Obuvník obuv vyrábí a prodává, kdežto švec poškozenou obuv spravuje. Jeden i druhý musí ovládat celé řemeslo, obuvník poškozenou obuv opravit a švec z dodaného materiálu na požádání obuv zhotovit. S ohledem na názvosloví je to záležitost komplikovaná, obuvník tvrdí, že není švec a švec si zase rád přivlastňuje titul obuvníka. Co na to zákazník? U obuvníka je pánem on, jen on ví, za jaké boty peníze smění, jestli za boty pracovní, nebo vycházkové, zda za střevíce nebo za bačkory, za obuv letní plátěnou nebo za boty do zimy, za svatební střevíčky nebo za naleštěné polobotky na bál. Ovšem je také dáno, že není horší situace, než děravé boty. V takovém případě se zákazník u ševce promění ve zkroušeného prosebníka, rád zapomene na hanlivé oslovení a tituluje ševce jako obuvníka.
V minulosti ne příliš dávné nebylo vesnice, kde by se opravou rozedrané obuvi nezabýval nějaký švec. Však co různých bajek se o ševcích podnes vypráví. Švec používal dratev, což byla nejpevnější nit jakou, kdo znal. A pověstné bylo také ševcovské lepidlo, které k verpánku přilepilo i čertovy kalhoty tak napevno, že se čert zpátky do pekla chtě nechtě vrátil jen ve spodním prádle. Pohádky o ševcích patří podnes k těm nejpěknějším. A ševcovská polka na bále k těm nejžádanějším.
Rozbité boty mohou snadno způsobit nepříjemné společenské situace, také však nachlazení, rýmu a další zdravotní komplikace. Rozbité boty byl důvod navštívit opravnu obuvi. Odtud se boty vrátily skoro jako nové a jsou už dobře vychozené, takže nerozdírají kůži na patě a netlačí.
S troškou nadhledu lze tvrdit, že obuvníci existují od časů, kdy lidem narostly nohy. A od té samé doby existuje ševcovské řemeslo. A každý obuvník, i každý švec ví, že poctivé řemeslo má zlaté dno a dobře vykonávané řemeslo je stále ceněno
Na rozhraní roku 2000 měl jsem tu čest poznat dva pány, po staru ševce, po novu obuvníky. Opravny obuvi byly vždy vyhledávaným místem a dobře vykonávané ševcovské řemeslo stále ceněno.
Jedním z ševců – obuvníků byl pan Václav Krhovják, který měl dílnu v místní části Kramolišova v městečku Rožnově pod Radhoštěm. Široko daleko byl známý tím, že opravuje boty nejen kvalitně, ale i rychle a levně.
„Můj otec měl obuvnickou živnost,“ vzpomínal pan Václav Krhovják v dílně vonící ševcovinou. Na ponku ležel knyp po otci z kvalitní švédské oceli, který měl ostří jako břitva. Byly tam také hřebíčky, kladívka, kleště, ostřižky kůže i gumy. Na stěně tikaly staré hodiny. „Chtěl jsem studovat na průmyslovku. Jenže za druhé světové války mne otec před totálním nasazením na nucené práce v Německu raději stáhl k sobě do dílny. Tam jsem se vyučil ševcovskému řemeslu a už jsem u něj zůstal.“
V 50. letech i tuto živnost neúprosný režim znárodnil. Pan Václav Krhovják nastoupil jako dělník do rožnovské textilní továrny Loana a pracoval tam 35 let v barevně až do roku 1987, kdy byl s pochroumaným kolenem vyřazen do invalidního důchodu.
„Důchod byl malý, co jiného mi zbylo, než otevřít ševcovskou živnost?“
Po listopadu 1989 bylo po změně politického režimu možné znovu soukromě podnikat.
„Po otci mi zůstal stroj, verpánek, ponk a příslušenství. Peněz bylo málo. Tak jsem si řekl, mám se doma nudit? A začal jsem ševcovat. Za šest roků mi prošly rukama tisíce bot.“
Řemeslo obuvnické se už v té době hodně změnilo. Kdysi byly boty flokované dřevěnými klínky. Lepené ševcovským popem, každý měl na jeho přípravu svůj recept, takové ševcovské tajemství. Pop nesmrděl a dílna voněla po kůži. Po roce 2000 to byla většinou guma, nebo umělá hmota, samá chemie, podrážky se nepřišívaly, ale jednoduše přilepily.
„Jeden zákazník měl kvalitní boty ještě z první republiky od firmy Popper, která tehdy dokázala konkurovat Baťovi. Hleděl si jich. Pořád byly v perfektním stavu. Sotva je trošku zedřel, hned přišel, ať mu je pospravím. Za minulého režimu lidé boty sotva trochu ochodili, už je hodili do popelnice, koupili za pár šestek nové. Ani dnes při cenách od 700 do 1500 korun (poznámka: průměrná měsíční mzda byla tehdy v rozmezí 1500 až 2000 Kčs) si lidé bot moc neváží a chodí v nich hlava nehlava v blátě a vodě. Ale přece jen víc teď navštěvují opraváře obuvi. A jsou i zapomětliví zákazníci. Už přes rok mám v kůlně přes dvacet párů opravených bot. Buď na ně zákazníci zapomněli, nebo ztratili lístek. I takoví jsou.“
K panu Václavu Krhovjákovi nosili boty lidé z Rožnova, Zubří, Vidče, Valašské Bystřice, Horní Bečvy a dalších okolních vesnic. Tisíce opravených bot prošlo jeho dílnou, všechny ke spokojenosti zákazníků.
Druhým obuvníkem byl pan František Kedroň z Hutiska-Solance. Zasvěceně mi vyprávěl, jak se šijí poctivé boty.
„I když řemeslo ševcovské nebývalo náležitě doceněno, v každé době bylo velmi potřebné. A ušít třeba jen obyčejné boty se rovnalo řemeslnému mistrovství,“ vyprávěl. „Ani dnes, kdy fabriky chrlí boty ve velkém se lidé bez zručného mistra ševce neobejdou, aby dokázal boty vzhledně a trvanlivě opravit. I před desítkami let, kdy se povětšinou chodilo bos, přesto měla každá vesnice svého ševce.“
Opravář mistr švec František Kedroň se narodil v roce 1913 v Léščí na Solanci. Ševcovskému řemeslu se vyučil v roce 1927 v Bystřici u mistra Goláňa a od té doby toto řemeslo dělá pořád. Pracoval ve své dílně na Hutisku-Solanci.
„Ševcovské řemeslo se dělí na svrškařinu a spodkařinu, já jsem se převážně učil té spodkařině,“ vyznával se mistr František Kedroň. „Vyrostl jsem v horách. Otce, který padl v první světové válce, jsem nepoznal. Když jsem měl jít do učení, dávali mi vybrat buď do Rožnova učit se květinařině, nebo dělat ševcovinu. Vybral jsem si to druhé a nelituju. Řemeslo je to pěkné. Ale není nijak lehké, jak si někdo myslí. Obouvat lidi a takto jim sloužit není snadné.
Tenkrát za mého učení ještě elektrika nebyla, dělalo se při petrolejkách od rána do večera. Boty se šily ručně. Zákazníkovi se změřila noha a nakoupila se kůže. Na svršky byla nejlepší ševro, vydělaná z mladých kůzlat, ta se používá podnes. Podrážky byly z hovězí kůže z jalovic a býků. Na spojování se používaly habrové floky a k lepení pop, vyrobený z pšeničné mouky, výborně držel, ale nebyl odolný proti vodě. Také ševcovská smola se používala, impregnovala se jí dratev. Při šití se namísto jehly používaly štětiny z divoké svině, zaškutily se a provlékaly dírkami. Když se při šití dratev napuštěná ševcovskou smolou zahřála, tak svršek s podrážkou slepila a spolu s těmi floky všecko pořádně drželo. Opracování bot, obrušování podrážky se dělalo rašplí, smirkem, oškrabávalo se sklem, všecko v rukách, aby boty dobře vypadaly. Na podpatky se dávaly podkůvky, nebo zpevněná kůže a štefkem se přihřebíkovala, aby vydržely. Na špičky plechy.
Nové ušité boty přišly od pětaosmdesáti do sta korun. Dobře ušité boty musely vydržet rok. Znal jsem jednoho staříčka, tomu vydržely boty, ve kterých se ženil, čtrnáct roků – jenže při takto šetrných lidech by ševci umřeli hladem.
Boty se také opravovaly. Lidé museli boty šetřit, aby dlouho vydržely. Opravy byly všecko haléřové položky: dvě padesát za podpatky, korunu padesát za flek. Tenkrát se převážně dělalo na dluh, zákazníci platili špatně, někteří vůbec, moc věcí zůstávalo nedobytných. Zvláště tam na vrchách byla bída. Když potom nastal komunistický režim nadělali z nás zbohatlíky a celkově řemeslo ponížili.“
Do výbavy ševcovské dílny patří verpánek, stolička, kladívko, šídlo, borek nůž …
Pan František Kedroň měl švýcarský knyp z první republiky, dobře držel ostří.
„To byly nejlepší knypy!“
Dále byly v dílně kleště cvikací, kterými se natahovaly svršky na kopyto – cvikařina pořád zůstala v továrnách součástí ševcovského řemesla. Hřebíčky drátěnky, texle, štyfty. Cilindrový šicý stroj značky Singer s nožním pohonem, přišívaly se na něm příštipky nebo popárané vrchy. Singrovka pana Kedroně možná pamatovala začátek století, pořád dobře šila. Novější šicí stroj Minerva se používal na šití svršků a na jemnější rovné šití. Patřila do dílny také šalovačka se smirkovým papírem na obrušování, jsou na ní otočné kartáče na čištění obuvi. Někdejší nezbytná kopyta tehdy nahradila železná nožka.
„V době, kdy jsem se vyučil, byla právě největší nezaměstnanost. Mistr mi oznámil, že už mne nepotřebuje. Tak jsem šel dělat do Slavičína, domů jsem jezdíval jednou týdně. Během války jsem pracoval v Zašové u Bati. Tenkrát se razilo, že i u sebemenší prodejny obuvi byla opravna. Po válce jsem si vzal živnost na Hutisku, ale po znárodnění jsem musel dílnu přeměnit na opravnu. Později jsem pětadvacet roků pracoval v Rožnově. Teď mám zase svou dílnu a dělám řemeslo, které mne živilo po celý život.“
V následujících letech mělo ševcovské řemeslo průmyslovou podobu. Floky a dratev natřenou ševcovskou smolou, pop, nahradila chemická lepidla. Tato nová technologie vyžadovala i nový způsob práce při opravách.
„Člověk se musí pořád učit,“ řekl pan František Kedroň.
V roce 1993 se František Kedroň potkal s Tomášem Baťou během jeho cesty na Valašsko a na Soláň.
„Pracoval jsem u Baťů ještě za starého Tomáše, to byl chlap houževnatý. Naučil jsem se tam pořádku. Jeho syn Tomáš je o rok mladší, než já. Povykládali jsme si o ševcovině, i fotky z toho setkání mám.“
Pan František Kedroň nouzi o společnost nikdy neměl. Ševcovina je společenské řemeslo. Ruce dělají, přitom se může vykládat. Přicházeli k němu do dílny s opravami lidé z celé republiky, kteří trávili prázdniny na Hutisku. Než pan Kedroň spravil na počkání boty, probrali celou republiku, co se jim líbí a co nelíbí.
„Nejlepší propagací je mistrovské zvládnutí řemesla,“ řekl pan František Kedroň závěrem ševcovského posezení. „Proto o rozbitých botách platí: Co vám nespraví Kedroň, to už vám nespraví nikdo!“
Text a foto © Richard Sobotka