Akéla a jeho Krušné hory – 6

Z toulek stezkami mládí – aneb starý vlk Adéla vypravuje.
Tatínek se vyučil ve Vídni jako panský krejčí a maminka byla dámská krejčová. Rodiče si v Češově založili „Pánské a dámské krejčovství“ a lidé jim začali říkat „mistře“ a „mistrová“. Asi byli šikovní, neboť šili do okolních vesnic, ale i do Jičína a dál.

V Češově jsem se v roce 1932 narodil.
Před našim domem byla v květinové zahrádce socha sv. Václava z roku 1833. Kousek dál krásná kamenná zvonička, každé poledne se zvonilo, ale také když někdo zemřel a pak cestou na hřbitov. Uprostřed návsi byl velký udržovaný park s pomníkem padlým legionářům, zdobí ho socha Koziny. Na cestě do školy jsme míjeli kříž z roku 1737.

Češov nejvíce proslavily „Češovské valy“ z 8 – 10 století. Údajně je vybudovali Avaři, ale poslední nálezy patří Keltům. Jednou jsem právě tam našel zlatý keltský peníz. Zlaté šperky z doby Keltů tam byly objeveny i po roce 2000.

Češov byl v minulosti proslulý ovocnými sady. Pro ovoce si do Češova jezdili lidé z celého kraje. Od česání ovoce je údajně odvozen i název obce – Češov.

Jak už to bývá, odbývaly se v Češově veselé i smutné příběhy. Do hospody se sjížděli sedláci na partičku karet a občas se stávalo, že k hospodě přivedl čeledín krávu, kterou někdo z nich prohrál. Pak přišel další čeledín aby krávu odvedl ke statkáři, který ji vyhrál. A jak bývá štěstí vrtkavé, v jiný den se situace opakovala, ale obráceně.

Často měli právě tihle furianti problém otci zaplatit za ušité rajtky. A měli dluhy i u koláře, kováře… Kde všude se jim dlužné částky psaly na futra.

Jednoho letního rána vyspával sedlák Haken jen v podvlékačkách a košili v květinách u sochy. Poslali pro selku a ta svého opilce za pomoci děvečky odvezla na trakaři na statek za velkého posměchu lidí.

Jednomu sedlákovi, který nechal na zimu stát neuklizený žebřiňák na ulici, vůz rozebrali a znovu složili na střeše. Navíc jim na domě zalepili okna lepenkovým papírem, takže se jim noční spaní značně prodloužilo. Bylo z toho veliké haló.

Podivín starý Dušek vozil do vsi bouřku – vyjel si na kole do Kozojed a vracel se s plechovkami přivázanými na provaze vzadu za kolo. „Vezu bouřku,“ volal. „Utíkejte domů!“ Někdy měl i pravdu a bouřka s lijákem skutečně přišla.

Dcera jednoho bohatého sedláka si s oblibou lehala na silnici před jedoucí vozidla. Nikdo nevěděl, co s tím, jak ji těch záchvatů zbavit. Až starý Mydlář, před jehož domem se pokaždé scéna odbývala, ten se nabídl, že ji vyléčí. A když cerunka bohatého sedláka zase ulehla na cestu před  autobus, který jel ze Žlutic do Jičína, popadl starý Mydlář do ruky svůj lék – lískový prut, a rovnou tam na cestě nasekal cérence za velkého řehotu přítomných diváků na holou pořádnou dávku té své medicíny. Lék fungoval a dlouho se pak vyprávělo o tomto zázračném uzdravení.

Rád vzpomínám na zimní radovánky. Sotva přišly první mrazíky poslal mne tatínek na půdu pro ptačí krmítko. Kolem Vánoc obvykle napadlo hodně sněhu. Tehdy jsme vyměnili brusle za lyže a sáně. Po svátcích se rodiče domluvili a celá vesnice šla  večer sáňkovat.

Moje babička byla velmi milá, bylo možné s ní mluvit o všem možném. Nějak jsme si navzájem padli do oka. Stávalo se, že jsem o prázdninách jel domů do Češova z učení v Karlových Varech a babička se neváhala vydat s pomocí hůlčičky Habřím podívat se za mnou. Dožila se sto jedna roků. V čase jejího pohřbu jsem právě sloužil na vojně v Českém Krumlově. Moje babička navždy mi zůstala v mém srdíčku.

Tatínek náhle zemřel a maminka se odstěhovala do Litoměřic. Dožila se věku devadesáti šesti roků. Oba mi pořád velmi schází. Občas bych se jich chtěl na ledacos zeptat, ale už mně nikdy nic neřeknou.

Pak už jsem vykročil stezkami dospělosti. Ale při vzpomínce na Češov a na své dětství se mi vždy jakoby na okamžik srdce zastaví.

(Jaroslav Holler – Akéla. Z toulek stezkami mládí a dospělosti, Karlovy Vary, Březen 2008)

Text a kresby © Jaroslav Holler

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *