Na svou maminku, lidovou básnířku Marii Holišovou, vzpomíná její dcera Marie Rethyová (rozená Holišová).
„Maminka se narodila v Zašové 7. 4. 1911 a zemřela 18. 9. 1973. Byla druhá ze šesti dětí manželů Zátopkových. Nejstarší byl syn Alois – říkali jsme mu strýček doktor. Vystudoval Karlovu univerzitu, byl významným a ve světě uznávaným vědcem v oboru zemětřesení, člen Akademie věd a měl mnoho dalších titulů a vyznamenání. Maminka nemohla jít studovat, protože již studoval strýček v Praze a samozřejmě přednost měli ke studiu bratři.
Maminka jezdila do práce do Tonaku v Novém Jičíně, pak pracovala ve Valašském Meziříčí, jednu dobu v Gobelince, v mlékárnách, i u Janyšky. Od narození prvního syna již byla v domácnosti.
Maminka se 4. ledna 1939 provdala za vdovce Rudolfa Holiše z Pahrobek, který pocházel ze 14 dětí a z velmi chudé rodiny. Nás bylo 7 dětí. Naše maminka měla základní vzdělání, ale byla velmi vzdělaná tím, že pravděpodobně rodiče i její nejstarší bratr ji učili co se dalo.
Také hodně četla. Nevím, kde našla při sedmi dětech, starosti o zahradu, pole a šití ještě čas na psaní básní. Vzpomínám, že vždy večer seděla v kuchyni za stolem a psala – asi to bylo její všecko.
Do básní vložila svou lásku k rodině, lidem v okolí i vlastně všem. Měla ráda přírodu, květiny, Zašovou… Psala o Stračce, o lese, o sedlácích, o chudých lidech. Chodili za ní Zašovjané, i lidí z okolních vesnic, aby jim napsala báseň. Ke svatbám, narození dítěte, k různým kulatým narozeninám a vlastně i nekulatým, psala i ty nejsmutnější básně při úmrtí… Hodně z těch básní jsem se tenkrát naučila a přednášela. Za maminkou chodil i pan Kubeša, bývalý ředitel Valašského muzea, sbíral staré písně a mamka toho tolik věděla…
Maminka taky napsala divadlo – název Sen noci svatojánské. Pak ho nacvičovala se školními dětmi, nacvičovalo se to u nás doma, pak jen asi dvakrát v sále Osvětové besedy. A taky se to hrálo pro veřejnost.
Bylo jí 62 let když zemřela. Plakala celá Zašová….“
Dcera Marie, rozená Holišová, provdaná Rethyová, posbírala a utřídila básně po mamince, které se dochovaly, a počátkem roku 2018 vydala tuto básnickou sbírku pod názvem „maminčiny básně“.
V úvodu sbírky kromě jiného poznamenává:
„Maminko, jednou jsi povídala, že básníci umírají v chudobě a že si na ně možná nevzpomene nikdo za dlouhou dobu po jejich odchodu. A že si možná přesto i na Tebe někdo vzpomene. Není dne, abych nevzpomněla. Vzpomínají všichni z naší rodiny, ale i ti, kteří Tě měli rádi a pro které jsi měla vždy laskavé slovo. Výběrem těchto básní splácím částečně dluh, který u Tebe, maminko, mám. Třeba to z toho nebíčka uvidíš…“
Básnickou sbírku „maminčiny básně“ zpracovala Marie Rethyová rozená Holišová, sbírka vyšla na jaře roku 2018.
Marie Holišová
zašovské paseky
Zašovské, krásné paseky,
co všechno se zde tají,
malíř vás zvěční v obraz svůj,
pero vás vtiskne v báji.
Statečky menší stojí zde,
zahrádky velké dokola
v květy se brzy zahalí,
až jaro ptáčky zavolá.
Třešeň se bíle obleče,
včeličky sednou v květy,
košatá jabloň vyrostla
s plynoucími už léty.
Celý sad zbělí, zrůžoví,
nad střechu větev skloní,
pestíky v květech májových
pozdravení všem zvoní.
A je zde učiněný ráj,
v hájích zní píseň ptačí,
dobrota srdcí v pasekách
se v celé kráse zračí.
Jetel v záhonech zrůžoví,
v pokosech lehne bohatě
a pšenička nám v polednách
vypráví svojem o zlatě.
Pod strání zpívá potůček,
stříbrné vlnky v tůních
o vlnícím se obilí,
barevných květů voní
Paseky krásné, domov váš, ať květů závoj je zdobí,
nebo se jiskří perlami, nelze to říci slovy,
i sníh je mění v pohádku a dává plno krásy,
v peřinku skryje zahrádku a čeká jarní časy.
(Marie Holišová ze sbírky „maminčiny básně, uspořádala Marie Rethyová.)
Připravil sb
Doprovodný text, foto a reprofoto © Richard Sobotka