Akademický malíř František Podešva byl doma v horách blízko nebe.
Malíř František Podešva (2. 7. 1893 – 28. 10. 1979) se narodil v Sokolnici a žil v Brně a v Praze, ale po předcích ho to táhlo do hor a na Valašsko, kde se na Rovénce pod Soláněm v roce 1938 i s rodinou usadil ve srubu, a horám, tak blízko nebe, zůstal věrný až do konce života. Původně se vyučil houslařem, ale od roku 1911 studoval AVU v Praze a věnoval se umění. Byl vedoucím redaktorem revue Salón, založil pobočku Klubu výtvarných umělců Aleš, cestoval do Francie, Itálie, Španělska, Řecka, Belgie, Německa a Ruska. Většina jeho prací jsou figurální kompozice Valachů, osobitou malbou věcností a drsným lyrismem často zasazených do krajiny milované končiny.
Od romantizujících obrazů „Ztracená ovečka“, „Na salaši“ a dalších, začal zobrazovat horaly při jejich těžké práci.
Barevná vyváženost i geometrie obrazu naznačují soulad okamžiku: obtížnou práci dřevorubců, barvami hýřící podzim, okolní hory i zářivou oblohu. Při pohledu na obraz téměř cítíme podmanivou, pryskyřicí prosáklou vůni lesa a podzimu.
Malíř František Podešva a jeho žena, spisovatelka Marie, přilákali umělecký svět na Soláň, kterému se začalo říkat „odraziště bohů“.
V červenci roku 2023 uplynulo 130 let od narození malíře Františka Podešvy a 85 let od chvíle, kdy se s Marií, svou ženou spisovatelkou, usadili na Soláni. Ostatky obou odpočívají na Valašském Slavíně.
Mikoláš Aleš – malíř svého lidu.
Náhrobek Mikoláše Alše na Vyšehradském Slavíně.
Český malíř, kreslíř, dekoratér, ilustrátor Mikoláš Aleš (18. 11. 1852 – 10. 7. 1913), dne 10. července 2023 uplynulo sto let od jeho úmrtí. Byl nejvýznačnější osobností tak zvané „Generace Národního divadla“ a je považován za klasika českého výtvarného umění 19. století.
Kreslit začal ve čtyřech letech a jeho kreslířské umění posléze dosáhlo takové dokonalosti, že obraz „překresloval“ z paměti jako by psal rovnou na papír a při tom hovořil s přítomnými a popíjel víno. V roce 1869 absolvoval v Praze Akademii výtvarných umění.
Jeho život nebyl nijak snadný. V rozpětí let 1865 až 1874 zemřeli oba jeho bratři, matka i otec. Dvaadvacetiletý Mikoláš zůstal zcela sám a bez prostředků.
Usadil se v Praze. Roku 1879 spolu s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem Vlast v konkurzu na výzdobu Národního divadla. Radost z úspěchu zkalily pozdější neshody. Z jeho olejomaleb jsou nejznámější obrazy „Jan Žižka“ a „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“. Později se věnoval ilustrační tvorbě českých lidových písní, pohádek, přísloví a knih. Vytvořil také četné kartony pro výzdobu průčelí domů.
Jeho tvorba byla oceněna až na sklonku života. V roce 1896 vydal spolek Mánes vůbec první samostatnou publikaci o jeho díle. K šedesátým narozeninám byl pak jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Příliš pozdní ocenění ho zastihlo krátce před smrtí.
Mikoláš Aleš, tento ryze národní umělec, měl vztah i k Valašsku. Restaurace Libušín na Pustevnách je vyzdobena podle jeho předlohy. Traduje se, že při výletu do hor vhodil hůl valašku směrem do tehdejších Uher a symbolicky tak připojil Slovensko k zemím Koruny české.
Výročí autora baladických příběhů zašovského spisovatele Františka Stavinohy
Spisovatel František Stavinoha, rodák ze Zašové, se narodil před 95. lety dne 10. 7. 1928. Jeho cesta ke spisovatelskému řemeslu nebyla nijak snadná. Po absolvování měšťanské školy se učil knihařem, pekařem, pracoval jako pomocný dělník, cihlář a topič. Během vojenské základní služby (1947-1949) nastoupil do dolů a hornictví na Kladně už se upsal natrvalo. Vykonával řadu profesí jako horník, signalista u těžního zařízení, těžmistr a od roku 1975 pro nemoc páteře v povrchovém provozu. K psaní se dostal v 50. letech v závodním časopise, který při zaměstnání redigoval, publikoval také v novinách a časopisech. Knižní prvotinou byla kniha povídek Nemilovati se trestá (1968). I další jeho knihy námětově těží z Kladenska. Přesto se pořád cítil být rodem z Valašska, přesněji za Zašové. „Na Valašsko mám ty nejhezčí vzpomínky,“ řekl při jednom z interview dr. Marii Mikulcové 4. července 1994 pro Naše Valašsko. „Abych si je podržel v paměti, jezdím tam každý rok na zašovskú púť. A co bych chtěl vzkázat do Zašové? Že jsem si nikdy nemusel připomínat svoje zašovjanství.“ Rodnou valašskou ves Zašovou připomněl půvabnou knížkou Podbeskydské pastorále, kterou v roce 1983 vydal Československý spisovatel v Praze.
František Stavinoha se ke spisovatelskému řemeslu dopracoval z ryze dělnických profesí vlastní vůlí a uměním. Dráhu spisovatele ukončil v roce 1992 v pořadí třináctou knihou „První stopy v bílém sněhu“. Zemřel po dlouhé nemoci 8. dubna 2006 ve věku 78 let. Jeho rodnou chalupu v Lojčíku by dnes marně hledal, ale v srdcích Zašovjanů zůstal zapsán trvale.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka