Beskydy důstojně bdí nad krajinou
a já bych nešel, lidé, nešel za jinou. Cesty, cestičky a stezky
a prodírání houštím a jehličím. Omamná vůně v krajině
a vzpomínky ožiji ve vteřině. Jak vše to bývalo
a lidé měli energie nemálo. Však s prošlými léty, hloubka pohledu
a já to lépe říci nesvedu. To vrásky ve tváří hovoří
o cestě životem a krajinou, ne nešel bych za jinou.
To nejsou jenom vrásky, které vyprávějí o létech letoucích.
Jsou to i hory a louky kvetoucí. Poctivá práce v pohoří, dřina, když člověk do země ruce zaboří, když lesní dělník dřevo kácí, stromoví pokoří, také o tom, vzpomínky často hovoří. Hovoří o skromných podmínkách. O mámě a tátovi,
vše ožije v naších vzpomínkách. Proč se tak vracíme, když čas již ztrácíme a myšlenky jsou o to milejší a naší mysl i konejší.
Život v Beskydech, hovoří o tvrdé práci, o lidech.
O pevném postoji, když člověk v životě obstojí. O ryzí, pevné povaze – o lidské vytrvalosti a odvaze o pokoře, kdo zdolá Beskydy i na hoře.
To samotný život se svými zákruty, dává nám lekci a někdy život pohnutý.
Však vrátíme se do Beskyd, kde nacházíme ten zvláštní klid. Kde se tyčí známe pohoří
a lidské srdce pro tu krásnou krajinu zahoří. Tak vyznávám se z pocitu, z místa svého dětství a svého pobytu.
K místě naších životů, kde mnozí zažili těžkou robotu.
Kde vichr války pustošil a ubíral předchůdcům naším mnoho sil, člověk o život často zápasil.
Po té vichřicí válečné opět objevovali lidé místo zde báječné. Mnozí se dali na pochod a znovu zde ožíval lidský rod.
Jaro, když vstoupí do naších domovů, ne přehlédnout tu změnu nemohu. Louky, stráně a remízky, když pestře rozkvetou a vítr pramínky vlasů propletou. Vzdávám hold naší krajině, hrdinům hor a údolí, co bylo i často zabolí.
Přátelé, zdravím Vás a posílám pozdrav v těchto dnech, kdy cítím již jarní dech, jeho poselství a po zimních měsících větší spěch.
Kdy příroda se probouzí a pestrost kolem nás vykouzlila mnoho krás.
S úctou píši Vám přátelé a skláním se před rodnou krajinou.
Ne, nešel bych za jinou…
Ladislav Blahuta