Pandemie v Čechách i jinde v Evropě a ve světě, ve středověku i v 21. století

Pandemie je hromadný výskyt infekčního onemocnění na rozsáhlém území, překračující hranice států i světadílů. Není to pohroma neznámá, zvláště ve středověku často dosahovala katastrofálních rozměrů a bylo při ní mnoho obětí na lidských životech. 

Poklid přinejmenším posledních dvou století rozčeřil výskyt Koronaviru (Coronavirus), který způsobuje závažnější onemocnění. U člověka vyvolávají některé druhy viru běžná onemocnění (nachlazení), ale i závažné virózy.

Epidemie této respirační choroby, označené jako COVID-19, se objevila na přelomu roku 2019 a 2020 v čínském městě Wu-chan a v jeho okolí, odkud se začala postupně šířit do dalších zemí. Virus byl potvrzen kromě Číny i v 66 dalších zemích, včetně České republiky.

Byla přijata drastická opatření, která nejen v České republice, ale prakticky v celé Evropě, ale i jinde ve světě šíření choroby zpomalila, zároveň téměř zastavila život vesnic i měst a jen s velkými obtížemi se udržuje v chodu obchod i průmyslovou výrobu.

Zatím co ve druhé polovině měsíce března 2020 zaznamenali v Číně stagnaci této choroby a její pomalý útlum, v Evropě a dalších zemích její vzestup kulminuje.

 

Pandemie moru ve středověku.

Ve středověku znamenala každá pandemie pro lidstvo pohromu. Zvláště mor, který se po dnešní dny stal symbolem jakéhokoliv vážného infekčního onemocnění.

Mor jako choroba je způsobený bakterií Yersinia pestis a vyskytuje se kromě lidí i u některých zvířat.

Dýmějový mor (forma bubonická) je na člověka přenášena blechami, které se infikovaly na nakaženém hlodavci (nakažená krysa příznaky netrpí, nemoc svého přenašeče nehubí). Po kousnutí infikovanou blechou dochází ke zhnědnutí kousance, poté se objeví boule v oblasti mízních uzlin. U neléčené nemoci je smrtnost kolem 60%, při léčbě antibiotiky úmrtnost významně klesá.

Mor jako plícní forma se přenáší kapénkovou infekcí z člověka na člověka a je mnohem nebezpečnější. Působí velice rychle a neléčený má úmrtnost až přes 90%.

Justiniánský mor v roce 541 se šířil z Konstantinopole do Egypta a Etiopie a epidemie se rozšířila po celé Byzantské říši, zahubila asi 40% obyvatel, kdy v nejhorších měsících umíralo ve městě až 5000 lidí denně.

Koncem 6. stol., v 7. a 8. stol se Evropou šířily další vlny morové nákazy a celkový počet obětí dosáhl asi 25 milionů.

Zákeřná epidemie moru, zvaná Černá smrt, vypukla ve střední Asii a šířila se z Číny výboji Mongolských vojsk na velké vzdálenosti, roku 1352 až do západní a severní Evropy.

Tehdejší kronikář Agnolo z Tury zanechal z tohoto období záznam:

   Lidskému jazyku je nemožné vylíčit tu strašnou věc. Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. A oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali. … Na mnoha místech v Sieně se vykopávaly velké jámy a plnily množstvím mrtvých. A umírali po stovkách ve dne v noci a všichni byli vhazováni do těch jam a zahazováni hlínou. A jakmile se tyto jámy naplnily, vykopávaly se další. A já, Agnolo z Tury … jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. … Tak mnoho lidí umíralo, že všichni věřili, že je to konec světa.

Jak se pandemii moru lidé bránili.

O tom jak ve středověku řádil mor v Čechách a jak se mu lidé bránili přináší záznam „Kalendář 1930“ pod titulem „Morové rány v Čechách“.

Mívali i naši praotci různé svízele a přicházely i do našich krajů. Býval to mor, vybíraje si lidské životy nečinil rozdílu mezi žebráky a pány a vcházel do zapadlých chýší jakož i do paláců. Prvotními projevy moru byl kašel.

Avšak roku 1281 bylo v Čechách zle i bez moru. Panoval tehdy pověstný Otta Braniborský, který se prohlásil poručníkem nezletilého krále Václava II., šestiletého sirotka po Přemyslu Otakaru II. Otta Braniborský vládl jako lotr, který přišel vyloupit zemi. Lidé před jeho hrabivostí nechávali ležet pole ladem a prchali do lesů a do hor. V nastalé neúrodě se lidé živili kořínky, lesní trávou i mrtvolami hladem zemřelých ubožáků, což vedlo ke strašlivému moru, který řádil ve městech i na venkově.  V Praze umíralo tolik lidí, že hrobníci nestačili kopat šachty. Teprve lepší úroda v roce 1282  znamenala konec utrpení.

Roku 1328 se do Čech dostal mor ze sousedních zemí. Královna Eliška nařídila všemu duchovenstvu konati slavná procesí na odvrácení této zhoubné rány a na usmíření hněvu božího. Lékařů bylo velmi málo a lékařská věda byla tak málo pokročilá, že ani pro různé druhy morů neznala pojmenování a mor se zval nemocí podle země odkud přišel (francouzský, uherský, německý), ale nejvíce mor označovali za potvornou mizérii, nemoc novou, neslýchanou a prašivou.

Morová rána řádila v Čechách také v létech 1439, 1450, 1464, 1471, 1483, 1496,  a od roku 1505 do roku 1552 se dostavila více jak devětkrát.

Lékaři, apatykáři a švindléři.

Český vzdělanec Daniel Adam z Veleslavína (1546-1599) ve svém Kalendáři z roku 1578 uvádí: „Koho morní jed podjal, takový ležel tři dny a tři noci a jakž procítil, tu ihned k smrti pracoval.“

Tato nakažlivá nemoc se projevovala i tak, že nemocnému „prejskéře a hlízy“ na těle vyskočily a způsobivše horečku i krev otrávila.

Jelikož nebylo dosti vzdělaných lékařů, léčil kde kdo od báby pupečné až k Židu a bradýři. Ti však zpravidla byli také švindléři, kteří prodávali místo účinných léků jen bezcenný brak.

I v 16. století existovaly lékárny, ty však nenabízely kloudného léku proti moru.

V nejznamenitější apatyce bylo chováno od starodávna třicatero materií. Na polici v jedné řadě bývaly všelijaké „safty“, „julepy“ a medy z rostlin. Některé nesly i nápis „život otvírající“, „purgírující“ (projímadla), i „pro prsy“. Byly to také prášky v krabicích, mezi nimi i na zuby, nebo „kouřící pro fluisy“, „pro vole“, „pro škrkavky“.

V krabicích i různé druhy sušeného ovoce, semínka, koření i květy cukrem potažené, „syrečky“, pokroutky a pilule.

V dalších krabicích flastry, ve džbánech šťávy z bylin a různé extrakty.

Ve zlacených malých krabičkách, dobře uzavřených, byly uschovány „drahé kameny“ i v podobě prášku, vedle korálků „cynobří“, prášek z „alabastru“, z „židovského“, „houbového“ a „vorlového“ kamenu, též sloní kost, račí oči apod.

V cínových krabicích a lahvích  bývaly masti, také všelijaké vody pálené, oleje a balsámy.

V některém truhlíku bývaly uloženy „kosti a skořepiny“, jelení rohy, kosti z mořského pavouka, sušené zemské žáby, španělské mouchy, „bobrový stroj“, vlčí játra a jiné věci jimiž tehdejší medikus léčil.

I všelijaké tuky mívali lékárníci proti různým chorobám; nescházelo ani sádlo psí, člověčí, kocouří, čapí, králičí, zaječí, medvědí, hadí.

Někteří utápěli svůj strach před smrtí v plecháči a v rozpustilostech.

V době moru se lidé chytali ještě horších prostředků, které při tehdejší nečistotě měly rychlou a snadnou cestu do všech krajů.

Strach a hrůza často zachvacovala mnohé až k šílenství. Někteří nabádali lidstvo ke správné životosprávě a vydávali poučné spisy, vybízeli ke střídmosti, varovali před babskými prostředky.

Byli však tehdy i mnozí, kteří raději utápěli svůj strach před smrtí v plecháči a rozpustilostech.

Tak jeden plzeňský dudák, který se v noci nachmelený odkudsi ubíral ke svému domovu byl tak podroušený, že padl do jámy u kostela sv. Markéty mezi mrtvoly. Tam rázem vystřízlivěl a dudal tak dlouho, až ho lidé k ránu vytáhli.

Osvědčenými prostředky proti šíření moru býval zákaz schůzí, včetně uzavírání krčem a konání služeb Božích pod širým nebem.

Některá města, když vypukl v blízku mor, uzavírala se, stavěla před brány stráž a kdo se nemohl prokázat „kunščafrem“, že přichází ze zdravého kraje, byl poslán zpět.  Uzavíraly se jednotlivé ulice, i části města zachvácené morní nemocí. Byla to však také výzva, aby měšťané dbali čistoty města.

Byty chudiny byly vykuřovány povětřím z jalovce, pelyňku, též routovým octem vylévaným na rozpálenou cihlu a roku 1600 se kouřilo i ručničním prachem nebo i čistým vápnem. Oproti tomu bohatí vykuřovali své příbytky růžemi, které kladli na rozžhavené uhlí, zandálem, kadidlem, rozmarýnem, skořicí, hřebíčkem a do krbů kladli sosnové dříví, také révové a jalovcové snítky.

Dům postižený morem byl označován zvláštním znamením, aby do něho nikdo nevstupoval.

Pro osoby postižené morem se za městem stavěly lazarety nebo špitály.

Aby mysl lidu nebyla ještě více zděšena, zakazovalo se časté zvonění umíráčkem.

Jak na infekční nemoci dnes.

I dnes se někteří brání chorobě, proti které není prozatím účinný lék, rozmařilostí. I když i v současnosti jsou hroby kopány, ne tak rozměrné, aby do nich spadl opilý dudák, který hledal zapomnění v „plecháči“, pak ovšem rychle vystřízlivěl a musel dudat až do rána, kdy ho soucitní lidé vysvobodili.

Koronaviru se bráníme hygienou, rouškami, omezením vzájemného styku a izolací nemocných.

Jak mnoho se lidstvo z pandemií po staletích poučilo? Zvýšila se vzdělanost obyvatel a v medicíně došlo k ohromnému pokroku. I tak není moc medicíny univerzální. Ani choroby neustrnuly, modifikují, překvapí a zaskočí, jak se to stalo při současné pandemii koronaviru.

I v jedenadvacátém století jsou některá opatření proti šíření pandemie téměř shodná se středověkými. Tehdy ve značné míře záleželo na uvědomění a disciplíně obyvatel a ani dnes tomu není jinak.

Foto Jan Surý

Text foto a reprofoto © Richard Sobotka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *