Měsíc duben nemá mezi ostatními měsíci právě dobrou pověst. Však má tento bláznivý měsíc také v erbu apríl. Přetlumočeno do srozumitelné řeči to znamená, že nikomu není nic svaté a jakákoliv taškařice je tolerována. Bláznivý měsíc. Hned sněží, hned svítí sluníčko. Indiáni jej nazvali měsícem trávy. Naši hospodáři ví, že do svátku svatého Jiří (24. dubna) kleštěmi trávu ze země nevytáhneš, kdežto po svatém Jiří ji kladívkem do země nezatlučeš.
O nestálosti měsíce dubna napovídají i pranostiky. Mokrý duben, chlad a déšť, prý slibuje dobrou úrodu, dokonce prý dubnový sníh jako mrva pole pohnojí, jenže popletený apríl si může schovat mráz i na květen. Pořádek v dubnovém rumraji prý rázně zjedná svatý Vojtěch (23. dubna): Na svatého Vojtěcha v poli samá potěcha. A jedna z letitých pranostik zase potěší hospodyňky: Na Velikonoce jasno – bude laciné máslo. Kdo se nenechá zlákat pozlátkem jara má na paměti: Březen za kamna vlezem. – Duben, ještě tam budem.
Lesáci a lidé bytostně spojení s lesem moc dobře ví, že se v dubnu v souladu s přírodou probouzí také plši, savci z čeledi Gliridae, noční a stromoví hlodavci s dlouhým a neobyčejně huňatým ocasem, sedmispáči, kteří se na nevlídné zimní měsíce ukládají k hibernaci už v měsíci říjnu a po probuzení v dubnu s oblibou osidlují staré domy v dosahu lesů, kde tropí neobyčejné kousky.
Hoďte ho na pekáč a servírujte s česnekem.
Staří Římané považovali plcha za delikatesu. Lapili ho a strčili do malé klece, aby neměl příliš pohybu, krmili ho sladkými bobulemi hroznového vína. Dobře vypaseného plcha bez milosti zamordovali, zbavili vnitřností, stáhli z kůže a hodili na pekáč. Mezi chuťovými ingrediencemi nesměl chybět česnek.
Hmmm…
Jak v chutnal nadívaný plch? Mňam mňam mňam!
Jenže recept a ingredience si římské kuchařinky odnesly do starořímského hrobu.
Grilování plcha by pro naše kuchařky, které umí uvařit a upéct z ničeho skoro všecko, neměl být žádný problém.
Jednoho dne se v dřevěnici, jejíž historie sice nesahala až k časům starých Římanů, ale poctivé dvě stovky let pamatovala, odbyl následující rozhovor.
„Něco je v chodbě úplně nahoře pod střechou krytou šindelem.“
Pavouk? Podnes není známo, proč právě pavouků se každá žena bojí jako čert kříže.
„Je to chlupaté.“
Chlupatí pavouci sice jsou, ale pořádně chlupatého pavouka ještě nikdo na Valašsku neviděl.
„Má to dlouhý huňatý ocas.“
Tohle upřesnění dynastii pavouků z možných uchazečů vytěsnilo.
Elektrická svítilna kuželem bílého světla šátrala po stěnách a vnitřní straně střechy, už po chvíli lapila vetřelce do světelného kruhu.
Plch! Žádný plšík lískový, který se schová v dlani, ale plch lesní kategorie.
Plch zahradní, velký a lískový. 
Plši jsou tvorové společenští. Kde se nakvartýrují, tam míní zůstat napořád. Jsou příšerně umínění, tvrdohlaví a vůbec jim nevadí, že se nachází na již osídleném území, kde nejsou vítáni. Bez zábran se přiživují na dozrávajícím ovoci. Jeden z těch drzounů sklidil málem všechny zralé švestky, prostě je napěchoval, jako zásobu na horší časy, do ptačí budky. Netrvalo dlouho a byla plná až po vletový otvor. Před uložením každou nakousl, aby se přesvědčil, zda je vyzrálá a sladká. Vůbec mu nevadilo, že obsah stromové spižírny začínal v teplém podzimním dnu kvasit.
Povzbuzen přírodní destilací švestek se plch ani za bílého dne nerozpakoval zkoumat kvalitu právě sklizených, krásně červených a jako med sladkých jablíček, uložených na paletě v chodbě dřevěnice.
„Něco by se s tím mělo dělat,“ hlásila paní hajná. „Před polednem mne ten darebák pozoroval malým okénkem, co dělám na toaletě.“
Mít v domě slídila je nepříjemné, ale když si do mechové výplně mezi trámy, tedy do mšení, vyvrtal pěkně kulatou a jako vysoustruhovanou díru a v dutině, kterou tam ve stropním bednění objevil, pak opracovával jednu z desek, ze kterých byla dřevěnka postavena, hryzal dřevo třeba v pravé poledne, jindy večer, pak zase o půlnoci, nebo i nad ránem, že nevyspáním brzy hrozilo zhroucení všech členů rodiny.
Tak to tedy prrrrrr! Takhle kamarádi nebudeme.
Střelit z brokovnice do té kulaté dírky by mohlo zapálit celou chalupu. Bylo třeba řešit problém jinou chytristikou.
Na půdě se povalovaly nepoužívané roury od kamen. Nebylo nesnadné tuto sestavu přitisknout k plšímu otvoru a protější konec rovné roury umístit do plechového kbelíku. Jakmile plch neoprávněně užívaný pokojíček opustí – šup, vklouzne do plechové roury, spadne do kbelíku a následně bude vypuštěn daleko v lesích na vycházku bez návratu.
Vymyšleno to bylo dobře, jenže plch se do pasti nechytil.
Plch zahradní.
Ani se z dřevěnky neodstěhoval. Uložil se ke spánku do prázdného hrníčku, odstaveného v chodbě na almárce. Probuzený skákal po stěnách s lehkostí, jako kdyby na něho nepůsobila zemská tíže. Nakonec se vtiskl do spárky mezi deskou a trámem, kam by člověk prst sotva vstrčil. Byl fuč. Ani nepoděkoval, ani nepozdravil.
Tihle plši jsou rodinný typ a pokud se v domě ukáže jeden, pak se do domu nastěhuje slušně početná spřízněná kumpanie. Čím se ti darebové baví, když právě nekradou poživatiny, necpou si jimi panděra, neukládají je do skrýší na horší časy?
Dva z nich běhali po střeše a nenapadlo jim nic lepšího, než se vydrápat na komín. Určitě je zajímalo, co v té černé díře plné sazí je. Zvědavci však uklouzli a spadli až na topeniště. Tma není pro plcha žádnou překážkou, jenže v popelu topeniště jim ani pověstná plší chytristika nepomohla. Beznadějně uvězněni v topeništi kamen nenašli cestu ven.
Časně ráno jde hajná zatápět, že uvaří snídani. Pomačkaný papír a hrstku chrastí vložila na topeniště, ještě několik třísek a klacíků. Jen škrtla sirku, vyrazil z topeniště plch. A za ním další. Běhali lehce jako stíny po stěnách kuchyně a sousední světnice. Zasáhnout některého z nich vařečkou, rendlíkem či pometlem bylo zhola nemožné. Třískla váza i s kyticí polních květů, spadl se stěny svatý obrázek, ale křížíček zůstal nedotčený a také obrázek dvou andělíčků s nápisem: „Buď vítám, kdo s dobrým úmyslem přicházíš!“ Také svatební fotografie přišla vniveč. Zásah dostal i kredenc, sklo se roztříštilo na větší, menší i nepatrné kousky.
Skulina nedovřených dveří neunikla pozornosti prchajících. Plši se jí prosmekli a v chodbě mezírkou mezi trámem dřevěné zdi a deskou stropu se protáhli kamsi na půdu a pryč.
Hajná seděla na stoličce, hnědé upřímné oči se proměnily ve dvě slzavé řeky. Kamna studená, snídaně v nedohlednu. Stěny poťapané sazemi. Jako kdyby se dřevěnkou prohnal hurikán.
Přece měla ta událost pozitivní dopad. Od té chvíle byl v dřevěnce od drzých plchů klid a pokoj.
Kdepak jsou labužníci staří Římané. Kde jejich mlsné jazýčky. Kde jejich recept: Hoďte pěkně vypaseného plcha na pekáč a servírujte s česnekem. Pro staré Římany přímo delikatesa.
Což jednou připravit plší pochoutku i v dřevěné hájence? O chuť by nouze nebyla. Plchů plný les, kolikrát i plná dřevěnka. A pro zdatnou kuchařinku připravit vypaseného plcha jako delikatesu s česnekem žádný problém.
Dobrá…, ale nejdřív někdo musí toho plcha chytit.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka