100 let Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm – Osobnosti Valašského muzea v přírodě

Prof. Karel Langer. Doslova uchvácen zůstává divák kresbami a obrazy profesora Karla Langera. S jakou lehkostí a neobyčejnou prostotou dokázal zaznamenat životní prostředí našich předků, obydlí, zemědělské nářadí, pomůcky každodenního života a tím zdokumentovat to, co už je dnes v běžném životě minulostí a jako vzácné relikvie zůstává uchováno pouze v muzeích.

V tvůrčí práci vyplněném životě tohoto malíře, grafika a etnografa lze vystopovat několik důležitých okamžiků. Prvým je bezesporu narození 31. října 1903 v zámku Prugg u města Bruck nad Litavou. Z rozsáhlého vzdělávacího cyklu mezi lety 1921 – 1931 mělo bezesporu zásadní vliv studium na Univerzitě Karlově a také na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Z následné pedagogické praxe, které dominovalo kreslení, byla nejvýznamnější profesura na Škole uměleckých řemesel v Brně (1940). Za války (1943 totálně nasazen) pracoval jako referent pro domácí lidovou a uměleckořemeslnou výrobu ve Zvelebovacím ústavu Obchodní a živnostenské komory v Hradci Králové. Díky jeho úsilí a snaze pomoci zdejším tradičním výrobcům zůstala řada prvků lidové kultury i po generace děděných znalostí a dovedností zachována do dneška. K rozvoji domácké výroby navíc přispěl vlastními výtvarnými návrhy, které valašští výrobci následně realizovali. Po válce (1945) se vrátil na Školu uměleckých řemesel v Brně jako dočasný správce, pak jako zakladatel a vedoucí oddělení pro drobný umělecký průmysl.

Kresebnou i fotografickou dokumentaci moravského tradičního zemědělství, řemesel, hudebních nástrojů, pro muzea v Brně, Olomouci, Vsetíně, Rožnově p. Radh., Zlíně, Praze a Martině se prof. Karel Langer zabýval už od roku 1922.

Po odchodu do důchodu (1963) se mu otevřel prostor pro spolupráci s J. R. Bečákem na rozšiřování Valašského muzea (1964), pro které až do roku 1972 vyhledával, vytypovával a kresebně dokumentoval stavby a předměty, vytvářel libreta výstav a expozic, grafické listy, plakáty, novoročenky, exlibris, cykly tužkových kreseb a perokreseb z Valašska, návrhy náhrobků na Valašský Slavín, tvořil knižní ilustrace a propagační grafiku. Psal také do odborného tisku a knihy o lidové tvorbě.

Neméně rozsáhlá byla i jeho veřejné činnost, měla v ní své místo i aktivní účast na organizaci národopisných slavností v Rožnově pod Radhoštěm.

Po zásluze obdržel státní vyznamenání Za vynikající práci, titul Zasloužilý pracovník kultury a Čestné občanství Nového Hrozenkova.

Profesor Karel Langer zemřel náhle uprostřed práce 5. 3. 1998 v Olomouci. Jeho ostatky byly 27. září 2003 uloženy na Valašském Slavíně v Dřevěném městečku Valašského muzea v přírodě.

Miloš Kulišťák. Jeden z posledních pravověrných Valachů se narodil v úterý 11. srpna 1896 v Hážovicích (dnes součást Rožnova pod Radhoštěm). Absolvoval Rolnickou školu v Rožnově, později v ní působil jako hospodář Zemské rolnické školy.

Jeho hlavním zájmem byl folklór. Tíhnul k Valašsku až neskutečně, věnoval mu téměř každou chvilku svého života. Vášnivý sběratel a kronikář Tylovic a Hážovic, nadaný kreslíř, fotograf, zapálený národopisný pracovník. Byl u všeho důležitého, co se Valašska týkalo. Stál v roce 1925 u počátků Valašského muzea v přírodě a byl organizátorem prvního Valašského roku.

Ještě za německé okupace byl 3. května 1945 na tajném zasedání Revoluční národního výboru zvolen jeho předsedou, ale už krátce po osvobození Rožnova, po reorganizaci této veřejné instituce podle zásad Košického vládního programu, z této funkce 8. května 1945 odstoupil.

Pátral po místě, odkud byl vylomen kámen z Radhoště, věnovaný Valachy do základů Národního divadla a v roce 1968 byl delegován za Rožnov do Prahy na oslavy stého výročí zahájení stavby Národního divadla.

Napsal Kroniku o osvobození Rožnova. Ve svých vyprávěnkách zaznamenal jadrný valašský humor. Sestavil ročenku valašských lidových zvyků, napsal knížku Veselé kúsky strýca Metúda a divadelní hru Bačova dcera. Jeho spolupráce s rožnovskými a hážovickými ochotníky jej přivedla i k úspěšné dramatizaci románu Metoděje Jahna Selský práh. Pro ostravský rozhlas připravil na 226 pásem a přednášek, které měly přiblížit jeho zvyky a obyčeje, krásy lidové kultury včetně hudby a lidového humoru.

Prastaré dřevěné chalupy a mizející Rožnov zachytil bystrou tužkou kresebně (na pět set kreseb) a svým fotoaparátem také fotograficky.

Byl duchovním otcem národopisného souboru Radhošť.

Při národopisných slavnostech procházel městem ve valašském kroji, vysoký, ramenatý, vlnité vlasy mu svítily stříbrem, na hlavě valašský klobouk. Vždy veselý a laskavý. Bydlel ve staré valašské dřevěnici v Pivovarské ulici, odkud je neopakovatelný výhled na Radhošť. Patřil k Rožnovu jako letité stromy v městské Hájnici, mezi které pomáhal sourozencům Jaroňkovým usalašit první exponáty vznikajícího Valašského muzea v přírodě. Nejraději by tam i spával. To se mu nakonec splnilo, dnes odpočívá na Valašském Slavíně.

Už za svého života musel překonat nejrůznější překážky. Po jeho smrti (30. 5. 1970) byla snaha nechat zcela upadnout v zapomnění tohoto usilovného národopisného pracovníka.

Dnes už jeho stařičký fotoaparát necvaká momentky, tužka rychlými tahy nečrtá Rožnov, který se v současnosti mění do nepoznání. Ale klobouk Miloše Kulišťáka jako by uličkami města stále proplouval.

František Klauda – mecenáš Muzejního spolku. Rožnovský rodák, lékárník František Klauda se stal mecenášem Valašského muzejního a národopisného spolku, kterému v závěru svého života odkázal většinu svého majetku.

Narodil se 2. 1. 1877 v Rožnově. Vzdělání, obor farmacie, dosáhl na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, magistrem pharmacie se stal 23. července 1900. Ve dvacátých letech působil jako správce zemské režijní lékárny v Opavě, potom byl přednostou zemské režijní lékárny v Praze, kde pracoval až do roku 1936.

Jednou ze zálib Františka Klaudy bylo cestování. Již za studentských let se roku 1900 vydal na Světovou výstavu do Paříže. Díky dostatečnému finančnímu zajištění absolvoval v průběhu prvních třech desetiletí 20. století cesty a delší pobyty v Polsku, Itálii, Francii, Jugoslávii, Rakousku, Maďarsku, Německu. Cestování doplňovala vášeň sběratelská, jeho sbírky zahrnovaly umělecká díla, starožitný nábytek, zbraně, porcelán, ale také exotické předměty.

Nemalé zdravotní problémy jej roku 1936 natrvalo vrátily do rodného města, pronajal si byt ve vilce v Čechově ulici. Farmacii pověsil na hřebík, ale i po předčasném odchodu do penze se nadále věnoval sběratelství.

Šťastným řízením osudu navázal v závěru 30. let užší kontakty s Muzejním spolkem. Jako sběratel a znalec hodnot historických věcí brzy rozpoznal význam existence Valašského muzea. Velmi dobré vzájemné kontakty se sourozenci Jaroňkovými se nakonec promítly do závěti, podle které se hlavním dědicem Klaudova majetku stal Valašský muzejní a národopisný spolek, a to včetně hodnotných sbírek (vedle uměleckých předmětů obsahovaly suvenýry z jeho cest, staré zbraně, nábytek i výrobky uměleckých řemesel). Vděční členové „…vzavše na vědomí Váš velký zájem o činnost Valašského muzejního a národopisného spolku … jakož i, že ve vážné chvíli svého života projevil jste tento zájem ještě účinněji ve své závěti…“ mu 15. března 1939 udělili čestné členství. V té době zbývaly Františku Klaudovi už jen dva roky a necelé dva měsíce života.

Cenné sbírky z Klaudovy pozůstalosti byly poprvé veřejnosti zpřístupněny v poválečném období a dodnes jsou hodnotnou součástí muzejních sbírkových fondů.

František Klauda zemřel v Rožnově 20. 5. 1941. Muzejní spolek na vděk nezapomněl, uspořádali mu rozloučení v městské Hájnici. Na rožnovském hřbitově ještě v průběhu války nechal zhotovit u profesora odborné dřevařské školy ve Valašském Meziříčí Miloše Bublíka důstojný náhrobek v podobě pískovcové plastiky truchlící dívky ve valašském kroji.

V roce 2001 nechalo Valašské muzeum v přírodě přenést Klaudovy ostatky i kamenný náhrobek na Valašský Slavín.

Josef Maléř. V čase, kdy Valašské muzeum v přírodě nacházelo svou tvář a formovalo perspektivu, nescházel u vytváření jeho programové části kulturní, společenský a národopisný pracovník pan Josef Maléř (nar. 1928 Hutisko). Také on se neodmyslitelně zapsal do galerie muzejníků. Ke svému působení ve Valašském muzeu uvedl:

„Tři roky před mým narozením se v Rožnově konal 1. Valašský rok a v té době také zazněla vize Bohumíra Jaroňka o živém muzeu, ´které by žilo prací, řemeslem, uměním, písněmi a tancem´.“

Oba ředitelé – Ing. Bečák a PhDr. J. Štika, CSc. – se k Jaroňkově vizi spontánně přihlásili. Přihlásil se k ní také Josef Maléř, jemuž připadl úkol tyto smělé cíle realizovat. Na začátku to byly folklorní aktivity.

„Byl vypracován projekt Národopisného léta s perspektivou Valašského roku. Jeho programy záhy získaly celonárodní i mezinárodní věhlas.

Program obsahoval také naléhavý úkol – péči o tradiční řemesla, o lidové výrobce. Měl připomínat podomácké a polní práce. Tito nositelé tradic dělných rukou mohli nejlépe přispět k oživování muzea.

Téměř stočlenný kolektiv těchto spolupracovníků vykonal pro Valašské muzeum neocenitelné služby. Návštěvníci muzea se s nimi setkávali v exteriérech i interiérech ve všech třech areálech. Pozdravili se s brouskařem, košíkářem, s bednářem, s malérečkou kraslic, s vyšívačkou a krajkářkou a s dalšími mistry dělných rukou. Za sezónu jich do muzea přijelo skoro půl stovky. Díla jejich ´zlatých rukou´ si mohli návštěvníci zakoupit v prodejně LUV. Že byly zaručeně ´pravé´, o to se starala umělecká komise.

K oživení muzea přispívaly též řemeslnické dny. Na zvonečkovém jarmarku se mohli návštěvníci pozdravit až s třiceti keramiky. Do kovadliny bušilo i tucet kovářů. Zavoněl čerstvě upečený chléb o pekařské sobotě. Jak pracují tesaři při stavbě chalupy mohli návštěvníci muzea vidět v den stavebních řemesel. To vše jsou jen příklady, úplný výčet je mnohem širší.

Historické ukázky a zvykoslovné pořady připravovali etnografové. Sbírkové předměty ožívaly v praktické činnosti a dávaly tím punc vědecké a etnografické věrohodnosti. Bylo tomu tak například při Velkém prádle, Lněné sobotě, o Vánocích na dědině a v řadě dalších ukázek. Dřevěné městečko ´praskalo ve švech´, o tradičních jarmarcích přicházelo až patnáct tisíc návštěvníků.

O každém výročí se obvykle bilancuje, ohlíží za vykonaným dílem a odkazem předků.

Je třeba dodat, že tým propagačního oddělení pod vedením Josefa Maléře byl pokaždé u toho, co se podařilo.

Bedřich Chuděj (nar. 1943), pochází z Prostřední Bečvy, elektrikář a zvukař. Vyučil se v Tesle jako mechanik vakuových zařízení, pracoval také v elektroopravně Komunálních služeb. Od roku 1974 byl zaměstnancem technického útvaru Valašského muzea.

„Za 31 let práce ve Valašském muzeu jsem zúročil všechny zkušenosti z předchozích zaměstnání, tady jsem je mohl naplno uplatnit,“ řekl. „Jako doplněk jsem měl ozvučování. Práce v muzeu mne v plné šíři uspokojovala.“

Dělat elektrikáře ve Valašském muzeu je velice náročné. Bedřich Chuděj pečoval o provoz všech tří areálů.

„Při mém nástupu do muzea v roce 1974 bylo všechno jednodušší, nebyly tak přísné požadavky. V současnosti je instalací mnohem víc, náročné rozvody, lucerny, osvětlení budov a některých objektů, všechno jde většinou v zemi, nad povrchem jsou jenom svítilny. Až na některé drobnosti se dosud nevyskytly vážnější poruchy, zatím jsem se dokázal vypořádat s každým problémem.

K náročným programům na zabezpečení energie patřily v minulosti Hry bez hranic. Veškerou energii jsme dávali do osvětlení, takže jsme museli vypnout i některé budovy, ale pořad se technicky zajistit podařilo.

Po technické stránce je nejsložitější Janíkova stodola. Akumulační vytápění vyžaduje určitou znalost, zkušenost a předvídavost. Osvětlení divadelní scény je skutečně na úrovni.

Náročná technicky i časově je rekonstrukce interiéru kostelíka sv. Anny, vytápěná sedadla, elektrifikované vyzvánění na zvon.

Celý roční cyklus je ve Valašském muzeu velmi náročný a je potřeba jej technicky zabezpečit.“

Pan Bedřich Chuděj se od mládí zabývá také zvukařinou. Ve Valašském muzeu se bez jeho technické pomoci za zvukařským pultem a ovládáním osvětlení neobejde žádné kulturní vystoupení, divadlo a ani etnofilm. Je to práce navíc.

Jak vlastně vypadal jeho pracovní den?

„Dělám od rána do večera. Někdy i do noci. Když jsou festivaly tak začínám v šest ráno a končívám o půlnoci, nebo až ve dvě následujícího dne. A ráno znovu. Dovolená až mimo sezónu, většinou v zimním období. Ale nestěžuji si. Muzeum mi přirostlo k srdci. Všechny pořady mají své kouzlo. Mezi špičkové patří festivaly, ať je to Valaška, Rožnovské slavnosti, nebo Jánošíkův dukát. Pokaždé přinesou něco nového a zajímavého. Vždycky se na ně rád podívám znovu.“

Dne 18. května 2005 o Mezinárodním dnu muzeí byla dlouholetá práce Bedřicha Chuděje odměněna vyznamenáním.

„Bylo to také při příležitosti výročí 80. let Valašského muzea.  Přítomen byl ministr kultury, měl krásný a srdečný proslov. Obdržel jsem diplom a medaili. Takové uznání dlouholeté práce potěší“.

Návštěvník Valašského muzea Bedřicha Chuděje zahlédl obvykle jen mimo program. Jen zasvěcení věděli, že všechno co v muzeu svítí, zvučí a že elektřina proudí všude tam, kde je ji zapotřebí, že to všechno neviditelné, co přináší vizuální i akustické zážitky a radost návštěvníkům muzea je práce Bedřicha Chuděje, usazeného za mixážním pultem ozvučení Janíkovy stodoly.

 

Je jisté, že Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm doprovázelo na jeho stoleté cestě mnoho dalších obětavých i zajímavých osobností.

Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *