Vánoční nokturno

Málem nikdo si nepamatuje, že by o některých Vánocích napadlo tolik sněhu.
Sněhu a sněhu už leželo.
A pořád padal další.


„Už s tím gruntováním tam na Nebesích přestaňte!“ chtělo se křiknout.
To andělé uklízeli. Umetali bílé pápěří poztrácené z křídel. Chtěli mít Nebesa pro větší slávu té vánoční chvíle špiglnikl.
Všechno měl na povel Archanděl.
„Ještě tuhle. Sem šmátni metličkou. Tady je zapomenuté peříčko.“
Každý se nějak snažil.
Jenom prťavý andělíček zůstával celý nešťastný.
„Vždyť jsi na velké gruntování ještě moc malý!“
Samou lítostí se rozplakal.
„Tady máš košťátko,“ slitoval se Archanděl. „Každé zapomenuté peříčko, co ani vítr nestačil odfouknout, zameť.“
Hned bylo veseleji.

Jedni umetali, jiní už ladili inštrumenty.
Andělský regenschori poklepával taktovkou.
„Tak ještě jednou od sedmého taktu,“ přikazoval. „Ale to Fis musí krásně vyznít!“
Zase na malého andělíčka zapomněli. Hned natahoval moldánky, ty ale v andělském chóru vůbec neladily.

Andělský regenschori ťukal taktovkou.
„Dost! Dost!“
Jenže co s malým zpěváčkem?
„Sem si stoupni,“ vykázal mu místo rovnou doprostřed sboru, aby na to andělské škvrně dobře viděl. „Jakmile na tebe kývnu, zazpíváš to své uplakané áááá….“
Navíc mu dal do rukou nejmenší hudební nástroj triangl.
„Dávej dobrý pozor,“ přikazoval. „Cinkneš až mávnu taktovkou.“
To bylo radosti!
„Teď ještě jednou od sedmého taktu,“ rozpažil regenschori ruce. „A pozor – vysoké Cé musí přímo zvonit!“
Cink!
To se andělské škvrně zapomnělo a v nepatřičnou chvíli rozezvučelo stříbrný hlásek svěřeného hudebního nástroje.
Po celých Nebesích to bylo nějakého starání, trápení a zkoušení. Jako pokaždé, když má nastat slavnost Velké Chvíle.

Sníh pořád padal.
Padal a padal.
Křehounké vločky pokorně uléhaly na pole, les, louky a cesty – jako když uprostřed léta družičky o Božím Těle rozhazují okvětní plátky květů, aby se kročeje prosebného procesí dotýkaly země hebčeji a slavnostněji.

A byly ty křehké sněhové vločky svítící bělobou tak velké a krásné, že kdyby je šikovná švadlenka jemňounkými stehy a tou nejtenčí hedvábnou nitkou posešívala, nemohlo by být pěknější dečky na slavnostně prostřený stůl, nebo ozdoby na sváteční oblečení.
Dějí se v ten vánoční čas věci, které se jindy nestávají.
Povídá se, že kdo v ten sváteční den od rána až do slavnostní večeře nevezme odrobinku do úst, uvidí odměnou zlaté prasátko. Kolikrát já se snažil, ale nikdy jsem neměl to štěstí! Snad že přece jsem kousek dobroty uždibl, jak už mi od hladu škroumalo v břiše. Nebo mne zlákala vůně připravovaného cukroví, která se pokaždé prodírá škvírami kolem dveří kuchyně, až provoní celý dům.
Nejvíce práce o každých Vánocích je právě v kuchyni. Přikládat polínka na ohniště, aby byla kamna a zvláště trouba na pečení rovnoměrně vyhřátá. Připravit vytrvalým hnětením těsto. Natírat plechy omastkem. Ukládat na ně koláčky a cukroví.

Uhlídat aby pečivo nezůstalo bledé, nebo dohněda přepečené, či, jak se také někdy podaří, spálené málem na uhel, ale aby bylo pěkně růžové a křehké.
Práce a práce!
A těch vůní!
Alespoň se jich nadechnout.

Hospodyně už kolikrát opravdu neví, čím děti zabavit. Pletou se pod rukama pod nohama. A pořád se doptávají.
„Kdy už budou Vánoce?“
„Vánoce už jsou.“
„A kde jsou?“
„Všude.“
„Úplně. všude?“
„Úplně Třeba i ve chlévě…“

Tou dobou už hospodář obdaroval kravičku, kozu, beránka a další obyvatele chléva nějakým mlsem, aby si svátkování také užili.
„O tomto čarovném čase mají zvířata dar promluvit lidskou řečí,“ upozornila maminka.
„A lidé jim rozumí?“
„Pravda. Když potichoučku pootevřete chlév…, můžete poslouchat o čem si vyprávějí.“
Alespoň na chvíli se těch malých pomocníků zbýt.
Děti nahlédly škvírkou dveří do chléva, ale když se lidského slova od domácích zvířat nedočkaly, zklamaně se vrátily do kuchyně.
„Nic neříkaly.“
„Ani slovíčko?“
„Jen se dívaly.“
„Asi ještě nenastala ta pravá chvíle…“

Později kouzlení Svatvečera přece rozvázalo zvířatům mluvidla.
„Šťastné a veselé,“ popřála kravička.
„Jen kdyby nebylo tolik sněhu a tak mrazivo,“ mečela koza.
„Kokokodák, je to tak,“ souhlasila slepice.
„Já mám naštěstí teplý vlněný kožíšek,“ chlubila se ovečka.


„Za dávných časů prý o Vánocích putovali lidé do Betléma, poklonit se právě narozenému děťátku.“
„Ovečky také,“ přikývla ovečka. „Pastýři nás ze široka daleka do Betléma přiváděli. Všichni tam spěchali.“
„Moje pra pra pra pra bába prý stála u jesliček, zahřívala svým dechem děťátko,“ chlubila se kravička.
„Nebyl to náhodou volek a spolu s ním oslík?“ zamečela koza.
To si o dva tisíce let později už nikdo tak přesně nepamatoval.
„Byla prý to tenkrát veliká sláva,“ přikývla kravička. „Na obloze, rovnou nad Betlémem, svítila veliká jasná hvězda…“
Mezírkou ve dveřích chléva poslouchal tu řeč pes. Byl celý černý, jen kolem pravého oka měl bílou kulatou skvrnu. Všechno vyposlechl a teď byl celý zvědavý podívat se, jestli ta jasná hvězda i tentokrát svítí na obloze.

V tu dobu už celá rodina usedla kolem slavnostně prostřeného stolu.
Nazdobený stromeček mile rozdával světlo, jehličí provonělo celou světnici.

Nejprve maminka, hlasem tichým jak vánek uprostřed léta nad lánem dozrávajícího žita poděkovala za všechny dary a vyslovila přání nejvroucnější, aby se rodina za rok o tom čase opět sešla pospolu kolem vánočního stolu.
„Šťastné a veselé…“
Prvním pokrmem toho večera je hrachová polévka, to aby se lidí držela moudrost. Potom přijde na řadu smažený kapr. Hned pak následují dobroty, všelijaké laskominy, sušené křížaly ze sladkých jablíček a spousta cukroví. Nechybí ani vánočka.
Pod stromečkem na svou chvíli netrpělivě čekají dárky.
Konečně přišel jejich čas.

Tím nejkrásnějším dárkem každých Vánoc jsou zářící oči dětí.
Sladká únava nakonec zažene ty malé a nejmenší do postýlek. Obklopené nadělenými dárky spokojeně oddychují.
Když se přiblíží půlnoc, nazouvají si dospělí vysoké teplé boty, oblékají se do kožíšků. Beranici na hlavu. Na ruce palčáky rukavice.
Vypravují se na půlnoční.

Pořád padaly velké a krásné sněhové vločky, každá velká jak dětská dlaň, křehčí než porcelán a krásnější než nejjemnější výšivka.

Vysoko v nadzemských výšinách, když se našedlá mračna přece trochu pootevřela, bylo možné zahlédnout jiskření tisíců hvězd.
Mezi nimi i jednu velkou a jasnou.
Právě za tou hvězdou vykročili.
Jen úzký chodníček, prošlapaný hlubokým sněhem za nimi zůstával.
Modrojasem noční tmy jako by ozvěnou zaznívaly tóny nástrojů nebeského orchestru. A také chorál andělských hlasů. Tu a tam na pokyn taktovky andělského regenschori zaznělo z úst nejmenšího andělíčka „Áááá…“ A jindy zase stříbrné cinknutí kovovou paličkou na svěřený mu nástroj triangl.

Tou dobou už se z povzdálí chvěl nad střechami domů hlahol vánočních zvonů.
Jistotně i o této noci svítí nad lesem na obloze veliká jasná hvězda.
Možná i tentokrát nastala velká chvíle a narodilo se děťátko, které snad jednou, někdy v budoucnu, pozmění světa běh.
Kdo ví…

Text a foto  © Richard Sobotka
Kresby  © Anička Sobotková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *