Dlouho mi trvalo vypátrat, kdo vlastně je existence navlečená do biskupského šatu a s berlou v ruce a nahastrošená jako Mikuláš, který rok co rok v čase vánočním putuje za asistence čertů a andělů od domu k domu. Zatím co andělé poslušným miláčkům rozdávají dobroty, čerti straší neposlušné děti.
Kdo však potají klade dárky pod nazdobený vánoční strom? V Americe to je Santa Claus, v Japonsku pak Santa San, v Anglii Father Christmas nebo Saint Nicolaus, v Rusku Děd Moroz, v Německu Weinachtsmann, v Turecku Noel Baban a ve Francii Pére Noel.
Když jsem se jako dítě zeptal, kdo vlastně Mikuláš je, dozvěděl jsem se, že starý popleta a nebýt osob, které ho doprovázejí, klidně by dětem rozvážel dárky třeba i v parném létě, jak to ostatně praktikuje u protinožců, kde usedají ke štědrovečerní večeři v plavkách a pokud jde o sníh, mohou si ho naškrábat v chladicím boxu.
Starý popleta rozdávající dárečky, ty zapomenuté třeba i v létě, takový roztržitý chasník celkem dobře zapadal do mých dětských představ o Mikulášovi, andělech a čertech, narafičených dospělými, aby si od dětských neposedů alespoň na chvíli odpočinuli.
Také nás posílali do chléva poslouchat o čem zvířata o vánočním čase lidskou řečí mudrují. No, nikdy nic rozumného z toho nevyšlo. Kravičky a ovečka a koza a králíci a slepice i s kohoutem pořád švadronili po svém, slova jim rozumět nebylo. Tatík kroutil hlavou, jak je to možné, že za jeho mladých let hovořili srozumitelně a navzájem si vyprávěli o všeličems.
No, časy se mění.
Aby vánoční šalba nevyšla na prázdno, instaloval tatík do chléva rádio. Dosud nevídané a neslýchané se stalo skutečností. Už si nevzpomenu, co tenkrát rádio vyprávělo, jestli pohádku, nebo zpívalo koledy, ale kravky čučely a tiše pohybovaly hubou. A maminka, protože byl čas dojení, také poslouchala a při tom dojila, dojila, pořád dojila, už měla hrotek plný a museli jsme jí podat další… Kravky tou hudební produkcí byly úplně v tranzu, že docela zapomněly zavřít niterný mléčný kohoutek.
Vyrůstali jsme v šálivé domněnce, že jen co dají dočasní spojenci čerti s anděly signál, zapřáhne čeledín od zvířat do saní namašlené soby, strejda Mikuláš práskne bičem a celá squadra se vydá na nekonečnou dárkovací pouť.
Je nasnadě, že ta posvěcená osoba musí někde s rozdáváním dárků začít, jinde pokračovat a nakonec skončit třeba u zapomenuté chalupy v horách. Ale nikdy, a to už jsem měl několik tříd studia v obecné škole v hlavě, nikdy se mi nepodařilo zjistit, jak je možné, že všechny děti na celém světě objeví dárky ve stejný čas. A že se strejda Mikuláš pokaždé pinklink strefí do přání dětí, kterých je na světě několik miliard.
No, samozřejmě, jak už to v současné administrativě bývá, někdy se chybička vloudila. Třeba v Austrálii namísto plavek na vánoční koupání v moři to byly pod nazdobeným stromkem lyže, nebo za severním polárním kruhem žádané sněžnice k rozverným procházkám s vyhlídkou na severní polární záři zaměnil dárkovač za šnorchel a potápěčskou soupravu s harpunou na lov dotěrných žraloků. Někde se na dárky zapomnělo úplně a jindy byla letitá babička obdarována místo teplých bačkor dobrodružným skokem z letadla na padáku z výšky tří tisíc metrů – pořád o tom zážitku každému vyprávěla, než v požehnaném věku jednoho sta let zemřela.
Celou dobu mne provázela řada nejistot a pochybností. Třeba jak on to Děd Maroz praktikuje v Omjamskonu, že mu ani při teplotě mínus padesát stupňú Celsia skluznice saní nepřimrzá k ledu. A jak on se do toho mrazivého nečasu obléká, jaké teplé ponožky a jaké láptě, jaké spodňáry a kolik košil. A co niterné tekuté zahřívání? Nemá obavy, že ho silniční kontrola nechá dýchnout? Bacha, aby s řízením saňového dopravního prostředku neměl do příštích Vánoc zaracha. No, otázek a otázek a odpověď nikde.
Až na stará kolena se mi to dárkovací tajemství podařilo rozluštit.
To už jsme měli své děti a ty byly kouzlem Vánoc stejně nadšeny, jako my odrostlí před těmi desítkami let. Celý napjatý jsem vymýšlel, jak to s dárky udělat tentokrát. Nakonec jsme tak jako naši předchůdci použili docela jednoduchý trik. Zatím co jsem dětem předváděl mluvicí kravičku a pejska a kozu a králíky a všecko co švitořilo a pískalo, žena naskládala pod nastrojený stromek horu dárečků.
Tak je to tedy! Žádný americký Santa Claus, japonský Santa San, anglický Father Christmas nebo Saint Nicolaus, ruský Děd Moroz, německý Weinachtsmann, turecký Noel Baban ani francouzký Pére Noel, ale cukrovím a Vánocemi provoněná maminka dětí žasnoucích, jak se taková kouzla dějí.
O půl roku později jsem uprostřed žhavého měsíce srpna objevil v prádelníku mezi kapesníky zaskládané teplé zimní ponožky.
„Tady jsou!“ jásala žena. „Měl jsi je najít o Vánocích pod stromečkem, jenže jsem si nemohla vzpomenout, kam jsem je schovala.“
Takže i tentokrát, tak jako pokaždé a vlastně napořád: Šťastné a veselé Vánoce!
Text a foto © Richard Sobotka