J. A. Komenský, patron vzdělávání a vzdělanosti by se určitě podivil, jakých didaktických metod lze pomocí PC využít v extrémních časech pandemie, aby vzdělání mládeže nedoznalo újmy. O tom jakého pokroku vzdělávání po staletích doznalo dokazuje záznam z kroniky solaneckého písmáka Františka Maléře (1891-1974).
„Za starých časů si Valaši pro počítání vyřezávali všelijaké značky, ale takovému písmu rozuměl jenom ten, kdo ho napsal a byl do něho zasvěcený.
Až do roku 1732 děti z Hutiska a Solanec nevěděly co je škola. Do té doby osadníci takřka neuměli číst ani psát – mimo fojtů a písmáků, vesměs evangelíků, kteří si ve Sboru platili učitele. Tito pak sami naučili své děti čtení a psaní. Knihy byly v té době psané nebo tištěné „švabachem“ s různými značkami, což bylo dost těžké pro pochopení.
Roku 1732 se školství v dědinách těžko ujímalo. Nebylo peněz na školu a na učitele, všecko se muselo platit. Navíc učitel zpravidla hovořil spisovně česky, takže děti se zakořeněným starovalašským nářečím mu nerozuměly a učitel nerozuměl zase jim. Teprve když učitel pochopil, kde je chyba, chtě nechtě se musel naučit po valašsky, jinak s dětmi nic nesvedl. Časem byli u nás učitelé, kteří na našich kotárech tak srostli s místními osadníky, že zanedlouho z nich byli zrovna takoví Valaši a učili děcka víc po valašsky než česky. A někteří učitelé tak u nás zvalaštili, že sami nakonec česky neuměli.
I s docházkou dětí do školy to bylo z počátku zlé. V zimě to prošlo, zato v létě býval učitel často ve škole takřka sám. Domlouval proto tatíkům, ale ti jen odsekli: Já potřebuju děcka v létě na práci, a ne aby se povalovaly ve škole. Či já budu na hospodářství všecko dělat sám? Já jsem do škol nechodil a též jsem urostl. A věřte nebo ne, žádný mne ještě neocigánil, ani co budu živ na mu dušu v ničem neocigání. Počkajte se školou až na zimu, až nebude na poli co dělat.“
Jenže kdy by se někdejší Valaši učili v současnosti, když už ani těch zim není?
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka