Smutné i radostnější chvíle zašovských zvonů

Zašovský kostel patří k nejstarším místním objektům. Původní dřevěný vznikl ve středověku a byl zasvěcený sv. Anně. Nový zděný kostel, zasvěcený Navštívení Panny Marie, byl posvěcený roku 1725.

Až do roku 1767 měl kostel pouze malou věžičku nad presbytářem. V ní visel zvonek, pořízený péčí rožnovského faráře Jana Jiřího Bauhofera.

Roku 1768 byly na kostele postaveny obě věže a roku 1773 fo nich zakoupeny dva nové zvony ke cti zakladatelů mnišského řádu Nejsvětější Trojice – trinitářů, posvěceny byl 30. ledna 1773 a na věž vytaženy 2. března 1773.

Roku 1892 byl zavěšen v malé věžce nový zvon sv. Josefa s nápisem: „Sv. Josefe, oroduj za nás!“

V čase první světové války byly 4. května 1917 zrekvírovány dva zvony:  „Nejsvětější svátost oltářní“ o váze 524 kg a nejmenší sv. Alois o váze 30 kg. Odpoledne o 3 hodině zvonilo se naposledy všemi zvony a večer o ¾ 7 hod. byly oknem z věže shozeny dolů. Byl to smutný okamžik. Mnohé oko zaslzelo, lidé plakali.

Druhá rekvizice zvonů nastala v září 1917, ale farář Josef Stančák se zasadil o jejich ponechání na významném poutním místě. Týž farář pak roku 1927 zakoupil nový zvon „Sv. Josef“ o váze 560 kg, posvěcený byl 4. 9. 1927.

Za druhé světové války byly 17. března 1942 pro válečné účely odevzdány zvony: Sv. Josef, P. Maria, Cyril a Metoděj. Zůstal jen malý zvonek v sanktusové věžce a zvon sv. Josef o váze 40 kg. Hlas zvonů ještě předtím natočil na gramofonovou desku pan Macháč, takže alespoň jejich zvuk zůstal zachován na památku.

Sbírka na nové zvony byla vykonána v říjnu 1956. Vybráno v Zašové a Stříteži 17 376,- Kč. Sbírány byla také barevné kovy: 941 kg mědi, 235 kg cínu.

Čtyři zvony byly ulity začátkem prosince 1956. Jejich zhotovení přišlo na 20 278,17 Kč.

Zvony byly dovezeny do Zašové 12. 4. 1957 večer a uloženy v kostele. Svěcení se konalo na Květnou neděli o 2. hodině odpoledne v nádvoří Domova důchodců. Světitelem byl kanovník Josef Segeta z Rožnova pod Radhoštěm. Děti přednesly básně o zvonech od zašovské rodačky Marie Holišové – rozené Zátopkové. Pak byly zvony vytaženy na věž a zavěšeny. Po kázání, Te Deum a požehnání se rozezvučely. Všichni byli dojati.

Současné zašovské zvony: Maria má vyobrazení P. Marie a text: „Svatá Maria, chraň zašovskou farnost“. Zvon Josef má vyobrazení sv. Josefa a text: „Duším pokoj – svobodné vlasti mír“. Zvon Alois má vyobrazení sv. Aloise a text: „Co válka vzala, štědrost farníků nahradila“. Zvon Ludvík má nápis: „Sv. Ludvík, Bohu díky“.

Odlití zvonů zajistil P. Karel Boháč. Tak se po 15 letech znovu nad Zašovou rozezvučely zvony.

Archiv: Instalace zvonů v roce 1956.
Foto
© Richard Sobotka

 

 

One thought on “Smutné i radostnější chvíle zašovských zvonů

  1. Nezapomenutelný zašovský farář P. Karel Boháč dokázal zajistit odlití nových zvonů v době, která takovým činům rozhodně nepřála… Jak je zaznamenáno ve farní kronice: „Dnes, kdy je problém sehnat třeba jen pytel cementu,…“

    Dovolím si přiložit povídání o zvonu z kaple, která se stala neoficiálním symbolem Valašska i Beskyd:

    RADHOŠŤSKÝ ZVON

    Zvony, podobně jako lidé, dostávají jména. V tom se zvonům nevyrovnají ani tak vznešené nástroje jako chrámové varhany. Pouze zvony mají své „křestní“ patrony, nesou jména světců, k jejichž cti byly ulity a na jejichž počest má znít každý úder jejich srdce.
    Na těle radhošťského zvonu můžeme číst tento nápis:
    Ke cti a chvále Boží, sv. apoštolů
    Cyrilla a Methoda a sv. Josefa Cal.
    věnovali manželé: Josef Cal. a Josefa
    Bumbala, majitelé továrny ve Frenštátě
    P/R. L.P. 1896.

    Zvon tedy nechali ulít manželé Bumbalovi, a to již dva roky před dokončením a slavnostním vysvěcením kaple. Dá se tedy říct, že zvon je starší než kaple sama. Podle očekávání jsou v nápise uvedena i jména obou věrozvěstů, a protože donátor pan továrník Bumbala se jmenoval Josef a jeho žena Josefa, nepřekvapí, že je zde pamatováno i na sv. Josefa. Co ale znamená zkratka Cal.?
    Tato zkratka spolu s výjevem na reliéfu zadní strany zvonu (viz obr. vlevo) jednoznačně svědčí o tom, že se jedná o sv. Josefa Kalasánského (José de Calasanz). Možná, že nám jméno tohoto světce nic neříká, ale určitě známe jeho dílo. José de Calasanz (1556-1648) je totiž zakladatelem řádu lidově zvaného piaristé a celý název – Řád chudobných řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol – nám výmluvně sděluje, co bylo a je hlavním posláním tohoto řeholního společenství.

    Je vidět, že pan továrník Bumbala se ke svému křestnímu patronu hrdě hlásil, a zatímco opuštěné objekty kdysi velké a významné textilní továrny rodu Bumbalů ve Frenštátě byly už před několika lety srovnány se zemí, Bumbalův zvon na Radhošti dosud zní „ke cti a chvále Boží, svatých apoštolů Cyrila a Metoděje a svatého Josefa Kalasánského“.

    Otázka patrocinia radhošťského zvonu je sice málo známá, ale tou skutečnou záhadou je, jak je vůbec možné, že tento zvon zní z vrcholu hory už 120 let. Není to totiž – bohužel – věc samozřejmá; byly zde dvě světové války, a tedy také dvakrát proběhla válečná rekvizice zvonů.
    Při válečných rekvizicích si jednotlivé farnosti jistě přály, aby jejich zvony, často z úspor farníků pořízené, zůstaly zachovány; lidé se upínali k různým slibům a nadějím, leč většinou marně. Za I. světové války přišly často kostely nejen o zvony, ale i o cínové varhanní píšťaly.

    Jak tedy došlo k tomu, že právě radhošťský zvon byl v obou případech ušetřen, je záhadou. Odlehlost místa zřejmě nebude tím důvodem, protože rekvírování neunikly ani malé zvonky z pasekářských zvoniček. Tajemství, jakým způsobem se podařilo v obou případech zvon zachránit, si vzali tehdejší předsedové Matice Radhošťské – Emil Kostelník a děkan Medard Horák s sebou do hrobu…

    Ani po odeznění poslední války nebyl radhošťský zvon uchráněn dramatických okamžiků. Nařízením nového režimu byla roku 1951 ukončena činnost Matice a kaple tak vyla vydána napospas nepřízni doby i počasí. Jednoho dne došlo k destrukci věkem zchátralé zvonové stolice a zvon se propadl do zvonice.
    Kaple se ujala skupina nadšenců z vesnic pod horou, vesměs členů po roce 1968 obnovené ČSL. Podařilo se jim brigádnickým způsobem nejvyšší část věže opravit a zvon, opatřený novými ložisky, vrátit na své místo. Je dobře možné, že nebýt obětavé péče těchto dobrovolníků, postihl by zvonici a snad i kapli osud blízké turistické útulny, která se také nejdříve nechala zchátrat, aby poté mohla být pro zchátralost zdemolována.

    Návštěvníci Radhoště, kteří si zakoupili vstupenku do vyhlídky v druhém patře zvonice, jsou někdy zklamáni, že se nemohli podívat až ke zvonu. Není to bohužel možné, zvon je až v nejvyšší a také nejužší části dřevěné zvonice – kromě něj se tam už nikdo víc nevleze.
    Dnes ve většině kostelů zajišťuje pravidelné denní zvonění elektrický pohon. Ve zvonici na Radhošti se však zvoní stále postaru – taháním za provaz. Turisté, kteří dorazí na vrchol hory v pravé poledne – v čas modlitby Anděl Páně – a kteří při troše štěstí zastihnou kapli otevřenou, mohou takové ruční zvonění nejen slyšet a vidět, ale mohou si ho také sami vyzkoušet.

    Josef Krůpa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *