Je nepopiratelný fakt, že největší zásluhu ohledně svátků mají lidé, kteří vymysleli svátkovací kalendář. Nebýt jich tak netušíme, kdy má svátek Jaruška od potoka a kdy Francek Od buka. Co jen to musí být přemýšlení a přemýšlení, kromě státních a jiných svátků zanést do padesáti dvou kalendářních lístků také jména jednotlivých dnů, aby si lidé nepletli pondělí s pátkem nebo neděli s úterkem, vložit tam také všelijak významné, ale především všechny obyčejné dny, to abychom měli jasno ve kterém ročním období se právě nacházíme a jestli je venku za okny měsíc březen, nebo když padá stromový list, že listopad, jak daleko je do výplaty, kolikrát se ještě vyspíme, než zavoní Vánoce a kdy si užijeme letní rovnodennosti, kdy jsou noci tak krátké, že sluníčku málem ani nestojí zato ulehnout na těch několik desítek minut do hajan. A teď do toho chaosu napasírujte všechna jména, která si lidé za ta staletí a tisíciletí na sebe vymysleli, aby se alespoň něčím od sebe navzájem odlišili. Hlavně aby se na někoho nezapomnělo.
U mužských se dá taková maličkost přehlédnout, ale pokud jde o ženské pokolení, mohla by z toho být pořádná metelice. Všeobecně se ví, že krásnější část populace má svátek kdy se jí zamane. Jaképak copak. Těm by se mohla nosit den co den pěkná kytice rudých růží, dovezených před hodinou až z Portugalska, klást před ně ty nejhezčí, nejchutnější a nejdražší bonboniéry, přesto nebudou úplně spokojené, ještě chloupek by to chtělo něčeho přidat. Je marné rozumovat, jakpak to Máňa odvedle dělá, že se za ní pokaždé ohlédne celá ulice, plná mužských očí. Je snad kouzlo v tom, jak jde, jak se nese, jak sebou vrtí, jak si takhle jen dvěma prsty hrábne do větrnou bouří věčně rozcuchaných kadeří. Na to nepřijde ani trojnásobně vyštudovaný doktor, který hovoří třemi různými jazyky. Ale něco na tom být musí, že co ženská, to čarodějka (neplést s čarodějnicí), která ví ze které byliny si uvařit čaj, když bolí hlava, nebo když škroumá v břiše. Kterou čarovnou bylinu vložit potajmu do kapsy, aby si ten trumbera Ferda konečně všiml, jaké má Anuška oči. Nebo dát několik stébel sena, ovšem ne z obyčejné trávy, ale ze stébel od studánky co vyvěrá pod jalovcem, aby se Bedřiška přestala dívat pořád jen do studánkového zrcadla, jaká je feš, ale usmála se konečně i na toho Jaryna od březového hájku. Jsou na světě síly všelijaké a málokterý z lidí jim rozumí. Máňa od vedle když přejde od dveří k oknu a pak třeba od sporáku k zarámované památeční fotografii nad gaučem, hned přestane hrát rádio a na televizní obrazovce barevný obrázek flekatí a namísto pěkné krajinky na ni naskáče duch vedle ducha, dokonce i ten nakřivo zavěšený svatý obrázek padá k zemi. Prý jakési utajené dynamické síly, sluneční vítr nebo kondenzovaná polární záře. Žádný nevěděl, kdo ve skutečnosti měl toho dne svátek ale Jura od pokřivené vrby nad potokem, na které prý pořád ještě čas od času vysedává vodník a hází pěkným cérenkám zlatinky do očí, aby je obalamutil, ten hranál Jura se natlačil do dveří s náručí plnou kopretin a rovnou k Máni odvedle, že jí jako přeje k svátku…., a tak podobně, jak se to při každém přáníčkování dělá. Kde on v tu nepřívětivou roční dobu kopretiny natrhal? Všichni se hned hrnuli ke dveřím, že když je to svátkování, že se půjdou alespoň trochu provětrat na čerstvé povětří. „Poslední zhasne,“ zbytečně připomínala stará matka, protože když odcházela Máňa odvedle a jen se protáhla kolem žárovky, světlo samo od sebe zhaslo. Pak ovšem někomu vyprávějte, čím vším nás ještě překvapí od paty až po klobouk modernou prosáklé jednadvacáté století.
Text a ilustrace © Richard Sobotka