Úplně poslední film v rožnovském Kino Panorama rozsvítil magické stříbrné plátno bio iluzion promítáním filmu kultovní klasiky Quentina Tarrantina „Pulp Fiction“ v úterý 1. 3. 2022 od 18.00 hodin bez vstupného, welcome drink, další drinky a drobné občerstvení, možnost nahlédnout do skrytých zákoutí – přišlo více než 300 diváků, kino opět jednou praskalo ve švech.
Kino je pořád noblesa, to se prostě nedá svítit. Rožnovské Kino Panorama patřilo po rekonstrukci v roce 1976 k nejmodernějším. Od té doby se příliš nezměnilo, ale v současnosti už má zenit dávno za sebou.
Už 22. 6. 2020 se rožnovské kino začalo loučit.
„Kino je důležitou součástí města již od počátku 50. let minulého století, kdy byla budova postavena a kino zahájilo provoz. Pod názvem Panorama je spojeno s několika generacemi rožnováků. Proto nám přišlo vhodné neukončit jeho provoz v tichosti. Chceme dát lidem možnost strávit den v kině a jeho okolí a takto se s ním začít pomalu loučit,“ uvedl tehdy ředitel kulturní agentury Jakub Sobotka.
„Původní termín ukončení provozu kina se vzhledem k neúspěšnému výběrovému řízení na dodavatele stavby Kulturního centra změnil a kino Panorama bude promítat minimálně do konce roku. My jsme se ovšem rozhodli pojmout tuto akci jako začátek delšího procesu loučení se s našim kinem,“ dodal provozní manažer kina Pavel Jakubík.
Loučení se protáhlo až do 1. března 2022 – a tentokrát je definitivní, jak uvádí tabule: „Začínáme se stavbou kulturního centra od 7. 3. 2022“. Součástí nového Kulturního centra bude také nové kino.
Čas na vzpomínky.
Posezení s ředitelkou rožnovského kina paní Vlastou Novánkovou.
Jak dlouho jste v rožnovském kině působila?
Od 17. 9. 1972. To je 35 let a 3 měsíce. Skončila jsem 31. 12. 2007.
Určitě vzpomínáte na časy, kdy před pokladnou kina byly fronty na lístky až po Loanu a dokonce musela zasahovat policie.
To byly krásné doby, kdy se lidé bili o lístky do kina a stáli ve frontě v čtyřstupu i tři hodiny ve dvacetistupňovém mrazu. To byly filmy času Angelik, a hlavně první avizovaný jakoby erotický film Bože, jak hluboko jsem klesla! Tenkrát i šéf technických služeb mi vynadal, že jsme přidali představení v dopoledních hodinách, protože večerní už nestačila, popeláři přestali vyvážet popel a odpad a šli do kina.
Vzpomínáte, jak tehdy začínaly barevné filmy?
Za mé éry už byly filmy jenom barevné. Ale černobílé pamatuji, protože pocházím ze Zubří a maminka dělala v někdejší Domovině maličké kino, jako školačka jsem za ní chodívala a seděla v pokladně.
Zpočátku byly barevné filmy velký tahák, a pokud byl děj slabší, což se stávalo, tak se diváci utěšovali, že alespoň přírodní scenérie byly krásné.
To platí dodnes. Prostě barevnému filmu na plátně o velikosti 10-15 m se nevyrovná ani sebelepší domácí kino. Například film Titanic, který vedl celosvětové tabulky co se návštěvnosti týká, viděla jsem ho dvakrát a považuji ho za skvělý velkofilm – pak jsem se na něj těšila doma, když byl uvedený v televizi, uvelebila jsem se do křesla – a po dvaceti minutách jsem přepnula na jiný program, protože se na tento film nedalo v televizi dívat. Myslím, že kouzlo velikého plátna hned tak brzy nezanikne ani s nástupem nových technologií.
Například ve Valašském Meziříčí, kde měli v letním kině největší plátno na 70 mm film a přes 20 m plátna, promítali tam Tora Tora Tora o přepadení Pearl Harbour, tam byl divák doslova vtažen do děje a do obrazu. K tomu i plastický zvuk. To se prostě nedá ničím nahradit.
Kolik filmů jste viděla za dobu působení v rožnovském kině?
Za 35 let jsem se dostala k nějakým 4500 filmům. Podobně to bylo i s filmovými diváky. Do roku 1993 to bylo 120 000 diváků ročně. Pak byl pokles a poslední tři roky jsme se zastavili na 20 000 diváků ročně. Měli jsme návštěvnost 10 diváků ročně na obyvatele, pak návštěvnost klesla na 1,2 návštěvníka ročně na obyvatele, což je světový průměr.
Na který z těch filmů ráda vzpomínáte?
Hlavně na spoustu klubových filmů. Možná proto, že jsem v kině de fakto vyrůstala. Vždycky jsem měla náročnější měřítko na filmy. I proto jsem ráda, že jsem byla u zrodu Filmového klubu a že jsem ho dokázala v Rožnově založit. Nejvíc si oblíbila film Zvětšenina. A miluji muzikály – Hallou Dolly a My fair lady patří k nejoblíbenějším. Z těch starších také Zpívání v dešti. Také mám ráda všechny Zanusiho filmy a s panem Zanusim jsem měla možnost setkat se během filmového festivalu v Karlových Varech.
Vzpomínáte na filmy s Gérardem Philipe – Fanfan Tulipán, na filmy s herci Jean Marais, Jean Gabin, Alain Delon…
To všechno byli herci našeho mládí, nádherní, pochopitelně se nám líbili. Nesmírně postrádám v kině evropské filmy. Ty filmy byly také propracované dějově. Našly se i velmi dobré americké filmy, například Roberta Redforda, jeho filmy mají skutečně hluboký obsah. Koneckonců dostal Oscara za režii filmu Obyčejní lidé. Vynikající film. Takže je nejen výborný herec, ale i skvělý režisér.
Technika jde stále dopředu – kino nakonec úplně vymizí?
Nevěřím tomu. Já jsem celoživotní optimista. Kino hned jen tak nepadne, protože pořád je tady ta velikost promítacího plátna. Už také rožnovské kino může některé filmy promítat z DVD. Přesto je pořád přenos obrazu z filmového pásu na velké filmové plátno kvalitnější než z DVD.
(Rozhovor se uskutečnil 16. ledna 2008.)
Ve stínu stříbrného plátna – legendou rožnovského Kina Panorama je promítač pan Alois Pecháček.
Ke škodě věci se lidem za projekčním filmovým přístrojem Oscar neudílí, i když bez jejich práce v ústraní sálu pro diváky, kdesi v projekční kabině, vysoko nad kinosálem plném diváků, bez nich prostě filmové sny na stříbrném plátně neuvidíme, a ani hvězdy stříbrného plátna by se bez nich tolik žádaných Oscarů nedočkaly.
Pan Alois Pecháček stál za projekčním přístrojem od roku 1958, tedy plných 50 let (zpočátku v Klubu pracujících, od roku 1963 v Kině Panorama). Základní kurs promítače absolvoval ve středisku České kinematografie v Klánovicích. Po roce absolvoval zkoušky z nové technologie na širokoúhlé promítání, pak za nějaký čas na film sedmdesátkový.
Co víc udělalo na diváky dojem – barva, která konečně přišla také do našich kin, nebo rozměry plátna?
„Rožnovské kino bylo po Brnu druhé na Moravě, které mělo širokoúhlé promítání a čtyřstopý magnetický záznam zvuku, což byl na tehdejší dobu unikát. Barva, širokoúhlé plátno a plastický zvuk, to všechno padlo na filmového diváka jako úder. Tehdy stávaly před budovou kina fronty v zimě i v dešti, prostě za jakéhokoliv počasí až k Loaně. Ta návštěvnost se s dneškem nedá vůbec srovnat.“
Těch filmů, co jsi přehrál a viděl jsou stovky…
„Spíš tisíce.“
Na který z těch filmů by ses podíval rád znovu?
„Dobrých filmů bylo hodně. Připomenu třeba jeden americký válečný film, myslím, že se jmenoval Nejkrásnější léta mého života. Byl o vojácích, kteří se vrátili z války. Jeden z nich neměl ruce ani nohy, všechno protézy. Dobrý psychologický film, který se nevytratí z paměti. Jinak samozřejmě byly filmy všelijaké, pěkné i líbivé.“
Nenudí tě dívat se po těch tisícovkách filmů stále na další?
„Vůbec ne. Konečně je i mou povinností dívat se. Stačí vidět začátek a hned odhadnu, jestli je film dobrý, nebo nestojí za podívání. Jsou filmy, které jsem viděl čtyřicetkrát nebo padesátkrát a podívám se u nich na určité pasáže znovu, prostě stojí to za to podívat se.“
Co je na profesi promítače zvláštního, že jsi u ní vydržel padesát roků?
„To by kvůli penězům dělat nešlo, to musí být hlavně koníček. Film, fotografování, to mne bavilo od kluka. A je u toho i zajímavá technika. Ta udělala ohromný pokrok. Dnes to málem vypadá, že je profese promítače na vymření, ale myslím, že klasický film nezanikne. I když jsou ve světě kina na daleko vyšší technické úrovni, všechna multikina zatím pořád jedou na celuloidový pásek, i když by bylo mnohem jednodušší promítat z kulatého nosiče. Film pořád existuje. Takže se zachová i profese kinooperátora.“
Neuvažuješ o promítačském důchodu?
„Kamarádi na ulici se ptají, jestli ještě chodím promítat, tak se bojím říct, že ještě. Pokud nedojde k rekonstrukci kina, chci vydržet. Samozřejmě jednou skončit musím, pak budu chodit do kina jako divák. I teď chodím, když mám volno.“
Možná časem i kinooperátoři budou mít promítačského Oscara, kdo ví…
(Rozhovor se uskutečnil v říjnu 2008.)
Takže … pokud nenastanou nepředvídané a nepředvídatelné překážky, otevřou se dveře nového a vůbec prvního Kulturního centra (i s bio iluzion) v Rožnově pod Radhoštěm všem Rožnovanům v prosinci roku 2023.
Text a foto © Richard Sobotka
Poslední film – Hrana zlomu – Demolice kina
Foto © Jakub Sobotka