Před 116 lety se narodil a před 63 lety zemřel František Filip (10. 2. 1904 – 9. 2. 1957), ve své době u nás i jinde v Evropě a také v USA známý jako Bezruký Frantík.
Když se v Jamném nad Orlicí narodil, radily „tety“ jeho matce, ať ho rovnou utopí, jako se to dělo s mrzáčky, kteří měli minimální šanci na jakýs takýs uspokojivý život. Utrápená matka neuposlechla rady. „Vychovala jsem pět dětí, vychovám i tohoto šestého.“ Tím právě narozenému Frantíkovi podruhé darovala život.
Čiperný klučina se snažil být co nejvíce samostatný, ale bez pomoci by toho nedosáhl. V obecné škole v Jamném nad Orlicí získal díky učiteli Citovi základy pro málo snadný život a po roce 1913 je pod vedením učitele Františka Bakule v Jedličkově ústavu v Praze utříbil a upevnil.
Už to nebyl kluk, kterému čáp ukousl ruce, ale schopný podnikatel. Pořídil si obchod se suvenýry, vydával noviny, psal knihy, jezdil s přednáškami po školách.
Nebyly mu neznámé ani tehdejší proslulé klimatické lázně v Dřevěném městečku v Rožnově pod Radhoštěm, kam o letním čase rád zajížděl odpočinout si. A aby čas jen zbůhdarma neutrácel, zřídil si na řece Bečvě úspěšnou „Kavárnu U Frantíka“. I když bez rukou život se s ním nijak nemazlil, závistivci nakonec dosáhli toho, že musel kavárnu zavřít. Z této rány se jen obtížně vzpamatovával, ale za krátký čas už podnikal v Brně s bufetem a jako reklamní služba.
Nakonec i jeho dostihla smrt a z toho, co po sobě zanechal je nejdůležitější jeho krédo: Nikdy se nevzdávej!
O jakou poruchu u chlapce, který se narodil bez rukou vlastně šlo?
Odborný lékař genetik MUDr. Petr Polák, CSc. z Ústavu lékařské genetiky a fetální medicíny FN v Olomouci je toho názoru: „S největší pravděpodobností se jedná o amelii, vzniklou na podkladě neznámého teratogenu v průběhu embryonálního vývoje tohoto jedince. Takto došlo patrně k vaskulární disrupci, která měla za následek nevyvinutí obou horních končetin Frantíka. Laicky řečeno mohla neznámá škodlivina v rané fázi těhotenství způsobit křeč nebo ucpání cévních svazků, které měly normálně zásobit vznikající horní končetiny chlapce okysličenou krví.“
Je třeba dodat, že všechny další děti v rodině Filipových – a je tomu tak v celém rozvětveném rodu až po současnost – se rodily a rodí zdravé a bez jakéhokoliv defektu.
Na veřejnost se Bezruký Frantík vrátil o 46 let později po své smrti knížkou Richarda Sobotky: „Bezruký Frantík“, kterou vydalo Nakladatelství Tillia v Šenově u Ostravy. Zmíněné knížce „Dne 9. 12. 2004 udělil Moravskoslezský kraj Cenu hejtmana Moravskoslezského kraje Evžena Tošenovského, a 1. místo Richardu Sobotkovi za knihu Bezruký Frantík. Cena je určena autorům děl literárních, publicistických, zpravodajských a dalších, které přispívají k poznání problémů občanů se zdravotním postižením a podporují myšlenku jejich společenské integrace.“
A další návrat Bezrukého Frantíka se konal v roce 2019, o 72 let později od jeho smrti, kdy několik divadelních nadšenců uchopilo neuchopitelné, napsalo, nastudovalo a odehrálo divadelní hru „Bezruký Frantík“ v pražském Divadle pod Palmovkou.
„Pro velký úspěch a zájem přesouváme představení z komorní scény Divadla pod Palmovkou na veliké jeviště!“ uvedl Igor Orozovič. „Jakub Albrecht, který hraje Bezrukého Frantíka, je za svůj výkon nominován na cenu divadelní kritiky!
A stejně tak jsme nominováni s Tomášem Dianiškou za text hry. Takže máme všichni společnou radost z nečekaných úspěchů.“
V rodné obci Bezrukého Frantíka v Jamném nad Orlicí má František Filip – Bezruký Frantík pamětní desku na obecné škole, která mu dala základy do života tak pevné, že tím co dokázal podnes udivuje i ohromuje.
Igor Orozovič: Bezruký Frantík – přesahy
Poslal jsem přes úschovnu obrázky malířů z organizce UMÚN – oslovili jsme je asi třičtvrtě roku před premiérou – přečetli si Vaši knihu a stvořili tato krásná díla – proběhla veliká výstava (kde byly i dva obrazy namalované nohama Jakuba Albrechta.). A malá výstava probíhá vždy ve Foyer při každé repríze.
Příběh Františka Filipa – Bezrukého Frantíka mě nadchnul nejen svojí originalitou a poetičností, ale také pestrostí nosných témat, která přesahují životní příběh jednoho člověka.
Samotný příběh samozřejmě nese téma, čeho všeho se dá dosáhnout i přes tak výrazný handicap, když člověk má dost silnou vůli a pozitivní smýšlení.
Pedagogika – Školství – vzdělání.
Frantík se se silnou vůlí a pozitivním myšlením evidentně narodil, ale nebýt podpory pedagogů se kterými se během života setkal, možná by to vzdal. Tím prvním byl učitel Cita, který mu na základní škole v Jamném nad Orlicí sestrojil speciální lavici, díky které se Frantík naučil psát nohama.
A až otcovskou roli měl učitel Bakule z Jedličkova ústavu, později vrchní vychovatel Bakulovy družiny a zakladatel Bakulova ústavu pro výchovu životem a prací. Bakule byl nepřehlédnutelnou postavou českého školství. Reformátor a pokusník, zapálený do pedagogiky celou svou bytostí. Děti, nejen ty zmrzačené, se snažil motivovat k tvořivosti a touze po vědění a připravoval je pro praktický život. Sám Frantík pak celý život motivoval ostatní svým příkladem, jezdil po školách a dělal přednášky o tom, co se dá dokázat s heslem, které mu vštípil učitel Bakule: „Chci a proto umím”.
Jedličkův ústav.
Bezruký Frantík byl jedním z prvních chovanců Jedličkova ústavu. Stal se jeho chovancem asi půl roku po založení a stal se chovancem asi nejslavnějším. O významu JÚ není asi potřeba mluvit. Ale skrz příběh Bezrukého Frantíka si člověk uvědomí, v jaké době tato instituce vznikla (Rakousko-Uhersko), jak významný to byl počin a může bádat nad tím, jaké asi bylo sociální cítění tehdejší doby. Překvapivá je kapitola o tom, jak pomáhal během první světové války zmrzačeným vojákům. Při přípravách inscenace jsme s Jedličkovým ústavem navázali kontakt a setkali se s vedením. Frantíkův příběh jsme konzultovali přímo s nimi a dostali jsme řadu materiálů, které jsme při inscenaci využili. Zvláště pak fotografie a materiály o učiteli Bakule.
Skrze příběh BF chceme připomenout důležitost této instituce a možnosti zapojení fyzicky handicapovaných lidí do běžného života.
UMÚN.
Vyloženě se nabízelo oslovit českou větev mezinárodní organizace UMÚN (Sdružení umělců malujících ústy a nohama) a přes paní Janu Fialovou (ředitelka české frakce) jsme požádali tyto handicapované umělce, aby se s námi zapojili do projektu o Frantíkovi a aby vytvořili díla, inspirovaná jeho příběhem. V červnu proběhla výstava těchto děl v galerii Divadla Pod Palmovkou a během každé reprízy byla uspořádána malá výstava i ve foyer komorní scény. V plánu máme vytvořit například pohlednice nebo jiné materiály, které by si divák mohl koupit. To zároveň odkazuje k tradici Jedličkova ústavu i Umunu, kdy si handicapovaní sami na sebe vydělávají svojí prací, která pro ně může zároveň být i terapií a životní náplní.
Sborový zpěv.
Jednou z výrazných pedagogických metod a činností učitele Bakule, byl sborový zpěv. Jak v začátcích jeho působení na Malé Skále, tak v Jedličkově Ústavu i později, kdy měl svou skupinu chovanců a svůj ústav. S tzv. „bakulčaty” (Bakulova pěvecká družina)- už profesionálním sborem (spojeným ale i s handicapovanými) – sjezdil celé Čechy, Evropu a (i s Bezrukým Frantíkem) podnikli slavnou cestu do USA, kde si s fenomenálním úspěchem zazpívali i v Carnegie Hall.
Oslovili jsme Dětské operní studio Ostrava a nazpívají nám sbory do hudební složky inscenace.
Národní cítění.
Při zkoumání životopisu Bezrukého Frantíka člověk nemůže nepocítit trochu národní hrdosti. Je to prostě Čech – hrdina. Na pozadí příběhu jednoho bezrukého českého človíčka proběhnou skoro celé české dějiny 20. století. Rakousko-Uhersko, obě světové války, první republika a drtivá kapitola socialismu.
Frantík ukazuje, co zvládnou „zlaté české ručičky”, srdce a odhodlání. A výraznou osobou spojující všechny složky je samotný T.G.M., který financoval cesty Bakuleho pěvecké družiny, podporoval školství i Bakuleho činnost a Bezrukého Frantíka dokonce pozval na audienci do Lán.
Loutkové divadlo.
Provázelo Frantíka celý život. Stal se ředitelem loutkové společnosti ještě v JÚ, kde bylo loutkové divadlo využíváno jako terapie, výuka prací (Jiráskovy postavičky, vyřezávání, tvorba, organizace) i zdroj obživy. Frantík i později v krušných časech jezdil s loutkovým divadlem vydělávat peníze.
Podnikání.
Frantík byl zaměstnáním „podnikatel” – velmi úspěšný a inspirující.
Igor Orozovič (35), herec a hudebník, absolvent pražské DAMU. Po studiích byl členem souboru Národního divadla moravskoslezského, od roku 2013 je v angažmá pražského Národního divadla. V roce 2009 založil s Milanem Sotkem a Jiřím Suchým, Cabaret Calembour, který rozvíjí poetiku divadel malých forem. Je vyhledávaným televizním hercem. Mimo stálé angažmá hostuje například v Divadle Ungelt, Městských divadel pražských, Divadle Mír nebo Divadlo v Dlouhé.
Interview Jiřího Landy s Igorem Orozovičem: Bezruký Frantík, český Forrest Gump.
Jak jste k dramatizaci Františkova života přistupovali?
Největší problém byl, že všechno kolem Františka bylo až moc „happy“. Všichni ho měli rádi, sám to zmiňuje ve svých pamětech, jenže o tom se hrát nedá. Na divadle potřebujete konflikt. Nejdříve jsme museli zvolit žánr, uvažoval jsem o opeře nebo muzikálu, v němž by jako ústřední motiv fungoval sbor Bakulčat, s nímž František jezdil po světě. Ve hře byla forma loutkového divadla, jemuž se intenzivně věnoval v Jedličkově ústavu, výrobu postaviček z přírodních materiálů tam dokonce používali jako léčebnou terapii. Loutkové představení by navíc vyřešilo, co s těma jeho rukama. Nakonec jsem ale oslovil Tomáše Dianišku, který píše skvělé činoherní věci, jsou sice dost pankáčské, ale obsahují něžnou poetiku a nebojí se dojemných momentů. A v Jakubovi Albrechtovi, mém dlouholetém kamarádovi, jsem od začátku viděl Frantíka.
Přišel na premiéru i někdo z Františkových příbuzných?
Při přípravách jsem se snažil vyhledat i Františkovu dceru, žijící v Brně, ale bohužel se mi nepovedlo sehnat kontakt. Přijeli ale jeho vnuk a synovec, toho jsme navštívili v rámci naší badatelské cesty do Jamného, kde jsme prolezli snad všechna zákoutí spojená s jeho životem. Oběma se inscenace líbila. Některé motivy jsme sice překopali, ale to jen proto, abychom ukázali sílu Františkova životního příběhu. To je totiž zásadní.
(Kráceno.)
Ukázka z divadelního scénáře.
ROZBALENÍ
Matka: Proč mi ho zase neseš zabaleného? Dej mi ho.
Porodní bába: Spi, Marie, ztratila jsi hodně krve.
Matka: Dej mi ho.
Porodní bába: Už jsem ti říkala, spi.
Matka: Já jsem už porodila šest děcek, vím, co můžu nemůžu dělat. Dej mi ho, dělej.
(Porodní bába dá zabalené dítě Matce.)
Matka: Pojď sem, pojď sem. Ahoj děcko, ahoj děcko. (Rozbalí dítě a všimne si, že nemá ručičky). Kde má ručičky?
Porodní bába: Marie, dej mi ho.
Matka: Kde má ručičky?
Porodní bába: Co bude dělat? Leda tak žebrat všem pro ostudu. Dej mi ho. Dej mi ho, zajdu s ním k Orlici.
Matka: Vypadni odsud! Zmiz, ať tě nevidím! Běž. (Dítěti) Šššššš… neboj se, děcko moje, vždyť je všecko dobré. Všecko je dobré. Šššš…
(zpívá)
Vypadnul holoubek,
vypad z hnízda,
vypadnul holoubek,
neměl křídla.
Bez křídel na ten svět
vyklubal se,
bez křídel létal přec,
že nebál se.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka
Text © Igor Orozovič
Foto inscenace © Roman Dobeš
Foto premiéry © Miloš Skácel
Text interview © Jiří Landa
Text ukázky scénáře © Igor Orozovič, Tomáš Dianeška