Rožnov byl od svého založení vždy český. Za doby národního probuzení a zvláště v letech 1850-70 patřil mezi nejuvědomělejší města moravská. Obchodníci, kteří rozváželi plátno do větších měst moravských i do Uher poznávali okolní krajiny a vzdělanost lidí a toto pak šířili ve své domovině. Roku 1936 tak přivedl Medard Janík z Pešti spisek „Slávy dceru“ Jána Kollára (1793-1852) a šířil ji mezi občany, kteří později odebírali Havlíčkovy „Národní noviny“, „Slovana“ a jeho „Epištoly Kutnohorské“. Jaký tedy div, že uvědomělí občané pojmenovali některé ulice po těchto spisovatelích a buditelích.
Ulice Boženy Němcové. Vytváří v sídlišti Záhumení s typickou zástavbou ze 50. let minulého století v délce cca 530 m spojku mezi ulicí Palackého a Bayerovou. Křižuje při tom jednosměrné ulice Čechovu a J. Fučíka. Ve směru od ulice J. Wolkera je vstup do sídliště obloukovitým průchodem, jediným tohoto typu v Rožnově pod Radhoštěm.
Ulice je pojmenována po české spisovatelce Boženě Němcové (1820-1862), zakladatelce novodobé české prózy. S osobitým vypravěčským talentem zpracovala české pohádky, pověsti a legendy v knížce „Národní báchorky a pověsti“. Psala také povídkové obrazy venkovského a maloměstského života. Vrcholným dílem „obrazů venkovského života“ je povídka „Babička“, postava prosté venkovské ženy, která představuje ideál moudrosti a životní harmonie. Ve svém literárním díle autorka vyzvedávala mravní hodnoty lidu.
Nerudova ulice. Patří v Rožnově pod Radhoštěm k nejkratším. Kolorit starobylosti dodává shluk staveb kolem už zaniklého Paláčkova mlýna. Směsici starých domků se zahrádkami nahradily nové výstavné domy komerčního charakteru, které svou dispozicí přece jen u této uličky uchovaly zdání určité spletitosti.
Ulička je pojmenována po českém básníkovi, prozaikovi, novináři a fejetonistovi, divadelním a výtvarným kritikovi, Janu Nerudovi (1834-1891), hlavním představiteli generace májovců. Působil jako redaktor několika deníků a beletristických časopisů. Napsal před 2 000 fejetonů. Jeho nejznámějším dílem jsou „Povídky malostranské“ k nimž neodmyslitelně patří představa malostranských prejzových střech; z básnické tvorby „Písně kosmické“. Jan Neruda byl ve své době ceněn především jako žurnalista, jeho básnické dílo ocenila až generace lumírovců.
Bayerova ulice. Připomíná sběratele lidových písní Františka Bayera (1853 Rožnov – 1925 Přerov). Působil jako učitel. Navázal na činnost F. Sušila a B. M. Kuldy a sbíral valašská přísloví a pořekadla. Písně z Rožnovska vydal ve sborníku „Radhošť“. V roce 1874 vydal „Valašské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského“, v roce 1877 „Rožnov,m léčebné místo na moravském Valašsku“ a v roce 1918 „Zaškreme sa, humoresky, švandy, vtipy.“ Spolu s Františkem Koželuhou vydal v roce 1898 „Františka Palackého poslední loučení s rodnou Moravěnkou roku 1873“. Založil a řídil beletristické a pedagogické časopisy a knižnice. V letech 1867-8 řídil s J. Večeřou olomouckou
literární revui Koleda.
Po Františku Bayerovi byla pojmenována původně Horní ulice, která v délce přes 600 metrů vede od Masarykova náměstí až do Tylovic. V minulosti zde měli dílny řemeslníci a krámky obchodníci. Ve dnech 4. a 5. května 1945 při přechodu fronty se tady bojovalo o každý dům, ulice byla téměř zničena.
Většina domků byla původně dřevěných. Poslední z nich sl. Lídy Navrátilové byl z břehu u říčky Hážovky odstraněn po povodni v r. 1997.
Po vybudování jihozápadního obchvatu byla návaznost této někdejší živé tepny města nedaleko od náměstí přerušena.
Bezručova ulice. Naproti lávce přes řeku Bečvu ulice odbočuje z Nábřeží Dukelských hrdinů, míjí budovu Městské knihovny, někdejší textilní továrnu Loana a kino Panorama a po cca 400 m se napojuje na ulici Hradišťko. Zde na počátku 20. stol. končilo město. V místě dnešních výškových domů byly louky, tady začínaly rodinnými domky městské části Dolní Paseky.
Ulice je pojmenována po básníku Petru Bezručovi (1867-1958), který měl vřelý vztah k hornatým Beskydám a několikrát navštívil také Radhošť.
Petr Bezruč (vlastním jménem Vladimír Vašek) se stal poštovním úředníkem v Místku a v Brně. Po první světové válce pobýval ve Frenštátě pod Radhoštěm. Později spolu s přítelem spisovatelem a právníkem Otakarem Bystřinou (vlastním jménem Ferdinand Dostál, 1861–1931) koupil ve Starých Hamrech usedlost a přebudoval ji na srub, kam jezdil během léta a který podnes existuje. V roce 1899 začal vydávat v Herbenově časopisu „Čas“ básně budoucích „Slezských písní“; poprvé je knižně vydal roku 1903. Po vydání knihy rozsáhlé básnické skladby „Stužkonska modrá“ se odmlčel.
Ulice Jiřího Wolkera. Prochází v délce 350 m severní část sídliště Záhumení. Po jedné straně ji lemuje řada obytných bloků, po druhé zahrady rodinné vilky. Na pozadí se rýsuje Petřekova stráň. Za jasného počasí je odtud pěkný výhled na Radhošť.
Pojmenována je po českém básníku Jiřím Wolkerovi (1900-1924). Byl členem literární skupiny Devětsil. Ve svém díle objevoval svět prostých věcí a vyjadřoval touhu po harmonickém vztahu lidí a věcí.
Posléze dospěl k sociálně baladickým básním ztvárňujícím tragiku třídní příslušnosti. Z autora důvěrného vztahu ke každodennosti se posléze stal nejvýznamnějším představitelem proletářské poezie (Těžká hodina). Psal také pohádky (O milionáři, který ukradl slunce) a dramata (Tři hry). Ve třiadvaceti letech byla u něj zjištěna těžká plicní tuberkulóza. Léčení v Jugoslávii ani v Tatranské Poljance nepřineslo úspěch. Již umírající byl propuštěn a převezen do rodného Prostějova, kde zemřel, stár necelých čtyřiadvacet let.
Ulice Julia Fučíka. Začíná na Náměstí míru, prochází kolem Domova seniorů a v celkové délce cca 400 m tvoří páteř sídliště Záhumení, jehož typická sídlištní architektura vznikala v 50. letech minulého století. Vstupy do obytných bloků jsou zdobeny sgrafity. Nezapomnělo se ani na výsadbu okrasných stromů.
Ulice je pojmenována po českém novináři a politikovi, literárním a divadelním kritikovi, překladateli Juliu Fučíkovi (1903–1943). Od roku 1921 byl členem KSČ, působil jako šéfredaktor Tvorby a pracoval v Rudém právu. Za okupace země byl od roku 1939 činný v domácím odboji, v roce 1942 zatčen, roku 1943 odsouzen a popraven.
Z jeho díla je známa kniha tendenčních reportáží o SSSR „V zemi, kde zítra již znamená včera“. Ve vězení na Pankráci vznikla autobiografická próza, která byla vydána po Fučíkově smrti s názvem „Reportáž psaná na oprátce“; její text byl z ideologických důvodů dodatečně upraven; v roce 1995 vyšlo její vydání v původní nezkrácené verzi.
Nezdařilova ulice. Jde vlastně o tři uličky za sebou, které vycházejí z návsi U křížku někdejší samostatné obce Tylovice; tam se nachází rodný dům básníka a literárního teoretika Ladislava Nezdařila (1922-1999).
Ladislav Nezdařil působil jako profesor germanistiky na jazykové škole UK v Praze. Odborně se věnoval česko-německým literárním překladům. Ve spolupráci s Petrem Demetzem vydal v Mnichově reprezentativní německou antologii české lyriky „Pánbůh mi dluží jednu holku“. Jeho hlavním vědeckým dílem je rozměrná studie České poezie v německých překladech.
Pozornost vzbudily nářečím psané verše z jeho sbírky „Horní chlapci“, dosud nejlepší moderní básnické sbírky o starém Valašsku. Sbírka se dočkala opakovaného vydání a jeho verše byly několikrát zhudebněny. Ostatky Ladislava Nezdařila jsou uloženy na Valašském Slavíně.
Text a foto © Richard Sobotka