Velikonoce na starém Valašsku

František Maléř (1891-1974), písmák a kronikář pamatoval ze svého dětství ještě ryzí Valašsko a také zvyky, které lidem v horách zpestřovaly jejich nesnadný život. Po více jak sto letech zbylo ze všeho jen ohlédnutí za romantikou těch dávných časů, od kterých se Valašsko a jeho obyvatele proměnili do současné podoby.

František Maléř se ve svých písemnostech uváděl jako Franta Maléř ze Solanca č. p. 13. Je až s podivem jak cenný dokument zanechal ve svém spisu „Národopisná kronika valašských obcí Hutiska a Solance založena L. P. 1949.“ I to s jakou pečlivostí a láskou kroniku tvořil.

Jaké byly Velikonoce v horských obcích v srdci Valašska na Solanci a Hutisku  na přelomu 19. a 20.století?

 

Doba velikonoční bývala bohatá na krásné zvyky a obyčeje, plné pověr, kouzel a čar.

Poslednímu týdnu před Velikonocemi se říkalo „Svatý týden“. Každý jeho den něco znamenal. Pondělí se říkalo „Žluté“a úterý „Modré“, ale nedochovalo se proč právě takto.

Na „Škaredou středu“ („Černou“) třeba vylákali lenivého člověka, aby si stoupl pod komín a jiný dobrák zatím vyběhl na půdu a vylil do komína puténku vody. Zmáčeného rychle lenost přešla.

Ve středu se konal v chalupě velký úklid. Všichni pomáhali, akorát gazda se chytře vytratil, aby neochutnal „jazykové polévky“, že jenom překáží.

Na „Zelený čtvrtek“ se po ranní mši už nehrálo na varhany. A „zavázaly“ se zvony na kostele, polední a večerní zvonění nahradilo „rapačování“. Byly malé ruční „rapače“ a také kostelní velké „kolcové rapače“. Rapačáři dostávali za „rapačování“ v chalupách peněžitou odměnu dle toho, jak který gazda byl štědrý.

Po zavázání zvonů se ve chlévech odebraly zvonce rovněž ovcím i kozám. Ve stavení se až do Bílé soboty nesmělo ničím o zem ani klepnout, nikdo se nesměl zasmát nebo hvízdnout, ani se zabývat světskou prací. Lidé se zdržovali většinou v kostele, doma se modlili růženec.
Na „Velký pátek“ všichni z chalupy spěchali ještě před východem slunce na potůček nebo ke studánce umýt se, aby byli po celý rok zdraví a grýfní do práce.

Při tom odříkávali:
Vodička bystrá čistá, co tečeš od Jordánu města, protékáš města dědiny, očisti mne od mé viny.
První voděnka jak oheň, dej nám Pánbu dobrý deň.

Kdo na Velký pátek nemohl pro nemoc dojít umýt se k běhuté vodě, toho čerstvě donesenou vodou umyli v jizbě.

Děvčata si téhož dne rozplétaly vlasy, aby jim líp rostly, a natíraly je mastí z topolových pupenců.

Gazděny při umývání nabraly potoční vodu po proudu do hrnku a vykropily jí stavení a chlév, aby se ho nedržel hmyz. Věřilo se, že potoční voda, nabraná o Velkém pátku před východem slunce má i pro dobytek ozdravný účinek, a hrstí slámy namočené v té vodě se jí krávy vytíraly.

Tato voda se považovala za léčivou, když ji churavý alespoň 14 dnů popíjel, leckterému prý pomohla od nemoci.

Také se věřilo, že kdo má na těle vyrážky a skočí na Velký pátek před východem slunce  do běhuté vody, že se jich zbaví.

Pršelo-li na Velký pátek pravilo se, že rok bude žíznivý – suchý. Mrzlo-li, že toho roku nebude ovoce.

Velký pátek byl také příhodný zbavit chalupu nepříjemných švábů, ale musel mladý člověk nejprve několik švábů chytit, před východem slunce s nimi běžet na křižovatku cest a tam je vypustit, po návratu třikrát oběhnout chalupu a na všechny rohy třikrát poklepat pohrabáčem. Po této ceremonii údajně všichni švábi odešli ještě za tmy z chalupy za těmi, které chlapec odnesl na křižovatku.

Na Velký pátek se brzy ráno rozdělal po chalupách nový oheň třením dřev a s použitím suchého hubáně, který začal doutnat. Rozfoukaným ohněm se podpálilo v peci. Tento zvyk se dodržoval ještě kolem roku 1870, to aby oheň dobře sloužil a neškodil stavení.

Tylovičtí rapačáři. Foto Jan Surý.

I při kostele se týmž způsobem dělával velký oheň, gazdové při něm opalovali dřevo na křížky do pole.

Na Velký pátek se také vrtávalo do chlévových dveří pět děr, dalo se do nich trochu loje ze svíčky „z paškálu“ a trocha „ozamu“ a vše se zatěsnilo dřívkem z prutu šípkového keře, to aby chlévu a dobytku neškodily čarodějnice.

Gazděna na Velký pátek sypala drůbeži zrní do obruče z vozového kola, aby se slepice držely stavení a nezanášely.

Po celý den se na Velký pátek chodilo do kostela ke svaté zpovědi. Byla prý to doba pro panáčky úmorná, celý den byli o hladu od rána až do večera v kostele.

Foto Jan Masař. 

Za starých časů pekly gazděny na Velký pátek vdolky „hruščáky“  z domácí mouky. V Neděli velikonoční je světily v kostele a dávaly pak žebrákům, aby pro ně od Pána Boha vyprosili modlitbou Boží požehnání pro chalupu, statek, dobytek i pole. Část těchto vdolků dávaly i dobytku. V pozdější době bylo pečení vdolků přesunuto na Bílou sobotu. Když se začali péct beránci¨, pečení vdolků zaniklo, ale ani pečení beránků netrvalo dlouho a také zaniklo.

Od poloviny 18. století drželi o pašijích u „Božího hrobu“ stráž vojenští vysloužilci, kteří si na této službě velmi zakládali. To trvalo až do zániku vojenských veteránů v roce 1918, pak u Božího hrobu drželi stráž dřevění vojáci.

Na Bílou sobotu ráno rozvázaly se v kostele zvony a když při Glória začaly zvonit, vplétaly si děvčata do copů červené pentle, pak běžely zatřepat mladými šípky, aby se v ten rok hodně léčivého ovoce urodilo. Gazděna s gazdou běželi na zahradu a zatím co gazděna pomoučenýma rukama hladila pně ovocných stromů, gazda těmito třepal, aby ten rok měly stromy hodně ovoce.

Toho dne se ráno světily v kostele hůlky z lísky, ze kterých gazda zhotovil křížky a vkládal je pak do polí, aby hodně rodily a úrodě neuškodily kroupy.

Na Bílou sobotu pekly gazděny všelijaké pečivo.

Odpoledne kolem 5. hodin se při kostele konalo slavnostní Vzkříšení Páně. Při něm se v Poskli nad kostelem střílelo z moždířů. Velkou parádu při tom dělali vyšňoření vojenští veteráni, kteří nesli  baldachýn a korouhve a dělali při slavnosti pěknou štafáž. Za tuto službu dostávali od faráře peněžitý tringelt na pohoštění a pití v hospodě.

Zdobené velikonoční vajíčka. Autor Vladimír Bartošek.

Na Zelený čtvrtek a na Bílou sobotu malovaly cérky se stařenkami velikonoční vajíčka. Obvykle se v některé chalupě sešly a malovaly společně, takže jim ta práce šla pěkně od ruky.

Vajíčka se barvily trávou, cibulí, šafránem, fuksií s octem, salmiakovou barvou. Také se často vařívaly ve starém rezavém hrnci železňáku v zelnici do níž se dalo kus rezivého železa. Stejnou zelnicovou směsí se také barvívaly nové krpce.

Obrazy a motivy na vajíčkách se vyškrabávaly šídlem, ale také zašpičatělým dřívkem, namočeným ve všelijaké žíravině. Aby se omalované vajíčka leskly, pucovaly se špekem.

Na vajíčka se vyškrabávaly nejčastěji milostné nápisy a průpovídky.

Drž se Janku, drž se niti, nech tě vítr neuchytí!
Posílám ti lásku v klásku, potěchu v měchu a svoje srdéčko v ořechu.
Sokolovy oči, jestřábí peří, každé děvče hloupé, co galánovi věří.
 Kohoutek na plotě, kukačka v hloží, přijděte chlapci, budu sama v loži.
Zakukala žežulička, zakukala v háji, které děvče šidí chlapce, každé bude v ráji!
Pod tím našim oknem  roste strom, do falešné lásky bije hrom.
To vajíčko malované z lásky je ti darované.

O Velikonoční neděli při ranní mši svaté světívaly se v kostele Boží dary, tj. vdolky pro žebráky i pro dobytek (později beránek), a po bílém vdolku a po jednom malovaném vejci každému v chalupě. Domácí stůl musel být přikrytý bílou plachtou. Při obědě gazda rozděloval svěcené vdolky a vajíčka.

Po obědě chodívaly děti ke „křesnej matičce“ (kmotřičce) pro „šmigrůst“. Každý kmotřenec dostal parádní vdolek, na něm 12 vdolečků a pár malovaných vajec.  Bohatší kmotři přidávali též něco na oblečení .

V pozdější době nosila kmotřička svým kmotřencům pečivo sama, nebo po někom z rodiny posílala.

Večer téhož dne odešli ženatí chlapi a ogaři starší 18. let  do hospody na nákup „buďačkovéj gořalky“. Robky a dospělejší cérky, než šly spát, obuly si dvoje i troje punčochy, aby je třískání březovým prutem při buďačce tolik nebolelo.

Buďačka začala v Pondělí velikonočním, hned po půlnoci, byla jaksepatří a trvala až do rána.

Každý ženatý chlap musel svoji robu vzbudit, při čemž ji napřed pořádně vyšlehal prutem po nohách a potom ji dobře počastoval gořalkou, kterou měla nejraději. Totéž musel udělat sousedce. Který tak neudělal měl popěti a mohl se z chalupy hned vystěhovat.

Ogaři chodili po buďačce pohromadě. Sešli se obvykle v hospodě, kde nakoupili do dřevěných bečiček buďačkové gořalky, ta se z bečic nalévala do dřevěných pohárků.

Který z ogarů měl galánku, musel špásem vyšlehat prutem po nohách i její mamce a uctít ji pohárkem buďačkové, a kdyby tak neudělal, mohl se s dcerou na věky rozloučit. Na to si mamky jedna jak druhá potrpěly.

Za budění a buďačku byli ogaři pohoštěni fajným pečivem a od děvčat podarováni pěkně malovanými vejci, kterých mívali plné kapsy. Galánka dávala svému galánovi též pěkně vyšitou šnuptychlu (kapesník).

Stalo se ogarom ledaskde, že po tmě nevědomky vyšlehali místo galánky její mamě nebo stařence. Dcerka se před bitím prutem schovala. V jejím loži zůstala stařenka, která se pak ogarům vysmála.

Schované dcerce se to obyčejně nevyplatilo. Buďači ji našli, i když byla třeba zamčená v truhle, a dostala svůj díl i s úrokem, i když ji mama i s tatou všemožně bránili.

Také se stávalo, že se ogaři při budačce setkali s přespolními buďači, což takřka vždycky skončilo pohlavky a hrčemi na hlavě.

Původní buďačka zanikla, dnes je to už jen napodobenina bez národopisného rázu.

Text,  foto a reprofoto © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *