Copak v létě, to bylo všem hej. Krávy se vrátily z pastvy, dveře a okna dokořán, kravín provzdušněný letní povětrností vonící pastvinami. Jen krávy zaujaly své místo ve stáji, natlačily se ke žlabu, hned zase dlabaly, jakoby týden neměly co do huby.
Pak netrpělivě čekaly na dojičku Anežku. Bába se zase někde zasekla s drby, kravám už tvrdlo vemeno neodčerpaným mlékem.
Konečně krávy ulehly na měkkou podestýlku, pokud ji ten lajdák živočichář nezapomněl rozprostřít, kráva vedle krávy, tak natěsno v tom kravím hangáru byly, už jen přežvykovaly a prděly.
Lempl živočichář hulil cigárko opřený o vrata stáje.
Copak v létě, ale když uhodila zima, vrata i okna kravské ubikace zavřené natěsno, žlab zaplněný krmivem, pokud živočichář zase nezapomněl. Dlouhé večery a dlouhé noci, dost času na odpočinek a na přežvykování. Ozón z kravského prdění by se dal uvnitř stáje krájet.
„Jako když vejdu do dračí sluje,“ stěžovala si dojička Anežka.
Možná by stačilo docela malé větrání, copak je na to pro samou práci čas? Snad na jaře.
„Dojivost je uspokojivá,“ pochvaloval si živočichář.
Všecko klapalo jako na drátku. Krávy šuchaly hubou ve žlabu, jestli na ně živočichář nezapomněl s krmivem, žraly. Pak se ohlížely ke dveřím, kde zase vězí dojička Anežka, vemeno jim brnělo neodčerpaným mlékem.
Když mléčný produkt odevzdaly, už jen odpočívaly, přežvykovaly a prděly kravský ozón sycený metanem, jak je to v kravské přirozenosti.
„Ten vypínač by konečně mohl někdo spravit,“ prskala dojička Anežka. „Krám na heslo. Nikdy se neví, jestli žárovky rozsvítí nebo rovnou vyrazí pojistky.“
Tohle živočichář neslyšel.
Takže zimní čas s krátkým dnem a dlouhou nocí, mrazem a závějemi sněhu běžel dál.
Byly Vánoce a nastal čas dojení. Kravám hlaholení zvonů nad závějemi nic neříkalo. Natlačily do vemene mléko a teď se ho potřebovaly zbavit, Vánoce nevánoce. Hned zase ke žlabu, pak si poležet, přežvykovat a prdět. Těm zahoustlá atmosféra uvnitř kravínu nevadila, už si zvykly.
„Kdo to má krucinál dejchat?“ štěkala Anežka dojička nespokojeně. „A k tomu sakra ten krám vypínač…“
Krávy se po ní ohlédly, ale v té tmě nebylo možné rozpoznat, jak rády ji zase vidí.
Dojička Anežka na chvíli zadržela dech, aby s ní ten puch nesekl hned u dveří, než si trochu zvykne. Šátrala po stěně, popaměti hledala vypínač elektrického osvětlení. Tma v kravíně jako v ranci. Pokaždé musela tím krámem cvaknout několikrát než se zlostným jiskřením zažehl elektrické žárovky.
Konečně ta bestie vypínač hodil jiskru…
Jiskra zažehla v kravských prdech nahromaděný metan. V té samé chvíli termodynamická exploze nazvedla střechu kravína a posadila ji neporušenou o několik metrů severně vedle kravína rovnou do sněhových závějí.
Krávy se na rozdíl od dojičky Anežky ani moc nelekly.
„A sakra,“ šimral se živočichář v rozježených vlasech. „S klimatizací kravína jsme počítali až na jaře a už vůbec ne v takovém rozsahu.“
Podnes zůstalo neobjasněno, zda se jednalo o vzpouru či o pomstu ustájených krav.
Text a foto © Richard Sobotka