B Ř E Z E N

Březen jako by se stále nemohl rozhodnout mezi volnou vodou a plujícími ledy, mezi blátem a sněhovým popraškem. Teplý vítr od jihu střídá chladný dech od severu. Chvíli se blyští slunce, pak zase sypá sníh.

Mrazy ještě neustávají, ale jaro už se hlásí.

Větve listnáčů pořád ještě zůstávají bez jediného lístečku, pupeny jehličnanů dospávají půlnoc.

I tak je březen chválen za probouzející se květy, které se v zástupech zvědavě hrnou na tento svět, zaštítěny čistou a nevinnou bělí sněženek.

Některá rána ještě nabízejí poslední sklouznutí na zamrzlé kaluži. V zastíněných roklinách se drží ospalky starého sněhu, ale povětří už voní nastupujícím jarem.

Časná jitra se barví perleťově, kdežto pozdní odpoledne žhnou ohnivou září zapadajícího slunce. Noc přichází prostříbřená svitem luny.

 

Březen už bývá měsícem plným poezie. Vždyť právě v tomto měsíci zaklepá na dveře první jarní den. Pak, děj se co děj, není větší síly nad lásku silnou, všemocnou a všespasující.

Existují pranostiky a pořekadla o tom, že jen Šelma sedlák na svatého Řehoře neoře (12. března), že V březnu vítr z břízy fouká. A také: Březen bez vody, duben bez trávy. Nebo: Březen, za kamna vlezem …

Každému zahrádkáři březnový čas přímo kroutí rukama, jak už by chtěl klacíkem pošimrat hlínu. Zatím alespoň listuje v knížkách. A zkouší prořezávat větve ovocným stromům. Když pak vhodný čas konečně pro jarní práce nastane, sází do beztak už přeplněné zahrady další stromy a další keře. Zahrada mu pořád připadá nevyužitá a zbytečně prázdná. Pak, až se stromy rozlistí, najednou vidí, že pro samé stromy není na zahradě k hnutí.

Než přijde čas příhodný převrátit na zahrádce hlínu, zahrádkář alespoň sbírá hnízda housenek, aby později neškodily. Ale jen co trochu proschne kousek záhonku, už sypá do hlíny semínka letniček.

Březen je Indiánský měsíc vran. Nejistotou jestli je pořád ještě zima, nebo už se chystat na jaro, vrány hned putují v hejnech na sever, pak se v krákoravých zástupech ještě na pár dnů obracejí zpátky k jihu.

To hejna špačků dávno letí povětřím. I skřivan už švitoří v křoví, sice zimomřivě, ale přece. Ví totiž, že O jarním dnu musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout.

Čím vším je možné březen opěvovat, čím chválit, čím hanět?

Právě v tomto měsíci otevírají oči první tohoroční zajíčci březňáčci. Takoví jsou údajně mnohem otužilejší než ti pozdnější z druhého vrhu. I lidé v březnu narození jsou ti nejlepší. Však i jedno přísloví praví: Hříbě, štěně a dítě březnové dobré bývají.  Pak nechvalme březen.

Pranostiky: Přijde mařec, zemře stařec. V březnu vítr z břízy fouká. Lépe býti od hada uštknut, nežli v březnu ožehnut. Hříbě, štěně a dítě březnové dobré bývají. Březen bez vody, duben bez trávy.  Hřmí-li v březnu, sněží v květnu. Když pluh ryje zemi, zima ještě žije. Mnoho dešťů v březnu přináší hubené léto. Jaro krásné, všem tvorům spasné. Březnové slunce má krátké ruce. Na svatého Řehoře led plave do moře, žába hubu otevře. O svatém Kvirínu teplo i ve stínu.  

Znamení skopce. Planeta pro narozené od 21. března do 20. dubna. Lidé tohoto znamení jsou prý většinou chladnokrevní a panovační, rádi se přou a hádají.

Měsíčním kamenem pro měsíc březen je Akvamarín, symbolizuje odvahu. Akvamaríny jsou modré nebo modrozelené odrůdy nerostu berylu. Nejlepší se těží v Brazílii a na Urale.

 Březnové namlouvání.

Dva kosi, černí jako uhel, jen zobáky jim žlutě svítily jako by v nich měli rozsvícenou žárovčičku, byl jsem od nich na metr daleko, ale nemínili se zvednout na křídla. Bylo víc než jisté, že někde opodál v houštině nebo na stromě sedí kosice a ty dva bedlivě pozoruje. Jeden z nich bude favorit a stane se otcem jejich kosíčat. Který? Těžko odhadnout. Stáli na dvě chlapské šlápoty, nespouštěli ze sebe oči, poskočil jeden o decimetr doprava, poskočil doprava i druhý. Chodníček mne vedl přímo na ně. Jeden přece poodletěl o několik metrů stranou. Ten, který zůstal, měl pevnější nervy, třebaže jsem se o něho málem nohavicí otřel, určitě získal u kosice plusové body. Jen jsem poodešel, odletěl za druhým kosem, dál s ním soupeřil o přízeň skryté kosice. Jakpak ona je od sebe rozezná? Jeden vypadal jako druhý, učiněná jednovaječná dvojčata. No, její věc. Hlavně ať nepřebere. Ať trefí na toho, který jí bude dobrým otcem jejich kosíčat.

Napříč cestou uprostřed města si vykračuje kačena s kačerem. Žádný spěch. Capkaly k nedalekému potoku a namísto vzdušné cesty se rozhodly pro pěší procházku. Rozhlížejí se, co se to jako děje, proč ten rozruch, fronta aut a nervózních řidičů za volantem až po náměstí. A ty dvě kačeny klídek, pianko, žádný kvalt. Jeden ze šoférů už neudržel nervy na uzdě, vyběhl a huš a huš na ně. Udělaly tři kroky rychleji, pak zase po svém. Trvalo dobře pět minut, než hupsly se břehu do potoka.

To je láska. Na nic se nehledí, všecko jde stranou. Ještě že ty dvě zamilované divoké kachny nechali šoféři v klidu doťapkat až k potoku. Koncem jara se jim odvděčí houfem žlutých káčátek.

Dva krkavci se ohlásili z podoblačné výšky. Tak přece zůstali, neodletěli za lepším, za bohatěji prostřenou tabulí. Pořádně jsem musel zaklonit hlavu, až mnou cloumala závrať, abych je pod běloučkými a načechranými obláčky zahlédl. Kroužili v povětří, ale nějak ladněji, povolávali na sebe, ale ty jejich hlasy nebyly tak drsné, jako jindy. Obvykle letěli přes údolí v přímce a jejich protivný hlas notně zadrhával v uších. Kdežto teď byla v jejich kroužení a povolávání jakási ladnost a melodičnost. Ach ano, vždyť je jaro, tohle jsou zásnubní lety a ty přece nemohou být, jako když tne sekerou a vrznou vrata.

Netrpělivě jsem čekal, kdy konečně uhlédnu nějakého rehka. Dokonce i budku rehkovník jsem pro ně podle odborného nákresu udělal a zavěsil a pořád čekám, ale marně. Že by se opozdili? Rehka mám rád, milý ptáček, zřídí si ledabyle postavené hnízdo třeba na trámu nad vchodem do chalupy. Lidé mu vůbec nevadí. Kolikrát člověku frnkne rovnou kolem ucha, když nese mladým potravu.

Je pro mne záhadou, jakpak to u nich v té jejich domácnosti vlastně chodí. Čekám, kdy mladí vylétnou. Už jsou málem tak velcí, jako jejich rodiče, opeřeni, ale vyskočit z hnízda se jim nějak nechce. Jeden den se pořád ještě krčí na hnízdě a rodiče je pilně krmí – druhý den je hnízdo prázdné, po rehcích ani stopy.

Rozvěsil jsem po zahradě ptačích budek, že by mi odborník ornitolog řádně vyčinil. Hnízdní okruh, lovecký rajón a desítky rad a pouček z odborných tiskovin, včetně výšky ptačí budky, průměru vletového otvoru, materiálu pro stavbu ptačí budky a mnoho dalších příkazů, co a jak má být, aby si pernatec budky vůbec všiml, aby se v ní zahnízdil a dobře se mu v ní bydlelo. Kolikrát si říkám, jakpak ti ptáci asi hnízdí ve volné přírodě. Vím, že často jen v takové prohlubince, ve spárce. Dokonce jsem jednu drobnou sýkorku viděl zahnízdit v břehu, v díře od myší. Nedopadla dobře, protože každou noc pročesává terén celá armáda mlsných a věčně hladových lovců.

Četnost rozvěšených ptačích budek mne nechává bez jakéhokoliv vzrušení. Moc dobře vím, že si polétavci zvolí pro první hnízdění jednu budku a pro druhé hnízdění si vyberou jinou. A pak, když se přihlásí zima, alespoň se mají kde ukrýt. A že za nevlídných zimních dnů slouží ptačí budky jako útočiště a ptáci je skutečně vyhledávají, to vím podle prdinců, které tam jako navštívenku zanechávají a které ještě před nástupem jara vymetám.

Jestlipak se také letos s tím svým hrčivým rrrrr rrrrr přihlásí náš nejmenší ptáček střízlík, jestlipak se i tentokrát ubytuje poblíž dřevěnky, kde si dovedně uplete hnízdo se vstupním tunýlkem. Uvidíme.

A což, jestli si i tentokrát zvolí za letní pobyt zahradu kolem dřevěnky lejsek bělokrký, vzácný host, který přiletěl až odněkud z Afriky. A kdepak si tentokrát vybuduje v utajení pěkně hlínou vyhlazené hnízdo drozd kropenatý. A kde se zahnízdí kos – tak nepořádné hnízdo aby jeden pohledal, použije jako stavební materiál, co mu do zobáku padne, třena i kus igelitu.

Někde daleko v hloubi údolí hnízdí čáp černý. I když jsem ho několikrát zahlédl přeletět nad hlavou a nízko nad korunami stromů, jeho tajemství, kde má ve skrytu postavené hnízdo se mi ani za ta léta rozluštit nepodařilo.

Ale tak je to správné, některá tajemství nemají být rozluštěna nikdy, to abychom mohli o každém jaru znovu žasnout nad rozmanitostí a krásou přírody.

Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *