Poutavé vyprávění Mgr. Kamily Valouškové o gobelínové dílně a gobelínech se uskutečnilo v rámci členské schůze Muzejního spolku při Valašském muzeu v přírodě 12. března 2024.
Gobelín je nástěnný koberec, nazývaný podle manufaktury bratří Gobelínů v Paříži z roku 1662. Nástěnné koberce (tapiserie) sloužily jako textilní závěsy ke krytí a k výzdobě stěny. Tkané speciální technikou, při níž se vytváří vzor (figurální, heraldický nebo verdura – středověká kompozice rostlin a květin se zvířaty, později tapisérie s krajinným výjevem, zejména vlámská nebo francouzská) protkáváním barevným útkem na nebarevné a útkem zcela kryté osnově. Technika tvorby gobelínů je známá od starověku v Egyptě a předkolumbovské Americe. V Evropě se výroba gobelínů rozvíjela zejména v 16. – 18. stol. a významnými centry byl Brusel a Paříž.
Nejstarší gobelínka v českých zemích vznikla roku 1898 na Valašsku v Zašové, kde ji ve čtyřech místnostech bývalého kláštera založil Rudolf Schlattauer. Po desetiletech byly hgopbelínové dílny přemístěné do Valašského Meziříčí, nejprve do Křížkovské ulice u kostela, kde působila gobelínová škola. Pak byla přemístěna do budovy pro hluchoněmé, od roku 1934 má dodnes své sídlo v Husově ulici.
Nápad založit gobelínovou dílnu měli také sourozenci Jaroňkovi tehdy už usazení v Rožnově pod Radhoštěm. Původně se chtěli spojit se Schlattaurovou gobelínkou, později založili gobelínku vlastní.
Osud gobelínové dílny nebyl nijak snadný. Roku 1950 gobelínové dílny zařazeny k n. p. Textilní tvorba. V roce 1992 je zaznamenán vznik Moravské gobelínové manufaktury. Roku 1993 byl obnoven provoz gobelínové dílny. Roku 2007 vzniklo živé muzeum gobelínů a roku 2008 pak v téže budově Schattauerova kavárna.
Rudolf Schlattauer – málem zapomenutý zakladatel českého gobelínářství.
Akademický malíř Rudolf Schlattauer. 
„Malíř jemného cítění uměleckého„, charakterizoval básník Metoděj Jahn akademického malíře Rudolfa Schlattauera. „Měl jemné způsoby člověka společenského. Studoval vídeňskou malířskou akademii pod Makartem, od něhož si osvojil skvělost barev.“
Po celý život se malíř Rudolf Schlattauer potýkal s potížemi a nepochopením. Uznání se mu dostalo až po smrti, a teprve mnohem později byl označen za zakladatele českého gobelínářství.
Označení nástěnných koberců jako gobelínů se zaužívalo po roce 1662 podle manufaktury bratří Gobelínů v Paříži. Gobelíny jsou tkány speciální technikou, známou už ve starověku (Egypt a předkolumbovská Amerika) a sloužily k výzdobě stěn. Nejvýznamnějšími centry gobelinářství byly v 16. – 18. stol. zejména města Madrid, Řím, Florencie, Mnichov, Berlín, Brusel a Paříž.
V zemích Koruny české nebyly kulturní ani hospodářské podmínky pro vznik pracných a nákladných tapiserií. To se změnilo až v závěru 19. století zásluhou akademického malíře Rudolfa Schlattauera.
Rudolf Schlattauer se narodil 25. 4. 1861 v Hranicích na Moravě. Malířství studoval na vídeňské Akademii u Hanse Makarta, také však v Paříži, Berlíně a v Mnichově. Po ukončení studií cestoval po severských zemích. Tady se seznámil s gobelíny, které nesloužily k reprezentaci vznosných paláců, ale k výzdobě a zkrášlení prostých příbytků. Výroba gobelínů mu učarovala do té míry, že se jí s neobyčejnou houževnatostí a vytrvalostí věnoval v Scherebeku. Po návratu z ciziny se intenzívně zabýval myšlenkou zavedení výroby gobelínů v českém prostředí. Určeny měly být k výzdobě pokojů a ozdravění bytové kultury.
První pokusy s výrobou gobelínů začal v místnostech bývalého zemského muzea v Opavě za pomoci přítele Brauna, pozdějšího ředitele opavského muzea. K praktické realizaci výroby však scházel kapitál. Ten poskytl podnikavý Ladislav Henčl, který výrobu spolufinancoval.
