Vladimír Šindelář (nar. 1959), ředitel Milevského muzea, člen Klubu autorů literatury faktu, je autorem řady publikací s víceméně kriminální tématikou. S trochou nadsázky lze tvrdit, že pokud by se středověcí vykonavatelé útrpného práva nemohli rozhodnout jakého náčiní použít, Vladimír Šindelář by jim zasvěceně poradil.
Ve své knize „Kriminální příběhy ze staré Šumavy“ (Vydavatelství Víkend, 2015) sice v úvodu cituje chválu básníka Adolfa Heyduka na Šumavu, v zápětí však podotýká, že toto je „… někdy trochu v protikladu s drsnými životními podmínkami…“ Takže „Z mnoha starých smutných případů dodnes člověka mrazí“.
Celkem deset zaručeně autentických příběhů, jak dosvědčuje řada pramenů ze kterých autor čerpal, sice představuje zajímavou, ale jak již bylo uvedeno poněkud morbidní četbu.
Vojenští zběhové sháněli jídlo po dobrém i po zlém a dezertér Anton Pitner se nerozpakoval vystřelit na němčického šenkýře Luciana Šťastného. I když minul, osudu 7. dubna 1753 neunikl a po vynesení rozsudku byl týž den popraven. Ani vražda potulného židovského kramáře Abrahama Fantla z Langerdorfu (nynější Dlouhé Vsi u Sušice) nezůstala bez odplaty, zvláště když pachatel Josef Wurm doznal, že „…pomyslil jsem si, že ten žid zboží sebou má, abych jej mohl dostati, sem jej tou sekerou do hlavy hodil…“ Za loupežnou vraždu si odpykal dlouholetý trest v pražském Špilhauzu. Ani stárnoucí služka Kateřina Koubová, vražedkyně právě narozeného dítěte, nezůstala bez trestu. „Kateřina Koubová, ve Čkyni dne 4. listopadu 1818 rozená, tedy 41 roků stará, katolička, svobodná, padlá osoba, služebná, jest vina zločinem zavraždění dítěte … a tresce se těžkým žalářem na 10 roků.“
Je to příběh italských sourozenců Felice Domenico Bosso a Pietro Giovanni Bosso, kteří pocházeli z městečka Castello Tesino. Oba zlákala dobře placená práce při hloubení šumavských tunelů. Mladé dcery hospodáře Anna a Marie nakonec zašmodrchaly osudy nejen dvou vášnivých Italů, ale přivedly k bezživotí i jejich otce, který na následky rány nožem, vedené jedním z Italů, ve středu dne 22. září 1875 zemřel.
Je to také násilná smrt vetešníka Müllera pro přibližně tisícovku zlatých. Pak i nepovedená sebevražda Marie Cardové v příliš mělkém potoce, kde však utopila svého slepého synka. Nepomohlo odvolávat se na neurovnané rodinné poměry a zlého manžela, trest smrti jí císař František Josef změnil na 10 let těžkého žaláře. V jiném příběhu se Václav Schwarz pomocí jedu postupně zbavil celkem tří žen … „Když jsme vešli do chalupy Václava Schwarze, vstoupili jsme do bídné, malé, tmavé světnice, kde jsme našli na prkně ležet ženskou mrtvolu, o níž jsem později zjistil, že je to tělo Terezie Schwarzové.“ Oprátce nakonec „modrovous“ unikl jen díky milosti císaře Františka Josefa I., který trest smrti změnil na doživotí v těžkém žaláři.
Bez odplaty nakonec nezůstala ani „Smrt na Velký pátek“. A dramatickou koncovku měl i „Vesnický román“, kdy se milenka teprve dospívajícího synka hostinského provdala po smrti jeho matky za jeho otce. Mládenec nakonec vše vyřešil několika pádnými ranami kladivem do hlavy macechy, což mu v roce 1925 díky šikovnému obhájci vyneslo jen čtyři roky v plzeňské věznici na Borech. Ovšem, zda vymazal z hlavy hroznou vzpomínku na ono krvavé květnové ráno…, to už se nikdo nedozvěděl.
„Tyto případy se udály už před dávnými lety, většinou v 18. a 19. století, ale čas nedokázal ani přes nános prachu zakrýt mnohou tragedii lidského osudu,“ uvádí Vladimír Šindelář a dodává: „Všechny zde popsané příběhy starých šumavských zločinů jsou skutečné a udály se tak, jak je autor objevil v jihočeských archivech. Nebylo třeba na nich nic měnit. Napsal je život sám.“
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka