V květnu 2020 uplynulo 50 let od úmrtí svérázné kulturní osobnosti Rožnovska – Miloše Kulišťáka (11. 8. 1896 – 30. 5. 1970). V roce 1991 jej v muzejním tisku připomněl Josef Maléř.
„V ostravském rozhlase odvysílali na 240 jeho relací. Kromě divadelní a folklorní činnosti to byla práce sběratelská a kronikářská. Měl spisovatelský talent. Pořizoval dokumentární kresby i fotografie. První Valašský rok 1925 byl úspěšný především díky jeho úsilí.
Dochovala se v jeho archivu vzpomínka na staříčka Jana (1831-1893): Staříček byli velice opatrní, aji si hutnuli, přecaj dbali, aby jich hospodský neošulil. Chodívali ve valašském bruncleku s pěknou řádkou gombíčků odvrchu až dolů. Když si v hospodě poručili první sklénku, rozepjali na bruncleku nejspodnější, při druhéj sklence další a tak to šlo, až byl rozepnutý celý brunclek. Pak sa zkusili postavit a když sa neplantali, tak si sednuli, poručili si sklenku navrch a začali brunclek zapínat odshora dolů.
Také vyprávění Žofinky Vaškové, jak se Valašky parádily a chlapi se na ně se zalíbením dívali: Mamulka nosívali aji tři bílé sukně na sobě. A když šli do kostela, museli stupkat dva kroky popředku, aby se mohli tatulka celou cestu dívat.
Dům Miloše Kulišťáka v Pivovarské ulici.
Miloš Kulišťák se zapojil také do příprav oslavy sedmistého výročí založení města Rožnova a připomínce stého výročí položení základního kamene pro Národní divadlo. Šest let hledal místo, odkud byl kámen z Radhoště s největší pravděpodobností vylomen. Na jevišti naši první scény pak impozantní štramák ve valašském kroji zadeklamoval: „Když před sto lety odesílali občané Rožnova první ze všech kameňů pro Národní divadlo, vyryli do něho slova: Rožnov – Radhošť. A na širokú pentlu vyšili: Ačkoliv Radhošť vzdálený, přece je s vámi spojený. Chcu vám jménem občanů Rožnova řécť, že to platí dodnes.“
Že mohl stát v té chvíli na jevišti Národního divadla pokládal za vrchol uznání své práce. Za dva roky poté zemřel.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka