Až moderní ranhojiči, lékaři a osoby zabývající se nemocemi a zdravím začali razit heslo: Čistota půl zdraví. Jízlivci a medicínská nedochůdčata pořekadlo pohotově doplnili o druhou polovinu: Špína celé.
Podnes se vedou mezi oběma stranami spory o to, kdo je víc v právu a jestli se století staříčci a stařenky se dožili tak vysokého věku díky dodržováním osobní hygieny, či se naopak vody a mýdla dotkli jen zřídkakdy a jakoby omylem.
Pravdou je, že horští pasekáři měli potůček poskakující vody kolikrát příliš daleko a studánka na okraji lesa dávala vodu v postačujícím množství tak tak pro dobytek. A čistotní pasekáři, kteří nechali vodu ve škopíku na lávce před domem, aby ji měli druhý den hned po ránu pěkně po ruce, kolikrát museli na té kalužince nejprve rozbít led, až pak si mohli opláchnout vousisky zarostlou tvář. Přes léto ovšemže nebyla po ledu v dížce ani památka, často ani po vodě, kterou za noční potulky vypila žíznivá zvěř, srnec, srnka, laň a někdy i její kamarád jelen. To se pak pány doktory přikazovaná hygiena jen obtížně dodržovala.
Vědmy na Valašsku dokázaly při všelijakém trápení poradit co a jak. Pro choré a po narození slaboulinké děti doporučovaly koupel v májové rose.
Jak májovou rosu získat?
O časném májovém ránu vyšla sběračka májové rosy na horskou louku (věci znalí lidé doporučovali bez nitky oděvu), položila na rosou umáčenou trávu čistou plenu, a když ta nasákla vodu, vykroutila ji do připravené nádoby. Takto bylo potřeba nasbírat osm až deset litrů ranní májové rosy. Tu matka přiměřeně ohřála (rosa nesměla vařit), a v ní slabé a choré dítě koupala.
S blahodárnými účinky májové rosy měli dobré zkušenosti i ostřílení rejtaři, připravení při válečném konfliktu bránit císaře pána a jeho rodinu. Při ranní rozcvičce je korporál vyhnal na louku jiskřící ranní rosou (zda ve spodním prádle či bez není zaznamenáno), v níž se pak dosytosti vykoupali.
Hygieně se na Valašsku stavěly do cesty i překážky v podobě nedostatku peněz. Nešlo o zakoupení drahých medikamentů, jak se to děje v současnosti, ale o pořízení obuvi.
Dříve se na chudém Valašsku chodívalo bosky, pokud to letní období dovolilo. Bosky chodili mladí i staří, doma i při práci na poli. Tou příčinou jim kůže na ploskách ztvrdla a změnila se v tvrdou rohovinu. Mělo to jistou výhodu, při chůzi po štěrku, ostrém drobném kamení, neb po strništi necítila bosá osoba bolest. Ovšem když rohovina popraskala, puklinami prosakovala krev, dostávala se tam špína a působila silné bolesti. Podobně tomu bylo i u rukou, když někdo hodně pracoval s vodou, například pradlena měla ruce co chvíli vymáčené. Oboje bylo velmi bolestivé a léčilo se stejným způsobem: omyté rány se namazaly jelením nebo hovězím lojem, glycerinovým nebo lněným olejem, tekutou pryskyřicí z pupenů kůry mladých jedliček a koupáním v zelinách.
Někdy došlo i na koupele, jak dosvědčuje záznam z roku 1923 u rodiny Jana Vl. v Rožnově Dolní Paseky.
Maminka koupala v kuchyni 7 dětí: 4 nejmladší ve škopku pro dobytek, všechny ve stejné vodě, jen děti střídala. Voda byla od špíny hustá. Po umytí nabrala matka do úst z hrnečka čisté vody a stříkala ji na hlavu dítěti, aby z něho špatnou vodu opláchla. To se opakovalo několikrát. Metoda byla úspěšná, jak dosvědčuje záznam o týchž osobách, provedený o čtyřicet let později: V roce 1963 všech 7 dětí, už jako dospělé osoby, ještě žily a byly zdravé.
Písmák Alois Bělunek ze Solance pod Soláněm o tom, jak se horalé na někdejším Valašsku léčívali, uvádí: Všelico horalé proti nemocem užívali a podnikali, jen aby nemuseli volati doktora, protože k lékařům stejně mnoho důvěry neměli a stálo to peníze, kterých nikdy nebylo. Avšak lékařů také nebylo. Žádný div, že se lidé, kteří se v nemoci po staletí o přírodu opírali, nemohli se od ní rázem odtrhnouti. A lékař byl často až poslední, ke kterému se v nemoci obraceli, obyčejně už bylo pozdě.
Pramen: Alois Bělunek: Kronika „Doplňky o životě rožnovských Valachů z let 1850 – 1950.“ Sepsána roku 1911 – 1971.
Text a foto © Richard Sobotka