Vzpomíná Franta Maléř (1891-1974) ze Solanca č. 13 ve své Národopisné kronice, založené L. P. 1949.
Za starých časů spávali svobodní ogaři málokdy doma. Chodili na zálety za děvčaty a z té příčiny doma ani pořádnou postel neměli. Akorát v pátek a na velké svátky se na zálety nechodilo, pak se doma vyspali třeba v jizbě na lávce, dali pod sebe nějaké hadry a přikryli se huňú – ovčí kožešinou.
Na zálety se obyčejně vypravila celá parta, prolezli všecky húry a komory a kde bylo pěkné děvče zůstal některý, až se potratili všichni. Ale z obavy před krutým trestem spávali s děvčetem, jak se pravilo, bez hříchu, akorát pěkně ruku kolem krku, stehno přes stehno, dalej nic, na to si dávali zatrackaný pozor.
Svobodný ogar, který na zálety nechodil, byl na posměch celé dědině. Vlastní matka sa za něho hanbila. Říkalo se mu nekňuba a děvčata ho nenáviděla, i když byl jinak k světu. Někdy při muzice mu některý ogar znenadání strčil dětský cumel do huby, zesměšnil ho a zahanbil. Takový se i těžko ženil, žádná ho nechtěla, i když byl jinak pořádný chlap.
Také ostřílení „ječmínci“ mívali problémy. Pokud se střetli s cizími záletníky, hned se strhla rotyka. Sebrali cizímu záletníkovi oblečení, zatížili kamenem a hodili do strže, že už se s nimi neshledal. Chudák musel jít ze záletů ve všeličems. „Což se stalo i mně,“ přiznává Franta Maléř. Jindy cizího záletníka vyvlekli ze stodoly a zbili ho, což bylo horší, než přijít o oblečení.
Ovšemže na mravopočestnost v obci dohlíželi úředníci. Burmistr a některý radní chodívali hledat „ječmínka“. Když odchyceného záletníka načapali, ať byl domácí nebo cizí, musel podle počtu knoflíků na košili zaplatit pokutu do obecní kasy. Neměl-li peníze, zabavili mu klobouk a chtěl-li ho dostat, musel zdarma vykonat v obci veřejně prospěšné práce, nebo na lavici u burmistra dostal lískovou paličkou výplatu na zadnici.
„Však to Hledání Ječmínka jsme zpracovali scénicky,“ dodává kronikář Franta Maléř. „Třikráte jsme ho předváděli na Valašském roku v Rožnově a také doma, vždycky se líbilo.“
Tož tak bývalo za starých časů se záletníky na Solanci.
Ovšem ne pokaždé se podařilo „ječmínkovi“ udržet splašeného koníka na uzdě, co pak? Žena to měla vždy těžší, zvláště po takovém přespání, kdy se „ječmínek“ ke své odpovědnosti nehlásil. Jednu noc hostoval na seně u přespálky on, příští noc někdo jiný.
I tak se našli spořádaní chasníci, kteří se k odpovědnosti hlásili. Rodiče z jedné i z druhé strany sice byli nahněvaní, ale překousli zlost a spěšně vychystávali svatbu, jejíž pravý důvod byl zřejmý i dříve, než za devět měsíců.
Ale ne každá přespálka měla to štěstí. I když společenské vztahy za starých, vzpomínkami a vypravěčským umem ozlacených časů byly všelijaké, navenek muselo být všecko blankytné a bez poskvrny.
Horší bylo, když se neprovdané děvče stalo matkou. Říkalo se jí „závitka“. Pokud ve stavu těhotenství, nebo dokonce až po narození dítěte, přece nakonec došlo ke sňatku, nesměla taková jít ke svatebnímu obřadu s věnečkem na hlavě, jako jiná svobodná děvčata.
A pokud si takové děvče se závazkem muž svůdník za ženu nevzal, neměla tato celkem žádné naděje, že se ještě někdy vdá, byla muži I ženami opovrhována.
Dobře na tom nebyla ani vdaná žena, nebo i vdova, která měla dítě s jiným mužem – takové se říkalo „barchantka“ a společensky byla řazena na úroveň „závitek“.
Následky prostopášného života rodičů nesly i děti – říkalo se jim „barchant“. Sousedé zakazovali svým dětem, že si s tím „barchantem“ nesmí hrát. Takové dítě bylo odstrkováno i ve škole a později i mezi dospělejší mládeží. A když takové dítě posléze vstupovalo ve sňatek, zase byly pomluvy. O nevěstě pravili: „To už jiného nemá, že si jeho bere?“ A když šlo o postiženého muže, pak zase obráceně: „To už nemá jinou, že si ji bere?“
Tak hřích matky šel i s dítětem po celý jeho život.
Současný svět už má na mezilidské vztahy docela jiná měřítka. Ale ženy jsou na tom pořád o poznání hůř, třeba svobodné matky, či ženy samoživitelky. Nějaké trápení pořád existuje, jak dosvědčuje povzdechnutí moderní ženy: „Je hrozné, že ty nejlepší věci na světě mě udělají buď tlustou, opilou nebo těhotnou.“
S tím by si zřejmě neporadili ani staří Valaši.
Text a reprofoto © Richard Sobotka