Dílnu pro výrobu gobelínů založil Rudolf Schlattauer roku 1898 v Zašové u Valašského Meziříčí, ve dvou místnostech bývalého kláštera, další dvě místnosti sloužily jako kanceláře.
Proč právě Zašová? Uvádí se, že k volbě místa vedlo Schlattauera sociální cítění. Valašsko bylo vždy chudým zemědělským krajem, pracovních příležitostí bylo málo, zvláště pro ženy. „Zavedením gobelínové výroby chtěl Schlattauer alespoň zčásti odpomoci hrozné bídě venkovského lidu a dát mu možnost výdělku,“ uvádí Věra Kalivodová (Valašsko XII. 1968).
Ne bezvýznamné však byly také minimální mzdové náklady, které od samého počátku ekonomicky neohrozily novou výrobu tržně neověřeného sortimentu.
Další důvod, proč Schlattauer vybral právě Zašovou, byl docela praktický. V závěru 19. století byla na Valašsku živá tradice háčkování a vyšívání. V Zašové však také zhotovovali palcové rukavice a k jejich pletení používali starobylou techniku, která byla v podstatě shodná s technikou výroby francouzského gobelínu.
Zašovjanky, když se od správce dozvěděly o možnosti přivýdělku při výrobě gobelínů, hned se hlásily „… choť žáden nevěděl, jaká to bude práca, lesli zice plésť (t. j. výplety ohýbaného nábytku) – lebo trika štrykovať – či což,“ vzpomínala svého času tetička Maliňáková, které bylo v roce 1954 sedmdesát let.
Ke cti malíře Schlattauera budiž uvedeno, že dvanáct žen, které se v listopadu roku 1898 na tuto nesnadnou práci přihlásily, také snažil poučit o malířství. Přinesl pěkně malované obrázky, provedené i v čarách a pro vlastní výrobu gobelínů naznačené. „Moc nám teho napovědali o tých barvách a jakýchsi tónoch, a my zme z teho byly hlúpé,“ vzpomínala tetička Maliňáková.
Ovšem budoucí gobelínářky prakticky učil pan Henčl. Předvedl, že obrázek v čarách si pracovnice musí položit na stav za osnovu. Při práci že musí dávat velký pozor, protože zpředu se vlastně zhotovoval rub a líc vidět nebylo, teprve až když bylo dílo hotové. „… lesli na všecko dobře nehledíte, máte předek hrbatý jak cesta do pasek,“ vyprávěla tetička Maliňáková. „Utlúkaly zme to vidličkama, na kerých byl přilétý kúsek olova.“
Malíř Schlattauer nezapomínal na povznesení odborných znalostí zašovských gobelínářek, jeho snahu trefně ohodnotila tetička Maliňáková: „Oni pořád cosi plantali o norskej technice … lebo si zmysléli zas jakýsi „kilim“. Nám to bylo hrubě jedno – kelim, nekelim, edem když nám za tři týdně jezdily prsty fryško…“
Po tři týdny zaučování pracovaly ženy zdarma. Teprve pak dostávaly mzdu tři rýnské týdně. „To bylo peněz – új!“ vzpomínala tetička Maliňáková.
Tři rýnské za týden práce byl pro každou tetičku hotový poklad, proto jim ruce jezdily tak fryško. Jinou hodnotu měly rynské pro pana Henčla, chodil se stravovat k Šobrům, za oběd platil jeden rýnský.
Na gobelínech byly obrázky letících čápů, barevná oblaka a pod nimi květy, obrázky narcisů, pampelišek, polní máky, kopretiny, slézové růže, břízy, boží muka, valašské chalupy.
Brzy se ukázalo, že zhotovit složitým postupem pracný gobelín může být snazší, než zajistit jeho odbyt.
„Svízelnější bylo prodat výrobky,“ napsal spisovatel Metoděj Jahn v době svého učitelování v Zašové. „V té době měl Rudolf Schlattauer svízelné postavení a často byl rád, když se mohl nasytiti u mého chudého stolu.“
Malíř Schlattauer chodíval v haveloku a černém širáni. Bydlel ve Valašském Meziříčí v Zádruze na Staňkovém, tam také maloval. Pro obveselení měl v kleci strnada, ten ale nezřídka zpíval také ve chvílích, kdy malíř potřeboval klid, jindy zase ani nepípnul. Nakonec mu Schlattauer otevřel klec i okno a pustil ho ven.
Gobelínářky přicházely s hotovými výrobky za Schlattauerem do Meziříčí.
„Oni byli spravedliví,“ vzpomínala tetička Maliňáková. „Nihdová nás neošidili. Jak mjél, tak vyplácal. Nebylo to dycky stejné. Nehdy sme sa hrubě načekaly na výplatu. Koléj razú sem hybem brala 50 až 60 rynských. To byla pomoc do chalupy.“
Začátky gobelínové výroby byly vskutku velmi těžké. Výroba se od samého počátku těžce potýkala s odbytem a nakonec se i kapitál 50 000 pana Henčla vyčerpal. Nedostatečný odbyt gobelínů výrobu několikrát ohrozil již v samých začátcích. Nezřídka musela část žen zůstat doma, nebo vyráběly koberce.
Jen díky neoblomné Schlattauerově vůli se podařilo podnik udržet v chodu. Kritický finanční stav dílen přivedl Schlattauera na myšlenku požádat o patronaci moravský zemský výbor prostřednictvím přísedícího dr. V. Šíleného a valašskomeziříčského poslance Kretzla. S jejich pomocí bylo dosaženo usnesení zemského sněmu ze dne 28. 10. 1908 o přeměně dílen v zemskou odbornou školu. Neobešlo se to bez úlitby vrchnosti, k realizaci myšlenky bylo využito jubilea šedesátiletého panování císaře Františka Josefa I. Díky tomu vznikla 5. prosince 1908 „Jubilejní zemská gobelínová a kobercová škola ve Valašském Meziříčí„. Jejím ředitelem byl jmenován Rudolf Schlattauer.
Gobelínová dílna v Zašové byla zrušena a tamní výroba zaměřena na zhotovení koberců.
Gobelínová škola byla ve Valašském Meziříčí byla místěna nejprve v domě u Fišerů (u farního kostela), v roce 1911 pak přemístěna do nově vybudovaného Ústavu pro hluchoněmé se záměrem zaměstnat schopné hluchoněmé. V roce 1930 dostal ústav svou vlastní budovu.
V té době už měla výroba gobelínů svůj věhlas, také svou ochrannou známku MGM (Moravská gobelínová manufaktura). Gobelínka spolupracovala s předními výtvarníky a získala svými výrobky řadu ocenění na domácích i zahraničních výstavách.
Rudolfu Schlattauerovi se v krátkém čase podařilo získat ke spolupráci řadu výtvarníků. Především to byl jeho přítel, akademický malíř Hanuš Schwaiger, jehož „Krysař“ a „Vodník“ patří k nejlepším gobelínovým dílům z časů vedení gobelínové dílny Rudolfem Schlattauerem. Dále to byli ak. arch. E. K. Pelant, J. Šachl, R. Hoffman a další. Náměty svých prací nechával zpracovávat také Schlattauer, nejčastěji to byly květiny, valašské chaloupky, boží muka a podobně. Jeho malé gobelíny svým citlivým výtvarným provedením jsou dodnes působivé.
Situace s odbytem gobelínů se změnila k lepšímu v době, když byl Schlattauer jmenován ředitelem gobelínové školy.
„To už měl zajištěnou budoucnost,“ poznamenal Metoděj Jahn. „Ale jeho křehké zdraví mu nesloužilo, že nedlouho se těšil ze svých úspěchů, a nedočkav se mnoha let, zemřel ve Valašském Meziříčí.“
Slibné začátky rozvoje gobelínové a kobercové školy přetrhla první světová válka – a 3. ledna 1915 smrt Rudolfa Schlattauera, zemřel ve věku čtyřiapadesáti let.
V Rudolfu Schlattauerovi ztratila gobelínová škola člověka, který vzniku a rozvoji gobelínového umění u nás věnoval všechny své schopnosti, houževnatost a elán. Škola se octla v těžké krizi. Posléze přece těžkosti překonala, existuje dodnes a stále zhotovuje gobelíny podle návrhů předních výtvarných umělců.
Její zakladatel, akademický malíř Rudolf Schlattauer, je považován za zakladatele českého gobelínu.
Gobelináři z Valašského Meziříčí
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka
Prameny:
Miloš Kašlík: Z historie gobelínové školy ve Valašském Meziříčí, Valašsko, sborník o jeho životě a potřebách, Moravské muzeum Brno 1954. III. 1-4.
Věra Kalivodová: Z dějin gobelínových a kobercových dílen ve Valašském Meziříčí, Valašsko, sborník o jeho potřebách a životě, Vsetín 1968 XII.
Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska, Valašské Meziříčí 2000.
Mgr. Kamila Valoušková: Historie gobelínů v českých zemích. Přednáška na členské schůzi Muzejního spolku při Valašském muzeu v přírodě, 12. 3. 2024.