Kde jsou ty časy, kdy málem každá rodina měla dětí jako smetí. Někdy i víc – to když někoho z rodinného klanu přepadla neodolatelná vášeň po cizím ovoci a s novým partnerem, když právě nebylo do čeho píchnout, tak si pro ukrácení dlouhé chvíle pořídili další. Starověrci pro takovou činnost vymysleli terminus technikus – že „napráskali dětí“. Tato bohulibá činnost přinášela hned několik výhod. V časech, kdy obživa nejvíce závisela na píli samotné rodiny, bylo u početných rodin dostatek pracovních sil pro obstarávání dobytka, provádění polních prací, prostě pořád byl někdo po ruce, kdo udělal něco, co bylo pro zajištění holé existence rodiny potřeba. Z pohledu národohospodáře zabezpečovaly početné nastupující generace dostatek ekonomických zdrojů pro obživu zestárlé a práce máloschopné populace. Případnému přemnožení populace předcházeli panovníci prozíravě tím, že tu i onde neustále někomu vyhlašovali válku a nadbytek populace redukovaly masakry na bojištích.
Ty časy, kdy kvůli redukci populace měly prioritu chemičky na jedovaté plyny a také výstavba obřích kremačních pecí je už doufejme minulostí. I díky tomu, že vzdělanost lidí, a také jistá útlocitnost, úspěšně roste. V současnosti není žádnou výjimkou, že je některé jméno ověnčeno akademickými tituly z obou stran. Jenže staré pořekadlo tvrdí, že všeho moc škodí. I lidé nadmíru přemoudřelí mohou víc škodit, než prospívat. Tak se třeba národní filozofií stalo pomyšlení, že lepší je užívat si rozkoší života, i světa, než nervydrásajícím způsobem pečovat o nastávající generaci. Maminky a maminy nějak na chodníčcích v parku prořídly, zato tam přibylo psů všelijakých ras, velikostí, poslušných i rošťáků. Statisticky jsme snad nejpočetnější psími kamarády zamořená země na evropském kontinentu. Není žádnou výjimkou potkat někoho se dvěma psíky na vodítcích, nebo kompletní rodinu dvou dospělců a tří psů, psi už se dokonce vozí i v dětském kočárku.
Všechno má své pro a proti. Pes neodmlouvá, netřeba ho přebalovat, uspávat, relativně málo spotřebuje, přebytečnou materii vyprázdní během vycházky ve volné přírodě, tudíž nepotřebuje splachovací WC. Pes má nádherně věrné oči, ty by mohly vyprávět. Pokud začne být na překážku, je snadné ho někde v terénu jakoby po zaběhnutí zapomenout.
Z celospolečenského pohledu jsou příznivě chápány poplatky ze psa, které tvoří ne-nevýznamnou položku obecního rozpočtu.
Nevýhodou této psí armády je, že nevytváří žádné prostředky, kterými by bylo možné zajišťovat existenci starých a pracovně neschopných lidí. Psi zkrátka nejsou sto den co den nastupovat do kanceláří a pomocí PC vytvářet chimérické hodnoty, docházet do fabrik k soustruhům, brusičkám, vrtačkám a lisům. A není znám ani případ, že by některý pes dokázal namíchat maltu a postavit třeba jen malou psí boudu. Psy ani nelze vybavit plynovou maskou, nějakým tím samostřílem a vyhnat je do zákopů, kdyby třeba i na to došlo.
Situace s přemírou psů je sice známá, jenže nikdo neví jak z toho.
Takto jsme se různými kličkami a obezličkami, protahovačkami, rádoby chytrystikami k ničemu a různými bláboly dopracovali až k prosté pravdivosti prastarého pořekadla, že peníze se jíst nedají.
Časy, kdy bylo dětí jako smetí už nejsou. A teď babo raď, kde brát a nekrást?
Možná přece svitla naděje. Kromě nabídky psích lékařů od chirurgie po psychiku už jsou také nabídky psích škol – pokrok zkrátka nelze zastavit, přes to prostě nejede vlak.
Text a ilustrace © Richard Sobotka