Kulturní výročí říjen 2020

Metoděj Jahn, učitel, básník a spisovatel (1865-1842). Narodil se v domku svého prastrýce Valentina Sopucha rodičům Vendelínovi a Josefě Jahnovým ve Valašském Meziříčí. Měl šťastné dětství. Prastrýc jej odmala učil lásce k vlasti i k lidem.

Metoděj Jahn byl jedním z prvních žáků valašskomeziříčského gymnázia, zřízeného roku 1871. Aktivně pracoval ve studentském literárním kroužku, své první básně uveřejňoval pod jménem M. Hanuš v almanachu Zora. Po maturitě se podrobil doplňovací zkoušce na Učitelském ústavu v Brně.

Učitelskou službu nastoupil v roce 1887 na trojtřídní škole v Zašové a učil zde 14 let. Tady poznával pravou tvář valašského venkova. Popravdě bylo to víc stínů než světla. V roce 1943 napsal k této životní etapě Metoděje Jahna prozaik, básník, literární kritik a historik Vojtěch Martínek: „První dojmy byly skličující, ne ovšem z malebné přírody, ale z nezvyklých poměrů místních a zejména ze školy. Ta byla zanedbaná, vlhká, učitelská práce těžká, náklonnost rodičů ke škole nevalná. Mladý učitel, jemuž nebylo dáno nikdy pevné zdraví, hledal potěchu víc než u lidí na potulkách krajem. Vycházel daleko do dědin a na paseky, poznával horské lidi v práci i svátečním oddechu. Horlivě se zabral do práce literární, ve které neviděl lehkou zábavu a rozptýlení po učitelských hodinách, ale činnost velmi odpovědnou.“

Navzdory obtížím právě v Zašové ožila Jahnova literární tvorba. Zde začal psát povídky, často inspirované neutěšenými sociálními poměry v rodinách žáků a spoluobčanů: Z temných i světlých cest, Nevzešlo ráno, Zapadlé úhory, Kruhy na vodách aj. Je autorem i četných básní k nimž ho inspirovala krásná okolní příroda, lesy, háje a studánky.

Na své učitelování v Zašové si Metoděj Jahn odnesl pěkné vzpomínky.

„Uprostřed dědiny je na malém svahu starý hřbitov. O něco výše je kostel. U kostela jsou staré košaté lípy, kde o poutích sedávají poutníci v milém chládku.

V okolí Zašové šly na všechny strany vozové cesty nebo pěšiny uprostřed polí a luk. Hned z jara pestřily se pasinky petrklíči, sedmikráskami a sasankami, v létě hrály lučiny skvělou paletou barev, vzrostlé obilí šumělo. Sem tam se zaleskla okna dřevěné chalupy. Všude zelené zahrady. Člověk tu zrovna dřímal v té prosté a tak líbezné kráse zašovské krajiny.“

Valašsko, kraj hor a rázovitých postav, miloval Metoděj Jahn z celého srdce, jak ostatně vyplývá z jeho veršů:

Sotva tě zhlédnu, země drahá,
         radostí se mi zvlní hruď,
         po klobouku že ruka sahá –
         Valašsko moje, zdrávo buď!

Jeho druhým učitelským místem byly Komárovice (původně samostatná obec, od roku 1980 po sloučení s Kelčí tvoří její místní část). V Komárovicích působil Metoděj Jahn na jednotřídce v letech 1901–1919. Obec měla v té době pouhých čtyřicet čísel a školu navštěvovalo dvacet žáků. Právě v Komárovicích jeho literární tvorba vyzrála. V básni Komárovice o tom napsal: „… jsem tu pěknou řádku let v tiché žil práci, světu utajen.“

Přece si ho svět všiml. Stalo se tak po vydání románu „Selský práh“ (první vydání v roce 1913, další v letech 1929, 1938, 1941, 1957, 1966), který – jak uvádí spisovatel Oldřich Rafaj v monografii Život a dílo Metoděje Jahna „…je právem označen za jeden z nejlepších našich selských románů a Jahn klasifikován jako spisovatel, který přinesl české literatuře to, co jeho tvorba od samého počátku slibovala.“ A také: „… bez Komárovic by nejslavnější a nejlepší kniha Metoděje Jahna Selský práh nevznikla.“ V Komárovicích strávil Metoděj Jahn téměř dvě desítky let, čerpal zde inspiraci nejen z kontaktů se starousedlíky, zamiloval si také okolní přírodu, která mu učarovala a dodávala sílu žít během těžkých zkoušek života.

Nezůstal sám a opuštěn, obklopil se svou rodinou. Roku 1891 se oženil se Žofií Libosvárskou, původem ze stejného místa, kde se také on sám narodil. Na svět pak přišly děti: roku 1892 Vladimír, drogista, později novinář, 1894 Milada, učitelka, 1895 Žofie, 1896 Olga, 1898 Marie, 1901 Jaroslav, učitel, později povozník a zasílatel, a roku 1909 Drahomíra.

V Komárovicích musel Metoděj Jahn překonat řadu životních strastí. Zatímco co Jahnova dcera Žofie zesnula jako tříletá ještě v Zašové, v Komárovicích pak manželům Jahnovým, kromě nejmladší Drahomíry, zemřely ještě děti Olga a Marie.

S velkým ulehčením a za pocitu vysvobození ze smutných komárovických vzpomínek nastoupil Metoděj Jahn v září 1919 do Rožnova jako řídící učitel obecné chlapecké školy a působil v ní do roku 1925, kdy odešel do důchodu.

A právě zde a v těchto pozdních letech se jeho život vyjasnil a jeho umělecký pohled nabyl optimistických tónů. V Rožnově si v první polovině dvacátých let vystavěl domek na nábřeží, žil obklopen úctou a obdivem spoluobčanů a sám se zapojoval s nadšením do všech kulturních iniciativ, které jeho milovanému Valašsku a zvláště Rožnovu přinášely věhlas a široký zájem obecenstva.

Tady Jahnova literární tvorba vrcholila, psal prózu i verše. Jeho láska k hornatému kraji dala vzniknout také básni Valašská idyla.

K jeho posledním básním patří Valašská legenda, která se dočkala té pocty, že je rozvěšena po horských samotách a obyčejných chalupách mezi prostým lidem horalů. I když i v Rožnově pod Radhoštěm zůstával Metoděj Jahn v ústraní ústředního literárního ruchu, navštěvovali ho v jeho vilce na nábřeží renomovaní spisovatelé, literární vědci a kritici. Byl také jmenován členem Československé akademie věd a umění.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Počátkem září 1942 byl převezen se zdánlivě nevýznamnou chorobou do nemocnice v Hranicích na Moravě.

„Potřebuji ještě pět let života, abych mohl dát knihám poslední formu a uskutečnit to, co se mi vznáší před duševním zrakem,“ žádal lékaře.

Další čas už mu nebyl dopřán. Do svého ústraní v horách už se nevrátil. Lékařský záznam je až příliš strohý: Zemřel 14. září 1942 na srdeční slabost.

Na poslední cestě vyprovodily svého spisovatele zástupy lidí celého kraje, aby mu projevily svůj vděk za jeho literární dílo.

Ostatky básníka a spisovatele Metoděje Jahna byly 9. července 1972 uloženy na Valašském Slavíně ve Valašském muzeu v přírodě. Dne 13. 9. 2002 odhalili v Rožnově pod Radhoštěm na budově Stefania, kde Metoděj Jahn učil, pamětní desku.
Pamětní desku Metoději Jahnovi 19. září 2010 odhalili také v Kelči-Komárovicích.

Vysloužil Karel, básník (1927-2015). Původně byl zemědělcem a v padesátých letech byl v období kolektivizace za jednu ze svých básní uvězněn. Pak pracoval jako technik. V důchodovém věku začal publikovat básně, které měl za dlouhý čas, kdy nemohl publikovat, nastřádané v šuplíku. Většinou útlé sbírky vydal až po roce 1990 (Vize, Fialky, Na Valašsku, Přicházím, úzkost, V Tatrách, Ve chvilce obnažené, V ranní rose, Píseň studánek, V čarách ptačích tahů a další.). Byl také vydavatelem „nejmenšího časopisu na světě“ Pasinek.

Jeho sbírka poezie Oblázek vyšla v lednu 2008. Podobně jako u jiných básnických sbírek je jakousi inventarizací poezie let nedávných i dávno minulých. „… zavzpomínám-li teď v měsíci svých jedenaosmdesátin, snad to bude i zajímavé…“ uvedl tehdy. „Psát jsem začal, jak to činí i dnes mnozí mladí, ve svých dvanácti-patnácti letech.“ S poezií byl život Karla Vysloužila bytostně spjatý, vždyť již jako mladý student byl za jednu ze svých prvých básní postižen mnohaletým vězením. Díky poezii a víře zůstal nezlomen a poezie, která se za dlouhá desetiletí hromadila po zásuvkách, mohla tehdy doputovat ke čtenářům v malém měřítku jen pod pseudonymem Bohumil Rosa, pak až po roce 1990.

Poezie Karla Vysloužila je jako květina z pasinku, utržená za průzračného rána na čistém povětří. Studna ze které básník čerpá dosud nevyschla a ryzí Vysloužilova poezie tak i nadále proudí mezi čtenáře jako pramen čiré vody.
Od jeho smrti uplynulo v roce 2020 pět let.

 

Karel Vysloužil

být

jako ten
v pohádce šťastný
bez košile

jako ti
láskou a ctí
bohatí

jako ta
pravá slova
jichž stačí málo

(Katarze, 2009)

Křižan Jiří, filmový scénárista (1941-2010). Po ukončení střední školy vykonával různá povolání, byl horníkem, pomocným dělníkem i závozníkem, pak absolvoval FAMU, byl redaktorem Mladé fronty s od roku 1975 scénáristou ve svobodném povolání.  Mimo dalších také napsal scénář filmu Stíny horkého léta.V letech 1989-92 byl poradcem prezidenta republiky a potom náměstkem ministra vnitra. o návratu ke své profesi byl podle jeho scénáře natočen film Je třeba zabít Sekala. Byl povařován za nejlepšího českého scénáristu. Zemřel v necelých 69 letech.

Text,  foto a reprofoto © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *