PORUBSKÁ LIBUŠE: JAK SE ŠIJE KRÁSA

Libuše Porubská se narodila 7. června 1930 v Rožnově pod Radhoštěm. Její otec Bohuslav Pavlát se vyučil malířem porcelánu v rožnovské malírně Karla Solaříka, pak 30 let maloval keramiku v dílně Aloise Jaroňka.

Libuše Porubská se narodila v domě u ředitelství Valašského muzea (dnes knihovna VMP) v prvním poschodí. V Rožnově bydleli na několika místech, mimo jiné po roce 1945 i v Jaroňkově vile. Odtamtud je co by kamenem dohodil k jejímu pozdějšímu bytu ve Wolkerově ulici. Byl to vůbec první dům postavený v Rožnově v budoucím sídlišti Záhumení a ona spolu s manželem, provdaná Porubská, byli v roce 1952 v domě vůbec prvními nájemníky. V tomto bytě se také narodila její dcera, když Libuše Porubská odmítla jít do porodnice z obavy, aby jí tam dítě nezaměnili.

Malíř keramiky Bohuslav Pavlát. 

Otcova profese malíře porcelánu jí umožnila kontakt s Jaroňkovými. „Bohumíra jsem už neznala, zemřel když mi byly teprve tři roky,“ vzpomínala paní Libuše Porubská. „Zato Alois Jaroněk a jeho sestra Julie, i v pokročilém věku krásná dáma, oba zůstali svobodní, se velmi přátelili s mými rodiči a mne měli jako za vnučku.“

Jako dítě poznala spisovatele Metoděje Jahna.

„Měli jsme je jen přes plot, takže jsem byla denně tam. V té době psal básničky, také k šedesátinám Aloise Jaroňka.“

V Jaroňkově galerii se scházeli malíři Mervart, Hlavica, Schneiderka, všechny je jako dítě poznala.

 

 

 

 

 

Malovaný talíř a signatura Bohumila Pavláta.

 

 

 

Trojportrét: Portrét šestileté Libuše od malíře Karla Solaříka, Libuše Porubská a její oblíbený kocour. 

„Velmi dobře jsem znala Karla Solaříka mladšího. Když mi bylo šest let, tak mi namaloval můj portrét, podnes ho mám v bytě zarámovaný.“

Od útlého dětství si vypěstovala vztah k Valašsku.

„Naši mne odmalička oblékali do valašského kroje. Maminka pocházela od Semil, ale když přišla do Rožnova, také se oblékala do valašského kroje. Moji staříčci pocházeli z Tylovic, oba chodili v kroji, staříček pak už v civilu, ale stařenka doposledka v kroji.“

Libuše Pavlátová. 

Paní Libuše Porubská vychodila měšťanskou školu v Rožnově, v letech 1945-1948 absolvovala odbornou školu pro ženská povolání a Rodinnou školu ve Valašském Meziříčí. Rok pracovala v nově vzniklé továrně Elite v Rožnově (pozdější Tesla). Po mateřské v archivu Loany, pak ještě ve skladu a výdejně materiálu v odborném učilišti. Ve věku 45 let odešla do plného invalidního důchodu.

„Byla jsem jediné dítě,“ vzpomínala paní Porubská. „První dítě, Bohuslava, pojmenované po tatínkovi, zemřelo. Za rok jsem se narodila já. V dětství jsem chodila oblékaná jako Valaška a cítila jsem se jako Valaška. Podnes mám starý Rožnov se všemi domy před očima jako vymalovaný.“

Po odchodu do invalidního důchodu nastal problém, co dál.

„Po matčině smrti na mne všechno dolehlo. Potřebovala jsem se dostat ze stresu. Při pořádání maminčiny pozůstalosti jsem našla krabici, památku po babičce ze Semil. Byly v ní dlouhé rezavé jehly, niti a několik skleněných perliček. A také náhrdelník ze skleněné bižuterie. Tak jsem si řekla, proč to nezkusit právě se skleněnou bižuterií. Nakonec se mi podařilo prosadit. Živnostenský list na šitou uměleckou bižuterii mám z roku 1989.“

„Dílna“ v kuchyni na stole. 

Cesta k živnostenskému listu nebyla nijak snadná. Paní Libuše Porubská nejprve zkusila zhotovit několik kusů šité bižuterie z perliček. Když je představila na tehdejším národním výboru s žádostí o povolení této činnosti, nejprve se zdráhali, odeslali deset kusů vzorků k posouzení na okres. Odtamtud už se nevrátily, všechny si rozebrali, a povolení k činnosti vydali. Pak už to šlo.

„Daně sice přiznávám, ale nevydělávám,“ řekla. „Je to spíš takové hoby. Dělám ty věci většinou ženám pro radost. Vzory výrobků si sama vymýšlím, to není nikde kopírované, všechno jsou originály. Pracuji podle svých představ. Nemám nikde nic napsané, nikde nic namalované. Barevné kombinace si sama vymýšlím. Když chtěl manžel zaznamenat a zdokumentovat technologický postup, řekla jsem mu, že je to zbytečné, všecko mám uložené v paměti.“

Speciální italské tenounké jehly jsou dlouhé deset až dvanáct centimetrů, ouško mají tak jemné, že by se mohlo při nešetrném navlékání niti roztrhnout.

„To se prostě musí umět navléknout,“ vysvětlovala paní Porubská. „Manžel pro mne musel nejprve technologii navlékání vyvinout.“

Nit „suprex“ ze Šumperka je tak pevná, že ji nelze přetrhnout, přesto se dává dvojmo. Používá se ve všech možných barvách, aby ladila s barvou perliček. V souboru pomůcek nesmí scházet kleštičky, kterými se na konci náramků a náhrdelníků upevňují zapínátka.

„Naberu na jehlu příslušný počet perliček, pevně utáhnout a přišít. Šiji, jako když ve vzduchu vyšívám. Tak pokračovat dál. Nit vidět není, ta nit je za perličkami. Když dělám složitější dílo, musím porovnávat perličky, protože nejsou všechny stejné. Naberu jich na jehlu několik, špatnou vyhodím a vezmu jinou. Doslova pohroma je, když se sesypou perličky různých barev a velikostí dohromady. Ale vůbec nejhorší je, když se sesype stejná barva různé velikosti.“

Perličky různé délky a průměrů, devítky, desítky, jedenáctky, dutinky, jsou železnobrodské sklo. Vybírat si je podle vzorníku jezdila paní Porubská do obce Zásada v severních Čechách. Tam chtěli paní Libuši dokonce zaměstnat ve vzorkovně. Z těchto drobounkých perliček díky nápaditosti, představivosti, zručnosti a trpělivosti vznikají náramky, náušnice, prstýnky. Také krásný límeček z bílých perliček. Třásně. Zhotovit náhrdelník zabere tak 3 dny práce. Dlouhé náhrdelníky lze nosit tak jak jsou, nebo je zdvojit, či zkrátit uzlem. Výrobky jsou citlivě barevně kombinované, prokládané květinovými vzory. Nebo i zakončené třásněmi.

Zatím co jinde zhotovují skleněnou bižuterii prostým navlékáním perliček, například kabelky i strojově, ručně šitou uměleckou bižuterii dělala v České republice jen paní Libuše Porubská.

„Výrobu nikde nepředvádím. Zvali mne vystavovat mé výrobky v recepci na rekreační střediska, na různá symposia. Lidé jezdí sem za mnou. Dokonce u nás byla i velmi hezká devatenáctiletá Indiánka z Ameriky, vybrala si náramek Paví oka v červené a fialové barvě. Lidé říkají, že mám velmi nízké ceny. Ale ta práce není na zbohatnutí, dělám ji spíš pro radost. Ale ví o mně, mám výrobky po celém světě, znají je Američané, Afričané, Němci, Francouzi, Poláci. Přicházejí za mnou s opravami, například s náramkem z pravého mořského korálu, nebo z pravých perel. Tato práce mi umožňuje zapomenout na zdravotní problémy a vlastně si takto upevňuji zdraví.“

 

 

 

 

 

 

 

 

Mezi nejúspěšnější výrobky paní Libuše Porubské patří úzký náhrdelník z bílých perliček, prokládaný kvítky pastelových barev, kterému dali zákazníci název „Něžný“. K nejpracnějším patří americká vlajka, zhotovená v měřítku o velikosti 6 x 4 cm a jen ve dvou exemplářích, počet perliček na ní se nedá snad ani spočítat. Velmi působivý je límeček z bílých perliček.

Kolik perliček je v náramku, náhrdelníku nebo v prstýnku nikdy paní Libuše Porubská nepočítala. Samotný náhrdelník váží asi 3 dkg. Jeho skutečná hodnota je jen obtížně vyčíslitelná.

Paní Libuše Porubská se věnovala také fotografování, nejoblíbenějším námětem jí byla zvířata, jezevčíci a kočky. Nasbírala z nich dvě plná alba. Bylo to určité odlehčení od titěrné a velmi přesné práce s miniaturními perličkami na skvostech šité umělecké bižuterie.

Text a foto © Richard Sobotka

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *