Kulturní výročí únor 2020

Radko Linhart (16. 8. 1921 – 10. 2. 2015).
V únoru 2020 uplynulo 5 let od úmrtí Radko Linharta.

Pekař Radko Linhart z Dolní Bečvy byl sportovec tělem i duší. Třebaže nevystoupil na stupeň vítězů žádných Olympijských her nebo Mistrovství světa, reprezentoval svou vlast jako turista po velké části světa mnohdy stejně úspěšně, jako ten nejvýkonnější sportovec. Takto si postupně od roku 1958 pořizoval sbírku sportovních snů.

„Když jsem jako ogar začínal závodit, malovali jsme si startovní čísla sami. Na žádném z nich nesměly chybět olympijské kruhy. Nezapomenutelný byl pro mne rok 1936, kdy na Olympiádě v Berlíně získal náš gymnasta Alois Hudec ve cvičení na kruzích zlatou medaili. Při pohledu na olympijskou vlajku jsem tehdy zatoužil shlédnout na vlastní oči alespoň jednu Olympiádu,“ říkal Radko Linhart za svého života.

Sen se mu uskutečnil až o čtyřiadvacet let později. Nakonec bylo těch Olympiád celkem deset.

ŘÍM 1960: „Byl to obrovský dojem při nástupu našich borců na stadión, člověku se rosily oči, to se snad ani nedá popsat. Řím patřil maratónskému běžci, olympijskému vítězi, bosému Abebe Bikilovi.“

INSBRUCK 1964: „Má druhá olympiáda. Zájezdy pořádaly sportovní svazy. Tři týdny s ubytováním a plnou penzí přišly tehdy na pět tisíc korun. Kdo nekouřil a dovedl šetřit, pro toho nebyl problém se zúčastnit.“

GRENOBLE 1968: „Fantastická olympiáda. Náš Jiří Raška sáhl po kovu nejvzácnějším a získal olympijské zlato. Nesli jsme ho na ramenou od můstků až na ubytovnu. Nádherný pocit, když naše vlajka stoupala na nejvyšší stožár a naše hymna se nesla přes všechna moře a oceány, aby všude ve světě zvěstovala, že jsme zvítězili.“

MEXIKO 1968: „Díky čtyřem zlatým Věrky Čáslavské to byl úrodný rok. Ptali se jí na motivaci a ona odpověděla, že stále měla před očima rozstřílené Národní muzeum a stovky květů u sochy svatého Václava. Při nástupu naší výpravy celý stadión skandoval: Čeko Čeko, ra ra ra! Ovace nebraly konce. Naši borci byli světovým tiskem označeni za vítěze národů.“

MNICHOV 1972: „Zlato pro Vítězslava Máchu v zápase řecko-římském a zlato pro diskaře Ludvíka Daňka. Celkově ovšem tragická olympiáda, kdy zahynuli izraelští sportovci i palestinští teroristé.“

MOSKVA 1980: „Západ Moskvu bojkotoval kvůli obsazení Afganistanu ruskými vojsky. Někteří západní sportovci se však zúčastnili soukromě. Celkově byla tato Olympiáda po sportovní stránce nevyrovnaná. Africký oštěpař hodil jen třicet metrů a navíc mimo výseč. Boxer šel po sedmi vteřinách k zemi, nevyčkal odpočítání, přelezl provazy a odcházel do šatny. Naši fotbalisté získali v Moskvě olympijské zlato, to byla velká výhra.“

SARAJEVO 1984: „Olga Charvátová ve sjezdu na lyžích bronz. Stříbrný Pavel Ploc ve skoku na lyžích. Naši hokejisté nešťastně prohráli ve finále se Sovětským svazem nula dva, což rozesmutnilo nejen nás, ale i všechny Jugoslávce, kteří nám nadšeně fandili. Sarajevo bylo krásné. Sněhu bylo tolik, že komplikoval dopravu.“

LOS ANGELES 1984: „Olympiáda bez účasti našich sportovců, kteří se museli připojit k bojkotu socialistických zemí. Naši sportovci byli po úspěchu na MS v Helsinkách, kde jsme získali zlato i stříbro, snad nejlépe v dějinách našeho sportu připraveni na OH. Kratochvílová, Bugár, Kocembová, Fibingerová – všechno medailisté, kteří mohli v Los Angeles zúročit čtyřletou přípravu. Namísto toho jsme jen dokázali postavit Kratochvílovou před televizní kameru, kde řekla, že vzhledem k nezajištěné bezpečnosti sportovců chtějí zůstat doma. Byla to lež. Olympijské vesnice měly nevídané zabezpečení, v pohotovosti bylo 16 000 příslušníků policie. Škoda té Olympiády.“

CALGARY 1988: „Prostředí překrásné. Poprvé v dějinách olympijského hnutí byli sportovci ubytováni v rodinách. Heslem Olympiády bylo: Podejme si ruce a buďme přátelé. Z podkrovního okna domu našeho hostitele jsme měli výhled rovnou na skokanské můstky. Na můstku K 70 byl Ploc druhý, Malec třetí, Parma pátý. Šance na umístění v družstvech však zhatil nepříznivý vítr, naši skončili až čtvrtí.“

ALBERTVILLE 1992: „Snad nejhezčí Olympiáda. Jako turisté jsme byli ryze valašská výprava. S valašskými klobúky jsme byli brzy populární nejen tam, ale díky televizi snad po celém světě. Během loučení jsem řekl na závěrečném mítinku do mikrofonu: Díky Francie. Díky pane Killy. Albertville bylo fantastické. Ráj sportu. Na shledanou v Československu. Byla to má jubilejní desátá Olympiáda.“

Mimo uvedených deseti Olympiád navštívil Radko Linhart také šestnáct Mistrovství světa. Vesměs se jednalo o zimní sporty, klasické disciplíny, běhy, skoky, hokej, lety na lyžích. Začínal v roce 1958 v Lahti. Během dalších let navštívil Zakopané, Planicu, Oslo, Vídeň. „V roce 1985 také Prahu,“ doplnil. „Tam jsme v hokeji získali titul mistrů světa!“

Vzpomínky na jednotlivé Olympijské hry a Mistrovství světa doplnilo více než 200 dokumentárních fotografií a pohlednic, také originální sportovní suvenýry.

 

František Šigut (10. 3. 1910 Stará Ves – 1. 2. 1970 Opava).
V únoru 2020 uplyne 50 let od úmrtí a v březnu 2020 pak 110 let od narození katolického kněze a historika P. Františka Šiguta.

I když se P. František Šigut narodil mimo region Valašska, po určitou dobu působil ve Valašském Meziříčí. O tom, že mu tento hornatý a malebný kraj přirostl k srdci svědčí i to, že kromě duchovní literatury (Čtyři kapitoly o blahoslaveném Janu Sarkandrovi) se ve své literární tvorbě věnoval právě zdejšímu kraji. Z jeho pera vzešly také publikace Kardinál Dr. František Bauer (katolický teolog a kardinál, který pochází z Valašského Meziříčí – Hrachovce; 26. 1. 1841 – 25. 11. 1915), a Dějiny farnosti valašskomeziříčské.

Napsal také knížku Poutní místo Zašová, dosud jedinou větší publikaci, která popisuje dějiny Zašové jako farnost a poutní místo Valašska. Kniha vyšla nákladem Valašské knihtiskárny ve Valašském Meziříčí roku 1942. Úvodní slovo k ní napsal farář u Matky Boží zašovské P. Heřman Štíhel: „Slavné poutě, vroucí písně, hluboké nadšení přicházejících procesí i jednotlivých poutníků, vděčná srdce i dnes jsou zářivým svědectvím lásky valašského lidu k Marii Panně. A tato knížka, jež mluví o slavných dějinách jejího zašovského sídla, je a chce být vděčným důkazem vroucí, nezapomínající lásky k Ní. … Vzpomínám nadšených kazatelů i zbožných poutníků a zvláště jejího vroucího ctitele, který jí touto knihou vzdává svůj hold.“

Pouti k zašovské Panně Marii se konaly snad už počátkem 13. století, doloženy podle historických zpráv jsou ve druhé polovině 17. století. Knížka P. Františka Šiguta nejen zaznamenává historii tohoto slavného poutního místa, je zároveň i jeho oslavou.

 

Jaroň Václav, učitel, malíř ((4. 2. 1920 Zašové – 20. 3. 2005 ve Valašské Meziříčí).
V únoru 2020 uplyne 100 let od narození a v březnu 2020 pak 15 let od úmrtí Václava Jaroně.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Od dětství byl život Václava Jaroně pevně srostlý s Valašskem. Povoláním byl učitel, působil doma i v zahraničí. „Můj život ubíhal jako podle Seifertových veršů,“ řekl ještě za svého života: „Poznal jsem kraje plné ledu, zpívat však o nich nedovedu. Zato po každém návratu z ciziny jsem při pohledu na bílý obláček nad Černou horou pocítil takovou přemíru citu, až srdce přestávalo tlouci.“

Jeho zálibou se stalo malování. Ve svých obrázcích zaznamenával mizející Valašsko, jak ho důvěrně znal ze svého dětství a mládí. K němu se neustále vracel ve své výtvarné tvorbě. Své zálibě – malování se však mohl plně věnovat teprve po ukončení učitelské dráhy a odchodu do důchodu.

I když Václav Jaroň rád kreslil od nejútlejšího dětství, jeho cesta k malování nebyla nijak snadná.

Toto je záznam jeho vzpomínek na učitelování a malování z roku 2005, krátce před jeho smrtí.

„Dříve nebylo ani papíru, tak jsem jako malý kluk pomaloval tesařskou tužkou všelijakými zvířátky všechny stěny. Staříček je zalíčil vápnem a měl jsem zase na co malovat,“ vzpomínal Václav Jaroň. „Na jedny Vánoce jsem dostal tužku a arch balicího papíru, to mi udělalo velikou radost. A také to, když jsem na škole od přítele gymnazisty Ivana Kolaříka dostal knížku kreseb Mikoláše Alše, všechny obrázky jsem dokázal namalovat zpaměti. Mikoláše Alše jsem měl tak rád, že jsem se jeden čas podepisoval jako Václav Mikoláš Jaroň. Dobrou výtvarnou školu mi později dal Jaro Kučera v meziříčské Gobelínce.“

Během války se musel Václav Jaroň coby čerstvý absolvent meziříčského gymnázia protloukat po nádenických pracích. Po válce se přihlásil do učitelských služeb a 14. února 1946 nastoupil jako výpomocný učitel na měšťanskou školu ve Valašské Bystřici.

„Nikdy předtím jsem ve Valašské Bystřici nebyl. Vypravil jsem se ze Zašové prvním vlakem do Rožnova a odtud pěšky přes Hlaváčky. Sněhu po kolena. Tma. Kde ta Bystřica vůbec je? Nakonec jsem slezl rovnou dolů ke kostelu, budova školy stála nedaleko. Ředitel Gusta Zvonek mne přijal s velkým nadšením. Sotva jsem shodil kabát zavedl mne do třídy, hned mne dal učit. Po vyučování jsme šli kantoři na oběd do hospody u Štajnhartů. Tam mi jedna učitelka říká: Proč jste tak smutný, pane kolego? Odpověděl jsem jí výrokem, který vešel do kantorské historie: Co jsem věděl, to jsem všecko dneska děckám řekl a vůbec nevím, co budu učit zítra.“

Valašská Bystřice, ještě i v polovině 20. století boží krajina, jakoby žila na pomezí Betléma, ráje a pozemskosti.

„Mám na ni nejlepší vzpomínky ze všech škol, kterými jsem prošel. Děcka rázovitě valašská, cérky s copánky, čisté zástěry, valašští ogárci krávy pásli, u pasinku ohně dělali. Já jsem žil s nimi. Někteří měli do školy půldruhé hodiny cesty, v zimě kolikrát zámetěmi sněhu, ale přicházeli včas. Děcka to byla šikovná a přirozeně inteligentní, celá řada z nich se v životě dobře uplatnila. Lidé si při setkávání podávali ruce, zdravili se, byli pohostinní. Ráno jsem měl na stole vajíčka. A když rostly hřiby, děcka je cestou do školy sbírala a přinesla mi. Mně tam nechybělo vůbec nic. Byl jsem mladý, měl jsem pěknou ženu, žili jsme velice šťastně.“

To štěstí pak zúročil malíř ve svých romantických kresbách. Jenže realita každodenního života na horách byla přece jen poněkud odlišná.

„Kolikrát si myslím, že mnohý dnešní člověk by tam žít za tehdejších podmínek nevydržel. Chlapi pracovali větším dílem v lese jako dřevorubci. V chalupě plno děcek. Ve chlévě kravka nebo dvě. Práce na málo úrodných horských políčkách. Přivydělávali si vázáním metel. Kolikrát nebylo obutí a bosky se chodilo až do prvního sněhu. Když na pasinku ozíbalo, ohřívala si děcka nohy když ovce močila.

Pro vodu se chodilo s puténkami na vahadle přes rameno ke studánce. V zimě, když zamrzlo a voda tekla jen cicůrkem, stáli s puténkami třeba celou noc, než nabrali dost vody pro dobytek.

Žena, když přišla její hodinka, tak si kolikrát musela poradit při porodu sama. S doktorama byly tehdy podmínky opravdu velice těžké.

I tak si ti lidé uchovali přirozený cit pro krásu. Ještě před několika lety se devadesátiletý strýc Vašut při rozhrnování krtinců na louce u chalupy na Černé hoře opřel o motyku, pohlédl na okolní hory a povídá mi: Ale, pane inspektore, že je tady krásně!

Dnes už v horách ti lidé, kteří tam kdysi žili, nejsou. Koza ani ovce se tam nepase, pes nezaštěkne, kohout nezakokrhá. Ze starých malebných dřevěnic, malířsky tolik ceněných, se vytrácí život, lidé je renovují na rekreační objekty. Všechny chalupy, které jsem s velkým zalíbením kreslil, už dnes mizí. Ten dávný čas, to všechno staré a malířsky tak milé už minulo. A přece se nám pořád zdá být to někdejší Valašsko krásné a dokonce hezčí, než byla skutečnost.“

Po roce 1956 působil Václav Jaroň celkem devět let jako učitel dětí našich diplomatických pracovníků na čs. velvyslanectví v Bělehradě, Budapešti a v New Yorku.

„Po definitivním návratu jsem chtěl domů do zdejších hor. Odmítl jsem umístěnku do Prahy. Na vlastní žádost jsem znovu nastoupil na školu v Brňově. Mohl jsem porovnat zdejší život s technicky vyspělou Amerikou. Tam v té rozsáhlé zemi v důsledku velkovýroby chutná a voní všechno stejně na severu i na jihu a vyhledat pěknější přírodní zákoutí znamená vypravit se mnoho mil za město. Tady doma vylezu na kopeček, každých sto metrů se krajina mění – právě v tom je její neopakovatelný půvab. Pořád zde byly chalupy, ve kterých žili lidé, jak jsem si všechno pamatoval z dětství. Chodil jsem po Valašsku a kreslil motivy. Mám těch skicářů na dvacet a podnes mi slouží při tvorbě kreseb, které mají někdejší reálnou podobu a jsou situovány v konkrétní krajině. Snažím se přinést svými kresbami lidem optimistickou náladu k životu v dnešním globálním světě, kdy je někdy opravdu těžko, aby si člověk dobrou náladu s tím veškerým děním kolem sebe udržel.“

Technologii malby na keramiku, na kterou se Václav Jaroň specializoval, se přiučil během válečných let v keramické dílně ve Valašském Meziříčí. V době, kdy byla v Rožnově významná tradice zdobení porcelánu, spolupracoval s malířem keramiky Leo Matějkou, kreslil pro něj na porcelán figurální motivy. Ale teprve po létech dospěl do stadia, kdy se z učitele stal výtvarník.

„Specializoval jsem se výlučně na porcelán a keramiku. Našel jsem si svůj styl a zůstávám mu věrný. Doma mám stolní soupravy malovaného porcelánu. Převažují vypalované obrázky se zimními i letními motivy, chalupy, lidé v přírodě, pasinky, jak si vše připomínám z časů, které už zanikly.“

Václav Jaroň se vrací svými obrázky do dětství. Babky a dědci z jeho obrázků dýchají romantikou zašlých časů.

„Připomínají lidem jejich rodiče a prarodiče. Mladým dnes mají sotva co říct, v moderně zařízeném bytě už nikdo neškrábe zemáky do puténky, ruční řezání a štípání dřeva je minulostí. Tak je tomu i s pastorálními motivy. Ještě před čtyřiceti roky chodíval bača Blinka s ovečkami na pastvu, kabát přes ramena, hůlku v ruce, ovce za ním – podnes vidím ten krásný biblický motiv. Ovečky se často objevují v mých kresbách, ostatně kdysi neodmyslitelně patřily k tomuto regionu.“

Václav Jaroň uspořádal během let řadu výstav. V budově dnešního rožnovského Městského úřadu se na jeho dílo přišlo za jediný týden podívat na 900 lidí. Úspěšné výstavy uspořádal v rožnovském Domě podnikatelů. V Karolince se na jeho obrázky přišlo podívat na 4000 lidí.

Ten dávný čas přikrčených chalup a provoněných pasinků zůstává v obrázcích Václava Jaroně napořád.

 

Josef Heřman Agapit Gallaš (4. 4. 1756 – 14. 2. 1840 vždy Hranice na Moravě).
V únoru 2020 uplyne 180 let od úmrtí J. H. A. Gallaše, lékaře, lidumila, buditele a obdivovatele památného Radhoště.

Městský hřbitov v Hranicích na Moravě se nachází nedaleko železniční zastávky Hranice město. S malou nadsázkou lze uvést, že je určitou galerií místní historie. Jednou z významných osobností, které právě zde našly místo posledního odpočinku, je Josef Heřman Agapit Gallaš.

J. H. A. Gallaš se narodil v nízkém domečku v Hranicích na Moravě a tamtéž zemřel. Po skončení gymnaziálních studií se věnoval bohosloví. Načež se stal vojenským ranhojičem. Roku 1789 byl povýšen na vrchního lékaře v Jaroslavi v Haliči. Tam oslepl na obě oči, operací však opět zraku nabyl. Poté se odebral na předčasný odpočinek do svého rodiště, kde se věnoval umění. Kromě lyrické poezie se také zabýval malířstvím. Soukromě vyučoval mládež kreslení a malbě. Byl znamenitým folkloristou a v rukopisech zanechal mnoho materiálu, kde zaznamenával staré obyčeje lidu moravského. Roku 1813 vydal „Muzu moravskou“.

Byl jedním z prvních obrozeneckých básníků na Moravě a autorem prvních česky psaných dějin umění na Moravě. Psal básně i prózu, sbíral lidové písně, pověsti a zvyky. V jím vydané „Muze moravské“ vyšly jeho básně. V jeho díle „Mytické povídky“ (vydané roku 1820) pak vyprávění o bozích a bohyních moravských, je zde i první zmínka o kultu Radgosta na Radhošti.

Spis „Valaši v kraji přerovském, praví arkádové moravští, jejich posvátné hory, obyčejové a národní písně“ doplnil dvanácti kresbami Valachů.

Byl vlastencem a neváhal to dát ve své poezii najevo: Miluj, miluj láskou vroucí, Moravane, vlasti řeč!

O Valaších, kteří byli blízcí jeho srdci psal ve své poezii mimo jiné: Dobři ludě sou Valaši, nevždycky su na salaši, o svu dušu pečuju kedy k farám šturmuju. Ve dne umi koze pasti, v noci znaju dobre krasti, neprivykli zahalce, nikda nejsu bez prace.

Možná by časem literární dílo J. H. A. Gallaše upadlo v zapomnění, nebýt frenštátského vlastence V. J. Obšivače, který osmdesát let po spisovatelově smrti vydal jeho dílo týkající se Beskyd, Radhoště a Valachů vlastním nákladem dne 14. 11. 1927 u příležitosti opětovného vysvěcení kaple sv. Cyrila a Metoda na posvátném Radhošti jako mimořádné vydání „Radhošť a Pustevně“ v edici Lidová knihovna zábavy a poučení.

 

Hýžová Jaroslava (21. 2. 1915 Prostřední Bečva – 4. 3. 1992 Valašské Meziříčí).
V únoru 2020 uplyne 105 let od narození malířky Jaroslavy Hýžové.

 

Malířka Jaroslava Hýžová studovala učitelský ústav ve Valašském Meziříčí a působila jako učitelka. Absolvovala malířskou školu spolku Mánes v Praze. Žila a malovala ve Valašském Meziříčí. Poeticky zobrazovala krajinu a lidi rodného Valašska. Nejčastějším námětem jejich obrazů byla krajina, jejíž poezii dokázala mistrně zachytit. Její ostatky jsou uloženy na Valašském Slavíně. Její malířská tvorba je zastoupena v řadě galerií.

 

 

Karel Solařík (27. 2. 1915 Krhová – 29. 3. 2007 Praha).
V únoru 2020 uplyne 105 let od narození malíře Karla Solaříka.

Malíř Karel Solařík o sobě říkal, že je Zatúlaný Valach. I když od roku 1945 žil a tvořil v Praze, Rožnov po celou dobu nosil hluboko vetknutý ve svém srdci a rád se do kraje pod Radhoštěm vracel. Vyučil se malbě v keramické dílně svého otce v Rožnově pod Radhoštěm. Absolvoval pražskou Akademii výtvarného umění, podnikl studijní cesty do Francie, Itálie, Španělska a Anglie, navštívil také Rakousko, Maďarsko a Švýcarsko, kde uspořádal několik výstav. Pro Rožnov samotný zůstával dlouho neznámý, či přesněji zapomenutý, až teprve v roce 1998 se z podnětu emeritní učitelky Libuše Hložánkové uskutečnila jeho vůbec prvá výstava v Rožnově p. R. v Galerii prodejny Nábytek Kramolišovi, pak také v Zubří, Frýdlantu n. O., Ostravě a Vsetíně. Jeho velkým počinem bylo sepsání historie a technika malby malovaného porcelánu. Sám také vyvinul několik nových a zcela ojedinělých technik malby porcelánu. Psal také eseje, ale oba spisy zůstaly jen v rukopisu.

Karel Solařík městu Rožnov, které nosil v paměti starobyle krásné, věnoval obraz s nejmilejším tématem – pohledem na město a na Radhošť.

Pracoval až do poslední chvíle, kdy „Z útrap stáří dosáhl pokoje ve spánku 29. března 2007 v péči své rodiny. Prožil požehnaných 92 let bohatého a plodného života.“ Teď už se Zatúlaný Valach, akademický malíř Karel Solařík dívá na svůj milovaný Rožnov a Valašsko jen z nebeského plenéru.

Text,  foto a reprofoto © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *