Kam směřujeme.

Po tisíce let všechno ukazovalo na to, že po polidštění opice bude vývoj homo sapiens směřovat k vyšším cílům. A skutečně. Pyramidy sice nestavíme, ale pořád žasneme nad tím, jak to pra… pra… pra…  jak naši předkové dokázali pyramidy postavit bez znalosti kola, elektřiny a mobilních telefonů. Dokázali. Dokonce tak geniálně, že se ty masivně stavby člověku sice podařilo vykrást a poškodit, nikoliv však zničit.

Pokud jde o věci – vlastně všechny jsou určené ke zničení. S lehkou nadsázkou je označujeme za spotřební zboží. A v této kategorii se kupodivu nachází i věci téměř nezničitelné, prostě kdeco… bicykly, automobily, kávovary, letadla, raketoplány a konečně také … a proč ne… i homo sapiens.

Patrně se někde něco zaseklo. Namísto aby člověku při vylepšování genetického kódu narostla třeba jedna ruka navíc – uplatnila by se například ke stírání potu z čela v pracovním zápalu, nebo v nenápadném braní úplatků, také by mohly ruce střídavě odpočívat při mlácení do kláves počítače, nebo by mohla rezervní ruka při zdravení za chladného počasí snímat klobouk z hlavy, zatím co by se regulérní ruce hřály v kapsách… konečně i při neřestech by šlo rezervní ruku všelijak nápaditě využít… to ať každý posoudí podle svého mentálního vývoje…  A což, mít takhle třetí nohu navíc? Pravda, to už by lezlo trochu do peněz, namísto páru bot pořizovat obouvací tripartitu…

Už chápete, kde se ve vývojovém řetězci stal zádrhel?

Prostě se nějak pozapomnělo na další rozvoj biologického PC v člověčí mozkovně. Jinak už bychom mohli zpaměti vyjmenovat Ludolfovo číslo, ono magické π nejen na desítky a stovky cifer za desetinnou čárkou, ale na tisíce …

Jeví se, že homo sapiens ve svém vývoji poněkud ustrnul – nemoderní války jsou pořád v kurzu, a stále platí, co už věděli staří Řekové, že blbost je věčná…

Přece se cosi změnilo. Například v naší středoevropské enklávě bylo napočítáno na dva a půl milionů psů (tedy platících stanovené poplatky ze psa, kolik je navíc psů neplatičů není známo), a jsme takto rekordmany nejen v už tak dost sužované Evropě, ale údajně na celém světě. Ale ponechme úředníkům, ať si psí nesrovnalosti sami dají do pořádku. Věnujme se – čistě teoreticky – faktu, jak je možné, že je víc psů než dětí.

Že by šlo o genetický pokrok? Jenže ani hlava průměrného génia nebere, jak se lidem mohou biologicky rodit namísto dětí psi. U těch malých pinčlů by to snad šlo… i když povít třeba dva takové i s vodící šňůrou, signálním světlem a protiklíšťovým postřikem, nehovoře o nějakých těch vestičkách, zimníčcích protidešťových pláštěnkách – to může být na pováženou. A co pořádní hafani? Pes velký jako tele – a nejde jen o to, kolik toho sežere, ale… – nebolí to?

A jakou péči ti hafušové maj! Vozí se v drahých automobilech, i v dětském kočárku, jsou láskyplně houpáni v náručí, hýčkáni, pusinkováni, česáni, masírováni, mají vzorný lékařský dohled… psí hotely, sanatoria – nemajetní alespoň psí útulky…

Někdy se neví, kdo komu vlastně velí: přines, sedni, lehni, pojď sem mazlíku miláčku, to si neumíš utřít nohy od toho marastu, ty jedna potvoro…

V minulosti se naskytly šalebné obavy, že by se planeta Země snad jednou mohla stát planetou opic, jenže se ukázalo, že opice zaostávají mnohem víc než homo sapiens. Takže opice už tu byly, psi jsou tady teď…

Trochu zmateni se dohadujeme, kam vlastně směřujeme. Prý, když nevíme z čeho pocházíme, nemůžeme odhadnout ani svou budoucnost.

Fakt – občas přicházejí zlé sny.

Text a ilustrace © Richard Sobotka

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *