověka.
Strom života. Zdraví vás Ladislav Blahuta.
Text a foto © Ladislav Blahuta.