Jiří Raška – doletět na lyžích až za hranici snů
Jiří Raška (4. 2. 1941 – 20. 1. 2012) – narodil se před 80. lety.
Olympijský vítěz ZOH Grenoble z roku 1968 (zlato na středním můstku, stříbro na velkém můstku, současně 1. a 2. místo z MS), frenštátský rodák Jiří Raška (nar. 4. 2. 1941), mistr sportu a zasloužilý mistr sportu, nositel Řádu práce, čestný občan Frenštátu pod Radhoštěm a Špindlerova Mlýna. V roce 2011 si připojil k mnoha oceněním a titulům také vysoké státní vyznamenání od prezidenta republiky: „Uděluji Jiřímu Raškovi za zásluhy o stát v oblasti sportu medaili za zásluhy I. stupně. V Praze dne 28. října 2011. Prezident republiky Václav Klaus.“ Byl tehdy součástí souboru celkem 21 oceněných, kteří tvořili jakousi ligu mimořádných, kteří v životě udělali něco výjimečného, čím prospěli České republice. Jiří Raška, jako legenda českého skoku na lyžích, získal medaili především za zásluhy v oblasti sportu. Po skončení aktivní činnosti se stal úspěšným trenérem reprezentace a mládeže. V roce 2003 byl v anketě Svazu lyžařů ČR zvolen Českým lyžařem století.
Jiří Raška a náměstí ve Frenštátě pod Radhoštěm.
Jiří Raška pocházel z lyžařské rodiny, jeho bratranec a také strýc byli aktivními skokany na lyžích a k této disciplíně přivedli i Jiřího. Otec Oldřich Raška, vyučený švec, měl štěstí, dostal od města byt, ale musel se upsat, že bude dělat hrobníka. Záhy však zemřel na leukémii, tehdy nebyl na tuto nemoc žádný lék. Malý Jirka neměl snadný život. Musel pomáhat matce Bedřišce s prací doma, přes prázdniny pracoval v místní fabrice jako pomocný dělník.
Ve dvaadvaceti letech se oženil a s manželkou Věrou mají dceru Věru, syna Jiřího, a také pět vnoučat.
Prvními horami Jiřího Rašky byly frenštátské Horečky. S kamarády tam stavěl malé skokanské můstky ze dřeva na kterých dosahovali rekordní délku skoků kolem dvaceti metrů. Když pak byl na Pustevnách postaven lyžařský můstek, jezdil tam. Za války pustevenský můstek poničili Hitlerjugend.
V 50. letech minulého století také využíval k tréninku lyžařský můstek v Rožnově pod Radhoštěm, kde vyrostla spousta významných skokanů. Tady se v roce 1969 utkal s Finem Wirkolou, areál na Bučiskách tehdy doslova praskal ve švech náporem přes dvacet tisíc diváků.
První skokanské lyže Jiřího Rašky byly lepené. Teprve po zařazení do reprezentačního týmu dostal nové lyže s umělou skluznicí.
Pořád na sobě pracoval. A nevzdával se. Konečně se v roce 1968 dočkal.
„Byl to dlouhý let,“ napsal Ota Pavel v knížce Pohádka o Raškovi. „Nejdříve bylo ticho jako v lese a pak údolí explodovalo. Skočil na středním můstku sedmdesát devět metrů!“
Jiří Raška se stal na středním můstku prvním olympijským vítězem z Československa. K tomu přibyla stříbrná medaile z velkého můstku.
Po návratu sice Alexandr Dubček potřásl olympijskému vítězi rukou, ale na živobytí si Jiří Raška dál vydělával jako zámečník obráběcích strojů.
počátcích o Jiřím Raškovi málokdo věděl, ale po vítězství na OH V Genoblu všichni. V roce 1970 na mistrovství světa v Tatrách se k lyžařskému můstku přišlo podívat na kdysi nenápadného a málo známého skokana Jiřího Rašku na sto tisíc diváků.
Po skončení aktivní sportovní kariéry působil Jiří Raška v letech 1974-78 jako trenér ČSFR juniorů ve skoku, 1978-1980 pak jako trenér reprezentace ČSFR.
Sláva Jiřího Rašku nezměnila. Po celý život zůstal poctivým a skromným člověkem.
Když se ho už jako důchodce ptali, jaké má přání, odpověděl: „Dočkat se dalšího olympijského zlata od našeho skokana.“
Jeho recept na úspěch? Dřina a pracovitost. Jeho zásadou byla disciplína a tvrdý trénink. Když později dělal trenéra, nikomu nic neodpustil.
Jiří Raška po celý život zůstal sportovcem tělem i duší. Po celou dobu věřil, že se český skokanský sport zase vrátí na zlaté výsluní, jako tomu bylo za jeho časů.
Prvými a nejbližšími horami Jiřího Rašky byly frenštátské „Horečky“ – malé hory, které jsou součástí městské aglomerace. Doslova pouhých několik desítek kroků stačí přejít po lávce řeku Lubinu a člověk se rázem octne v prostoru přírodní noblesy. Horečky jsou nástupištěm turistických cest k horám, zejména na Velký Javorník, který má domovské právo ve Frenštátě. Především jsou frenštátské Horečky místem příhodným pro sváteční piknik, místem k odpočinku, rozhledění se a kochání krajinou jako vymalovanou. Velmi dobře to v básni „Pozdrav z Frenštátu p. R.“ vyjádřil Jaroslav Seifert: „Tam u Vás, milí, věřte mi, člověk se octne v světě jiném: i studánky tam voní vínem, kámen je cítit růžemi.“
Dne 30. září 1973 byl právě na Horečkách otevřen lyžařský můstek Jiřího Rašky K 90 m. Rekord na tomto můstku drží z roku 2008 délkou skoku 107,0 m Jiří Mazoch. Podnes vše v těch místech dýchá atmosférou olympijského vítěze Jiřího Rašky, kterého poblíž odrazové hrany připomíná dřevěná plastika lvíčka se skočkami v ruce.
Snad netřeba ani dodávat, že je od skokanského můstku nádherný výhled na město a také na okolní hory.
Když fenomenální frenštátský sportovec, nositel státní ceny a olympijský vítěz Jiří Raška v pátek 20. 1. 2012 v 9.00 hodin dopoledne ve věku 71 let v nemocnici v Novém Jičíně zemřel, psaly noviny: „Odešel muž, jenž psal české sportovní dějiny.“
Odešla legenda českého skoku na lyžích.
I když ověnčený vavříny, zastával funkce v olympijském výboru a ve správních radách, zůstával olympijský vítěz Jiří Raška po celý život skromným člověkem. Byl vzorem pro ostatní sportovce, zejména pro mládež.
Ostatky Jiřího Rašky byly uloženy v září 2012 na Valašský Slavín Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
„Je nám velkou ctí, že místem uložení ostatků skvělého sportovce a člověka, pana Jiřího Rašky, se stane právě Valašský Slavín,“ uvedl ředitel Valašského muzea Jindřich Ondruš.
Pískovcová plastika na rovu olympijského vítěze Jiřího Rašky je od sochaře Miroslava Rybičky a připomíná Raškův vítězný olympijský skok.
František Horečka, frenštátský spisovatel a malíř, všestranný umělec a kulturní pracovník.
Ke třicátému výročí smrti Františka Horečky (25. 3. 1894 – zemř. 25. 2. 1976) byla 24. února 2006 na jeho rodném domě č. p. 4 ve Frenštátě pod Radhoštěm odhalena prostá pamětní deska. Zasvěcený referát o životě a díle Františka Horečky přednesl jeho přítel a znalec kulturní scény ve Frenštát pod Radhoštěm PhDr. Libor Knězek, CSc., kterému jsme (r. 2006 při připomínce třicátého výročí úmrtí Františka Horečky) položili několik otázek.
Napsal jste o něm půvabnou knížku „S Radhoštěm v erbu“ (Brno, Doplněk 2004). Čtenář má pocit, jako by František Horečka byl váš důvěrný přítel.
„František Horečka patřil od mého dětství do okruhu lidí, kteří mi byli blízcí. Byl o třicet pět let starší než já a přátelil se s mými rodiči. S mým otcem Vítězslavem ho spojovala láska k literatuře, pedagogická i spolková práce, s mou matkou Marií zaujetí výtvarným uměním. Z našeho domu Na rožku bylo na náměstí k Horečkům pár kroků a když se jeho synové Svatopluk a Dalibor stali od prvé třídy obecné mými spolužáky a kamarády, často jsme se navštěvovali. Jejich otce jsem již tehdy obdivoval jako úspěšného autora veršů, povídek, románů, divadelních her i jazykovědných prací, z nichž většina byla s věnováním v otcově bohaté knihovně, i jako neúnavného kulturního organizátora v našem městě. Učil nás i po válce v sextě gymnázia a líbilo se mi, že je stejně náročný o na své syny. Jeho tehdy zaujaly mé referáty o Kosmovi a Komenském. Po odchodu na fakultu do Prahy, kde jsem začal bydlel v koleji s jeho synem Svatoplukem, jsem se s Františkem Horečkou setkával již jen při návštěvách Frenštátu. Z těchto sporadických setkání jsem si odnášel jeho nové knížky i obrázky, které mi věnoval. Psal mi do Bratislavy, kde jsem po studiích působil. Byli jsme si blízcí až do jeho odchodu. Jednou si posteskl, že je škoda, že jsem tak daleko, nemá si s kým povykládat o literatuře. Unikátní materiály k mé knize o něm mi poskytl jeho nejstarší syn Mojmír.“
Soupis literárního díla Františka Horečky je značně obsáhlý, kromě toho se věnoval řadě dalších aktivit, a také byl učitelem. Nerozmělňoval tak své síly?
„Horečkův tvořivý záběr byl skutečně obdivuhodný. V literární tvorbě nebylo snad žánru se kterým by se nepopasoval. Přitom hleděl držet krok se soudobými literárním trendy. Je jasné, že se mu to ne vždy podařilo, jeho pracovitost si však zaslouží obdiv. To platí i o jeho jazykovědných pracích, o obsáhlé kulturní publicistice včetně početných přednášek pro ostravský rozhlas, pro jeho teoretické i praktické exkurzy do výtvarnictví.“
František Horečka se narodil v roce 1894 – má jeho dílo co říci i lidem na počátku 21. století?
„V závěrečné kapitole mé knížky o Františku Horečkovi je obsáhlejší odpověď na tuto otázku, takže aspoň stručně. Neprávem byla dosti opomíjena jeho básnická tvorba. Od jeho prvotiny Dravý živel (1915), přes Radhošť (1924) až po útlé Samorosty (1972) nacházíme v jeho sbírce verše, vystihující život v Beskydech, proniknuté láskou k domovu a smířením s koloběhem života. Tím by jistě oslovil i dnešní čtenáře. V próze je nesporně nejsilnější ve svých Ševcích (1944), jejichž původní verze má pečeť bezprostřednosti a současně literární zralosti. Svěžest neztratily ani jeho povídky My z hor (1939) a dokumentární hodnotu má jeho dodnes nevydaná Jitřenka v mraku o protektorátním údobí ve Frenštátě. Poměrně známá je i dnes jeho tvorba pro mládež díky reedicím Pohádky letního slunovratu (Ostrava, Profil 1967) a hlavně Kouzla noci svatojánské (Praha. Albatros 1990). Důležitým pramenem pro poznání krajových literárních tradic zůstává jeho Frenštátský literární salón (1969) a pro jazykovědu Horečkovo Nářečí na Frenštátsku (1941). I jeho výtvarné práce z Beskyd i z bojišť první světové války, hlavně jeho akvarely, jsou i po mnoha letech přitažlivé pro návštěvníky výstav.“
František Horečka: Valašský betlém, olej na plátně, 1945. 
Z Horečkova díla i životních postojů vyvěrá neutuchající láska k rodnému kraji, je tato láska opětována jeho rodným Frenštátem?
„Podnětem k oživení zájmu o jeho literární tvorbu i kulturní aktivity bylo sté výročí jeho narození v roce 1994. Byla mu udělena Cena svatého Martina, patrona Frenštátu, in memoriam, Muzejní a vlastivědná společnost vydala v krásné úpravě znovu jeho pohádku Kouzelná píšťalka a od té doby vyšla ve čtvrtletníku Hlasy muzea ve Frenštátě celá řada zajímavých materiálů k jednotlivým okruhům jeho kulturních a uměleckých aktivit. Pojmenovali po něm ulici v centru města a 24. února 2006, při třicátém výročí jeho smrti, označili pamětní deskou dům na náměstí číslo 4, v němž celé půlstoletí žil se svou rodinou a kde vznikla většina jeho literárních prací. Těší mne, že jsem kromě knížky o něm mohl přispět ke zvýšení zájmu o jeho tvorbu i články v českých a slovenských časopisech, literárními besedami na školách i se seniory. Věnuji mu pozornost při výuce krajové literatury pro děti a mládež na Slezské univerzitě v Opavě, kde jedna studentka právě píše diplomovou práci o jeho pohádkách.“
V únoru 2021 si připomeneme 45 let od )úmrtí Františka Horečky.
Text a foto © Richard Sobotka