Babyloňané měli v oblibě předchůdce cimbálu, deskového strunného hudebního nástroje, už před 2000 lety. Do Evropy se cimbál dostal v 15. století a po rozšíření klavíru v 19. století se cimbál stal spolu s houslemi, kontrabasem a klarinetem především nástrojem v souborech lidové hudby.
Rožnovský cimbalista Ivan Bělunek v karikatuře polského kreslíře MUDr. Ryszarda Zawadzkiego. 
Velký cimbál má 51 tónů včetně půltónů. Každý tón je tvořený jednou až čtyřmi strunami, napnutými přes pražce a kobylky nad rezonanční deskou z rezonančního smrku s velkou hustotou letokruhů. Ocelových strun je na cimbálu 133. Nejlepší rezonanční ozvučné skříně lichoběžníkového tvaru jsou z Maďarska.
Cimbalista nebo cimbalistka vyluzují tóny na cimbál úderem různě tvarovaných paliček, také pomocí drnkání nehtem nebo trsátkem.
O vznik koncertního cimbálu se roku 1874 zasloužil József Schunda, původem z Dubče u Říčan. V současnosti cimbalisté a cimbalistky už nejsou odkázání jen na lidové kapely, ale mohou hru na cimbál studovat na základních uměleckých školách, konzervatořích, také na vysokých školách a věnovat se pak sólové hře na cimbál.
Rožnovský cimbalista Ivan Bělunek v průběhu vystoupení. 
Obliba cimbálovek přetrvává do současnosti. Účastníci koncertu nezřídka dávají najevo nadšení a vděk vhozením peněz do cimbálu. S tím měl cimbalista po skončení produkce štrapace, když za pomocí ostatních muzikantů cimbál převraceli a peníze namáhavě vytřásali. Tuto práci jim usnadnilo prozatím poslední drobné vylepšení ozvučné skříně opatřením malých dvířek na vybírání zaslouženého honoráře.
I dnes není nad posezení u dobré cimbálovky se sklenkou dobrého vína.
Text a foto © Richard Sobotka