I když původně hřbitov kolem dřevěného kostela sv. Anny ve Valašském muzeu v přírodě nikdy skutečným hřbitovem nebyl, ukázalo se jako šťastný nápad zřídit v blízkém okolí kostela imitaci vesnického hřbitůvku, jak to v minulosti bylo na Valašsku obvyklé. Stalo se tak roku 1965 za ředitelování ing. Jana R. Bečáka po tom, kdy byl kolem kostela vybudován parkánový plot, a volný prostor bylo potřeba něčím zaplnit. Zpočátku šlo spíše o jakési valašské lapidárium železných křížů a kamenných náhrobků různých tvarů, s ukázkami historických náhrobků, přičemž mimořádnou pozornost poutaly velké kamenné náhrobky zámožných hospodářů Ze Solance a Horní Bečvy.
Ing. J. R. Bečák místo posledního odpočinku Valašský Slavín.
Až od roku 1969 iniciativou ředitele muzea ing. J. R. Bečáka a jeho spolupracovníků Josefa Maléře a prof. Karla Langera byl hřbitůvek postupně proměňován na Valašský Slavín významných osobností, které se zasloužily o rozkvět Moravského Valašska, spisovatelů, národopisných pracovníků, hudebních skladatelů, sběratelů písní a v poslední době také sportovců. Na jejich hroby byly umístěny plastiky renomovaných umělců, které samy o sobě představují galerii uměleckých plastik.
Prvním pietním aktem bylo přenesení ostatků valašského muzikanta Janka Pelára ze značně zanedbaného hrobu v Pržně, jejich uložení se uskutečnilo 5. 10. 1969.
Čestné místo na Valašském Slavínu patří sourozencům Jaroňkovým. 
Čestné místo má hrob zakladatelů Valašského muzea sourozenců Bohumíra, Aloise a Julie Jaroňkových. Z více než sedmdesáti dalších osobností zde odpočívají první ředitel Valašského muzea Arnošt Kubeša, básníci Metoděj Jahn a Ladislav Nezdařil, spisovatel Čeněk Kramoliš, malíři František Podešva, Jaroslav Frydrych, Jaroslava Hýžová, národopisný pracovník Miloš Kulišťák, mecenáš Muzejního spolku František Klauda, spisovatel J. F. Karas a jeho dcera národopisná pracovnice Vilma Volková a další význačné osobnosti, které se o Moravské Valašsko zasloužily. V jubilejním roce 2005 byly na Valašský Slavín umístěny náhrobky ředitele, národopisného pracovníka a jednoho z tvůrců Valašského Slavína ing. Jana Rudolfa Bečáka a pravoslavného kněze a účastníka protinacistického odboje ThDr. Vladimíra Petřeka.
Náhrobek vpravo František Klauda a vlevo Jiří Raška. 
Kostel v Dřevěném městečku je kopií kostela z vesničky Větřkovice nedaleko Příbora, postaveného roku 1632, který však roku 1887 do základů vyhořel. Rekonstrukce byla provedena podle dochovaných kreseb. Se stavbou bylo započato roku 1939, dokončena byla roku 1942 a kostelík je zasvěcen sv. Anně. Pod ochozem kostela se nachází lapidárium, kde jsou umístěny různé kříže a náhrobky.
Součástí areálu jsou dva dřevěné kříže. První z nich stojí u vchodu na hřbitov, zhotovený byl podle návrhu Bohumíra Jaroňka. Druhý se nachází poblíž boční vstupní branky s příhodným nápisem ČÍSLO POSLEDNÍ a jedná se o kopii kříže z Police, kterou v 60. letech 20. století zhotovil řezbář František Majer.
Valašský Slavín se postupem času stal nedílnou součástí Valašského muzea. Je zároveň důkazem toho, že nejsou zapomenuti ti, kteří se o Moravské Valašsko zasloužili.
Valašský Slavín.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka
Foto: VMP0510: Čestné místo na Valašském Slavínu patří sourozencům Jaroňkovým