Kulturní výročí září 2020

Kulturní výročí září 2020.

Helena Mičkalová, učitelka, sběratelka lidové slovesnosti a spisovatelka – nar. 3. 9. 1935 – 22. 11. 2011. V roce 2020 uplynulo 85 let od narození.

Vystudovala Střední pedagogickou školu v Kroměříži a Pedagogický institut ve Zlíně. Celý život učila na školách ve Velkých Karlovicích. Věnovala se ochotnickému divadlu, přes dvacet let vedla soubor Karlovjanek. Byla také kronikářkou obce Velké Karlovice. S velkou intenzitou se věnovala národopisu. Přes třicet let si zapisovala vyprávění pamětníků. V roce 1976 jí vyšly první pověsti v Ostravském měsíčníku, v roce 1994 vycházely v Zemědělských novinách, knižně O čem si vyprávjajú Karlovjané a Co sa Karlovjanom stalo aj nestalo v roce 1999 a 2001; jejich výběr vyšel ve spisovné řeči pod názvem Zlatá studánka. Valašsko Heleny Mičkalové je v jejich knížkách nejen čarovné, také malebné a libozvučné.

Helena Mičkalová je rodem sice Mistříňanka se stále živou vazbou na jižní Moravu, ale za čtyřicetileté působení ve Velkých Karlovicích už také Karlovjanka, které zdejší kraj a lidé pronikli hluboko do srdce.

Manžel Jiří Mičkal je vnukem věhlasného Jury Vašuta Čartáckého, ale vazbu má také na rod Kalusů. O rodu Vašutů existuje materiál až do roku 1680 a na spřízněný rod Kalusů až k roku 1603. Mičkalovi také opatrovali Čartáckou kroniku, kterou založil Jan Kobzáň a ve které jsou podpisy mnoha známých kulturních osobností, ale také dosud nikde nepublikované verše Kobzáňovy a Schneiderkovy.

Sběrem pomístních názvů se Helena Mičkalová zabývala od roku 1971.

Také přes dvacet let vedla pěvecký kroužek Karlovjanek.

„Když jsem unavená,“ vzpomínala svého času, „jdu do lesa. Mám své okruhy kolem Lopušné, ale někdy dojdu jen k modřínu, který je nejstarší v tomto okolí a v minulosti pod ním při svačině sedávala maminka, když pomáhala vysazovat Vrchoviny. Posezení pod prastarým modřínem pro mne znamená nejen odpočinek, ale také citové pouto.“

Josef Heja, řezbář, nar. 12. 3. 1902 Hovězí – zemř. 5. 9. 1985. V roce 2020 uplynulo 35 let od jeho smrti.

Fenomén lidového řezbáře Josefa Heji má i dnes co říci.
V 60. letech 20. století Josefa Heju při svých terénních pracích objevil tehdejší ředitel Valašského muzea ing. Rudolf Bečák.

Heja měl jen tři třídy základní školy a ani se ničím nevyučil. Společně s rodiči pracoval od dětství na poli a v lese. Zato získal hluboký cit ke dřevu a přírodě. Už jako pasáček dokázal v zakřivených tvarech samorostů uvidět to, co nikdo jiný ani nerozpoznal. Později to byla řezba postav, tak jak je viděl právě on, vymykají se zákonitostem školené tvorby, zato z nich vyvěrá niterná radost. Ačkoliv odborně neškolený, nepostrádá jeho práce estetické cítění a vysokou úroveň vlastního výtvarného umu.

Josef Heja své plastiky polychromoval pastelkami nebo vodovými barvami. Vůbec poprvé je prezentoval v roce 1966 na výstavě amatérské tvořivosti ve Valašském Meziříčí. V roce 1973 získal v Českých Budějovicích 1. místo na výstavě Dřevo ve všech podobách.

 

Pro lidového tvůrce i pro profesionála je na počátku vždycky špalík dřeva, na konci po mnoha hodinách práce plastika, nějaká užitková věc, lžíce, miska, případně něco jiného. Záleží na fantazii, na umu, na dovednosti řezbáře, jak si s kouskem dřeva odkáže poradit.

 

 

František Bayer, sběratel lidových písní, nar. 29. 3. 1853 Rožnov p. R., zemř. 12. 9. 1925 Přerov – V roce 2020 uplynulo od jeho smrti 95 let.

V Rožnově pod Radhoštěm byla v minulosti Horní ulice plná dřevěných chalup, měli zde své dílny řemeslníci a krámky obchodníci. Ulice ústí z Masarykova náměstí a směřuje do Tylovic. Přejmenována je po sběrateli lidových písní Františku Bayerovi jako Bayerova ulice a takto podnes připomíná rožnovského rodáka a sběratele lidových písní.

 

Bayerova ulice v Rožnově pod Radhoštěm. 

František Bayer vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Působil jako učitel v Rožnově, Olomouci, Hlinsku, Jetřině a Přerově. Navázal na sběratelskou činnost Františka  Sušila a B. M. Kuldy, sbíral valašská přísloví a pořekadla. Písně z Rožnovska vydal ve sborníku „Radhošť“. V roce 1874 vydal „Valašské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského“. V roce 1877 „Rožnov, léčebné místo na moravském Valašsku“ a v roce 1918 „Zaškerme sa, humoresky, švandy, vtipy.“ Spolu s Františkem Koželuhou vydal v roce 1898 pamětní publikaci „Františka Palackého poslední loučení s rodnou Moravěnkou roku 1873“. Založil a řídil beletristické a pedagogické časopisy a knižnice. V letech 1867-8 řídil s  J. Večeřou olomouckou literární revue „Koleda“.

V závěru druhé světové války byla ve dnech 4. a 5. května 1945 při přechodu fronty Horní (dnes Bayerova) ulice téměř zničena, došlo i na ztráty na životech civilních obyvatel. V současnosti spojuje Bayerova ulice Rožnov s obcemi východně položenými a je také nástupištěm turistických cest do Vsetínských vrchů.

Borovička Milan, fotograf. – nar. 12. 9. 1925 Krásno nad Bečvou – 1. 2. 2011 Valašské Meziříčí. V roce 2020 uplynulo 95 od jeho narození.

Absolvent Obchodní akademie ve Frenštátě p. R. Pracoval ve Valašském Meziříčí.

Milan Borovička fotografii nikdy nestudoval, nicméně stala se jeho celoživotním koníčkem. První snímky publikoval časopisecky v roce 1950. Na přelomu 50. a 60. let byla jeho dominantním tématem technická civilizace a „Poezie všedního dne“. Mezi lety 1965 a 1977 fotografoval s Jiřím Fojtíkem, Františkem Janišem a Miroslavem Bílkem ve skupině Profil. Poté patřil ke skupině Setkání (1976–1997), s níž se účastnil společných výstav a aktivit. Od 70. let se Milan Borovička věnoval téměř výhradně ženským portrétům a aktům,

Milan Borovička se zúčastnil více než 140 výstav doma i v zahraničí. Jeho fotografická tvorba a později i přednášky na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě (1991–2003) ovlivnila několik generací.

Od roku 1976 držitel titulu AFIAP a ASČF.

Jedno docela obyčejné posezení s Milanem Borovičkou někdy kolem roku 1980.

Oknem jednoho bytu ve Valašském Meziříčí byl výhled do malé zahrady a na okolní domy. Světlo měkce vstupovalo do pokoje se stěnami vyzdobenými fotografickými artefakty. Tady v docela jednoduchém prostředí vznikaly klasickými prostředky ty nejpůsobivější portrétní fotografie.

Přes třicet let usiluje Milan Borovička proniknout do vnitřního světa ženy, zaznamenat především její duševní krásu prostřednictvím portrétů v intimitě figurálních kompozic. Je fotografem harmonie, krásy a něhy. Jeho fotografie se vyznačují vzácnou stylovou čistotou. Jsou to portréty vytvořené střídmými prostředky podmanivě oduševnělých výrazů. Přes dlouholetou monotematičnost komponované stylizace nachází stále nové možnosti při objevování ženské krásy a postižení její psychiky. Stěžejním tématem více než třiceti let práce fotografa Milana Borovičky se stala právě žena.

Začínal jste cykly Domov a Konflikty.

„Původně jsem jako nadšený turista a lyžař začínal krajinou. Úraz mne donutil zanechat sportu a vyhledávat zajímavá městská zátiší: geometrický plot s jednou utrženou laťkou, různé kresby a malůvky na zdech a podobně. Právě v té době se bourala starobylá ulice na Ščudlově, tam jsem objevoval zajímavé domy, umělecky vykované mříže, číslo domu vypálené do dřeva. V Krásně lákala ručně udělaná záclonka vstoupit do místnosti a představit si, že tam pořád ještě je nějaká babička, která tu záclonku na okno pověsila. I když ti lidé své domovy opustili, přetrvával dojem, že tam stále ještě jsou a jejich životy dosud neodezněly. Tak vznikl cyklus Domov. Cyklus Konflikty navazoval v tom, že v opuštěném domě zůstalo na oprýskané zdi zapomenuté ramínko, uprostřed místnosti rozbité sklo, polámaná židle, v koutě pohozený koš. Prostě nějaké zbytky, které signalizovaly, že tam nastal určitý konflikt. To předcházelo Portrétu.“

Portrét jako osudová volba?

„K Portrétu jsem se dostal nejprve přes svou dcerku, pak přes místní divadlo malých jevištních forem. Tam jsem zjistil čím je pro mne právě portrét přitažlivý. U dítěte to byla určitá hravost a živost, u baletu dynamika a zajímavé černé oblečení. Viděl jsem jak se člověk neustále mění, jak je zajímavý ve svých tisíci podobách. Možná to už ve mně bylo, jen scházel správný impuls. Orientoval jsem se na portrét. Nebyla to cesta rychlá ani snadná. Postupně jsem přecházel od vnějších podob z realistického vidění portrétu k psychologickému až k současnému, který teď dělám, který už je stylizovaný, aranžovaný, kde jsou určité doplňky, kde chci vyjádřit něco navíc o tom člověku a pokouším se dostat hlouběji do jeho nitra.“

Žena jako nekonečná inspirace?

„Zpočátku jsem volil pěkné děvče a méně jsem dbal na proměny obličeje. V podstatě mne vždycky zajímaly právě ty proměny. Postupně jsem v nich začal hledat vnitřní hodnoty. Snažil jsem se jít u portrétů stále víc do hloubky. Vrcholem mé tvorby jsou černobílé fotografie, kde pomocí černého pozadí lze osobu upravovat i měnit v určitý obraz, který chci dostat. Právě takto jsem kolikrát vytvářel bytost úplně jinou, ale velmi působivou.“

Černé kontrastuje bílá.

„Mám období černé i bílé. Pracoval jsem jednak s černým pozadím a stále ještě dělám. Používám také bílé pozadí, kde ten obličej není tak nosný. Když už těch černých portrétů bylo hodně, tak jsem přecházel na figurální kompozici a dělal jsem část figury, určité části těla, nohy, ramena, záda s dlouhým vlasem a podobně. Ovšem černé období převládá. To černé pozadí je totiž postaveno především na výrazu a síle působnosti tváře. V černé ploše divák prvotně vnímá obličej, ten musí hovořit sám za sebe. Je to trochu taková sochařská práce, kdy z objektu dělám někoho jiného. Černé období nese můj výrazný rukopis, považuji je za vrchol své tvůrčí práce, a patrně i ostatní, když říkají: To je Borovička, to je Borovička!

Nezanedbatelným faktorem pro fotografa je světlo.

„Já všecko dělám při denním světle. Fotografuji tady doma u okna při denním světle tím svým primitivním způsobem. Nemám v úmyslu měnit metodu. Také nedělám barvou. Pořád dělám černobílou fotografii klasickou, protože fotografie černobílá může tomu člověku jít víc do hloubky, působí dramatičtěji a má daleko větší sílu, pokud je zajímavá. Barevná fotografie je příliš zdobná, vnějšně ta barva odvádí pozornost.“

Jaké to je dělat portrétní fotografii?

„Je to hra a spolupráce dvou osob. Vymýšlím doplňky, třeba starý mlýnek, nějakou konfliktní věc, která může působit zajímavě. Hledám v modelce nové výrazy. Jsem si vědom, že bez její spolupráce bych nebyl schopen nic pěkného vytvořit. A to je právě to, co mne na tom baví, jednak ta úprava, jednak ta spolupráce. Najednou se ti lidé dostanou k sobě jako přátelé, jako kamarádi, jako známí, jako když za něčím oba jdou. Hrozně mne těší možnost vlastního vytváření té osoby ke svému obrazu.“

Vaše tvorba, stylizovaná kompozice, vyjadřuje harmonii, krásu a něhu, jak se to dá srovnat se současným brutálním světem?

„Harmonie, krása a něha jsou věci, které už dnes ve fotografii zanikají. Já jsem romantik a byl jsem jim odjakživa. Miloval jsem hory, miloval jsem krásné věci, proto také ta děvčata. I když jsou ty moje věci vesměs vážné, říkají, že jsou smutné, melancholické, zároveň jsou krásné svým způsobem. Říká se o nich, že jsou krásné. Já především cítím, že je portrétovaná osoba zajímavá. Současná fotografie spěje k barevnosti, stylizaci a různým úpravám. To platí v televizi i v muzice. Ty tam jsou krásné romantické hudební skladby! Minulostí je čas, kdy se tančily valčíky. Dnes vládne hudební produkcí disko a techno, mládež tři dny křepčí někde na slezině, k tomu omamné látky. Totéž platí o současných filmech, samá divočina, střílení vraždy. Všecko se změnilo. Ovšem já jako fotograf, a platí to i o některých dalších, my pořád setrváváme u té romantičnosti a u té krásy, tak jak jsme to dělali. My jsme zkrátka jiná generace.“

Čas šuměl jako dobře vyzrálé víno a také světlo, které pronikalo širokým oknem do místnosti mělo správnou barvu. Fotografické skvosty zůstávaly rozložené na podlaze. Přetrvávala chvilka němého úžasu nad mistrovstvím velkého člověka.

 

Štika Jaroslav, etnograf – nar. 1. 4. 1931 Rožnov p. R. – 28. 9. 2010. V roce 2020 uplynulo 10 let od jeho smrti.

Vystudoval valašskomeziříčské gymnázium a filozofickou fakultu Masarykovy univerzity Brno. V letech 1956-72 pracoval v ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. V letech 1972-99 byl ředitelem Valašského muzea v přírodě. Byl viceprezidentem Svazu evropských muzeí v přírodě. Vydal Etnografický region Moravské Valašsko, jeho vznik a vývoj, Lidová strava na Valašsku, Československá muzea v přírodě a Valaši a Valašsko.

Za svou práci obdržel řadu ocenění. V r. 2004 mu byla udělena Cena ministra kultury ČR. Stal se nositelem čestného uznání Rady Zlínského kraje. V roce 2009 se stal Rytířem Rumunska.

Hrst magických čísel – aneb posezení s jubilantem PhDr. Jaroslavem Štikou, CSc.

Malé ohlédnutí za posezením 1. dubna roku 2008, kdy si etnograf, historik, vědecký pracovník, emeritní ředitel Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a bývalý viceprezident svazu evropských muzeí v přírodě, PhDr. Jaroslav Štika, CSc., připomínal sedmasedmdesát let svého života.

Přikládáte těm dvěma sedmičkám nějaký význam?

„I když na symboliku čísel mnoho nevěřím, přece mám svoje číslo, a to je 14. Takže ty dvě sedmičky, když se sečtou, dají právě čtrnáct, právě tak jako když se sečtou numera roku mého narození 1931 – to je také čtrnáctka, číslo popisné domu 194, kde jsem se narodil a stále žiji dávají také čtrnáctku. Takže i když na symboliku čísel příliš nevěřím, ta čtrnáctka mne osudově provází už od narození.“

Jak váš život ovlivnilo datum narození, právě 1. dubna?

„Všechno začalo určitým nedorozuměním. Můj tatínek Jaroslav pracoval jako technický úředník ve Valašském Meziříčí a domů dojížděl jen na sobotu a neděli. Když mu tehdy v jedenatřicátém ve středu 1. dubna kolegové předali zprávu, že jsem se narodil, tak to bral za apríl. Teprve když mu jeho nadřízený pan rada řekl, máš volno, Jaroslávku, můžeš jet, něco tě doma čeká, tak uvěřil. Byl jsem jeho první dítě, takže z toho měl radost.“

Převážily spíš chvíle radostnější za těch sedmasedmdesát let života?

„Jednoznačně. Můj otec byl meliorační mistr a přicházeli k nám členové Melioračního družstva, velice zajímaví lidé, vyprávěli, to byl pro mne jeden zdroj tradice. Druhým takovým zdrojem bylo, že k tomuto domu přináleželo kominictví a lidé ze širokého okolí, z Bečev, dokonce i z Velkých Karlovic a ze Stříteže přicházeli platit z komínů. Byli to lidé velice rázovití, poseděli, povyprávěli, to jsem vždycky doslova lapal.

A měl jsem radostné mládí. Moje maminka byla jen prostá žena, ale měla takové heslo, že pokud jde o děti, je jim třeba připravit pěkné dětství. I když to vypadá obyčejně, je tím řečeno, že je to nad vzdělání a nad všechno. To je ten základ. A nejde jen o vzpomínky, ale o radostný přístup k životu. Otec velmi respektoval národní tradici a jakkoliv jsme nebyli majetní, už coby malý kluk jsem dostával jako dárky Alšův Špalíček, Mánesův Odkaz národu a podobné knihy, které vytvářely můj trvalý vztah k folklóru.“

Jaké úkoly ještě před vámi jsou?

„Chtěl bych napsat to podstatné, co jsem dělal, totiž salašnictví v Karpatech. Ta knížka Valaši, co mi teď vyšla, je vlastně jen na okraj toho tématu. To je jedna velká věc. Potom mám velikou chuť napsat Valašský rok, že to byl především běh zemědělských prací a pastevectví, ovšemže k tomu také zvykosloví, včetně církevního roku. A mám takovou představu nejít na to příliš vědecky, ale vybrat zajímavé věci, včetně literárních záznamů, co jak kdo vzpomíná třeba na Vánoce, včetně kresebných záběrů, třeba práce na poli, jak je to dochované i ve fotografiích, včetně textů lidových písní a také výtvarně zdobené.

A myslím si, že také Rožnovu jsem něco dlužen a že bych měl k městu něco napsat.

Dalším tématem a láskou v oblasti folklóru jsou pověsti a pohádky, konkrétně radhošťské a rožnovské. Chtěl bych jim dát formu multimediální, dostat vše na scénu s využitím filmu, dramatizace, mluveného slova, osvětlení a zvukových efektů. Vždy při tom myslím na Janíkovu stodolu, kde bych tuto valašskou baladu rád realizoval.“

Po celou dobu vyprávěni si hověla na pohovce kočka Mica, černá jak noc, s očima žlutýma a modrýma. Tvářila se velice moudře, jako by všemu rozuměla – a možná tomu skutečně tak bylo.

 

Ludvík Černoch, 12. 11. 1914 – 29. 9. 2000, čestný kanovník. V roce 2020 uplynulo 20 let od jeho smrti.

Už jen vzpomínka.

Páter, profesor a čestný kanovník Kroměřížské kapituly Ludvík Černoch se narodil Vídni. Během gymnaziálních studií ve Strážnici se rozhodl pro studium v olomouckém semináři. Absolvoval studia filozofie a historie na Filozofické fakultě v Praze, byl profesorem na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži.

Na kněze byl vysvěcen 5. července 1939 v Olomouci. Působil v Kostelci u Holešova, Kroměříži, Pitíně, Rožnově p. R., Vidči, Blatnici pod svatým Antoníčkem  a v Sudoměřicích.

Od roku 1980 žil na odpočinku v Rožnově p. R., v malém domku na Kramolišově. I tehdy obětavě pomáhal v rožnovské farnosti a na Dolní Bečvě. Posílen svátostmi zemřel ve věku nedožitých 86 let.

„Každý z nás dostal do života nějaké dary,“ řekl při jednom rozhovoru. „Záleží jen na nás, jak je zužitkujeme. “

Svých darů využil P. Ludvík Černoch k moudrému a spravedlivému životu. Měl také neobyčejný vztah k přírodě: „… abychom v ní nezneuctili ani jedno místo, neboť nikdo nevíme, kde jednou bude stát náš křížek.“

V roce 1997 vydal knížku plnou moudrých myšlenek Slovo na dobrou noc, která se u čtenářů setkala s velkým ohlasem.

„Neměl jsem život jednoduchý, ale byl to dobrý a krásný život,“ řekl prof. Ludvík Černoch v den svých 85 narozenin.

Profesor Ludvík Černoch odpočívá na rožnovském hřbitově. Nedaleká lavička láká k usednutí a zamyšlení na tím, že ze společenství lidí odcházejí i moudří a spravedliví.

Ukázka z knihy „Slovo na dobrou noc“.

  1. září. Ezop, řecký autor slavných bajek, napsal: Každý člověk nosí na sobě dvě taštičky. Jedna je vpředu na prsou, druhá na zádech. Do té vpředu vkládá chyby a hříchy, které vidí u druhých, do té na zádech své vlastní přestupky…

Do které vidí lépe?

 

  1. září. Chceš-li lépe vidět, očistíš si brýle; chceš-li lépe duchovně vidět, očisti si srdce.

Kontroluješ-li své účty jednou za rok, jen stěží najdeš své chyby. Zkoumáš-li své svědomí jen jednou do roka, nikdy neodhalíš své hříchy.

Nevidíš-li na sově chyby, je to především proto, že tvá láska k Bohu není dost hluboká, pronikavá a že ti schází pokora.

Ludvík Černoch: Slovo na dobrou noc. Vydalo Chvojkovo nakladatelství v roce 1997.

 

Text,  foto a reprofoto © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *