Stlouct z latěk kdovíjaký žebř dokáže skoro každý, ale vyrobit žebř pevný a trvanlivý, k tomu je zapotřebí řemeslné zručnosti i určitých technologických znalostí.
Na Dolní Bečvě vyráběli žebře u Vavřínů. Pan Josef Vavřín byl v té době už osmý rok v důchodu. Narodil se na Černé hoře takže měl k horám, lesu a ke dřevu blízko. Pracoval jako lesní dělník, sám se přiučil tesařině, také byl požárníkem v někdejší Tesle Rožnov. V důchodu pomáhal svým synům s výrobou žebřů.
„Napřed se musí nadělat špruchle,“ vyprávěl Josef Vavřín. „Používají se krkoše ze stromu, hned od snětu, buď smrkové, nebo jasanové. Dělají se z nich hranolky, nebo se ostrouhají dokulata. Na konci každého je kulatý čep. Špruchle jsou dlouhé padesát centimetrů a do jednoho metru žebře se dávají tři.
Pak se vyhlédne rovně rostlý smrk, aby měl co nejméně hrčí. Zbaví se kůry a ostrouhá, aby byl hladký a dřevo nezadrhávalo o dlaň. Dřevo musí být suché, proto když se smrk odvětví a zbaví kůry, ostrouhá se, pak se očištěný nechá rok stát na volném povětří. Smrk je rostlý do kónusu, dole širší a nahoře užší. Před rozřezáním se musí našnorovat, to znamená, že se pomocí šňůry rozměří po celé délce přesně na dvě stejné části a rozřeže se na cirkulárce. Obě části se znovu přirovnají k sobě a stlučou hřebíkama. Pak se pomocí šňůry na plné části znovu rozměří přesně na dvě poloviny a po délce 33 cm se vyznačí místa pro usazení špruchlí. Pak se vyvrtají díry pro špruchle. Po rozpojení dvou dlouhých postranních dřev, čili bidýlek, se usadí špruchle a žebř se stlouká dohromady. Špruchel je na každém konci naříznutý a po usazení se do něj zarazí jasanový klínek, aby se špruchel roztáhl a dobře v bidýlku držel.
Špruchle mohou být všecky kulaté, nebo jako hranolky, také na střídačku, jak si kdo přeje. Po stlučení se žebř v dolní části seřízne do špice, na horní části do roviny, a celý se znovu ostrouhá aby byl pěkně hladký.
Nakonec se žebř na obou koncích a uprostřed stáhne kulatinou o průměru deset milimetrů, na obou koncích závity, na ně se nasadí podložka a žebř se pevně stáhne železnými matkami. Tak se žebř pojistí, aby se nerozejel.
Délka žebře je podle toho, jak si kdo přeje, většinou děláme dlouhé šest až osm metrů. Osmimetrový žebř může vážit i přes metrák. Hotový žebř se napustí luxolem. Když se po každém použití ukládá do sucha pod střechu, vydrží třeba i dvacet roků.“
Ještě i dnes lze u venkovských chalup vidět pod střechou zavěšený žebř, aby byl na přístupném místě a pohotově k použití. I když jej dlouho nepotřebujeme, někdy nám přece umožní dosáhnout do míst, kam bychom se jinak nedostali.
Text a foto © Richard Sobotka