Patentní vynález, aneb jak uchovat teplo léta na zimu

Tak je to na tomto světě zařízeno, že každý se baví něčím jiným. Jeden peče housky, druhý ková podkovy.
Strýček Harabiš, kam až paměť sahá, nedělal nic. Jen vynalézal. Měl s vynalézáním bohaté zkušenosti.
Jednou v minulosti vynalezl lapač malých blesků, jenže pokaždé se mu podařilo lapit akorát blesk velký jako hrom. Nevzdával se. Vymyslel bleskotlumič, či bleskozmenšovač. V kuchyni uzmul pětilitrový hrnec a jednoduše ho přetvořil na obrovský kondenzátor, který byl štont miniaturizovaný blesk spolknout a jeho energii vydat na požádání až později.

Práce mu šla výtečně od rukou. Jenže zapomněl o svém nejnovějším vynálezu informovat tu svou sedmou svátost. Teta Harabišová, jata náhlou inspirací, že k nedělnímu obědu ukuchtí šlejšky, postavila inkriminovaný pětilitrový hrnec rovnou na rozpálený sporák. Jakmile se hrnce dotkla hliníkovou naběračkou, hliník je jak známo vynikající elektrovodič, náhle uvolněná energie malého blesku vydala ránu, jako když padá stodola. Bylo velké štěstí, že větší část energie malého blesku prchla přes sporák do komína, který vysvobozený blesk rozházel na cimprcampr, jen menší část energie propálila tetě Harabišce oděv právě v místech, o kterých se ve slušné společnosti nehovoří.
„Sakramentský krám!“ vyhodila teta Harabišová ten vypečený vynález na smetiště.
Bylo po vynalézání.
Ale to by nebyl strýček Harabiš. Do osmačtyřiceti hodin se zase krčil v tom svém kutlošku. Dál vynalézal.
Léto právě vrcholilo. Hice, že by se cigareta dala připálit pouhým dotekem o kůži.
„Nad čím mudrujete, strýčku,“ ptám se.
Seděl nad kuchyňským prkénkem, na kterém teta Harabišová obvykle krájela zeleninu, v jedné ruce nůž nabroušený jako břitvu, prováděl jím šmikavé pohyby.
„Schraňuji letní teplo do zásoby na zimu,“ odpověděl aniž se ohlédl.
A safra! To se ještě nikomu nepodařilo. Tohle určitě bude vynález tisíciletí!
„A jak to děláte, strýčku,“ ptám se.
„Tobě, synku, to mohu říct, ty to nevykecáš,“ povídá strýček Harabiš. „Krájím letní teplo na hranolky o velikosti kostkového cukru a ukládám je do právě takové krabice. Fígl je v tom, že pro fixaci léta musím použít speciální konzervační prostředek – a právě ten je mé tajemství. Plnou krabici převážu gumou od zavařovačky a vstrčím ji do mrazáku.“
Jednoduché jak facka.
„A to je všecko?“
„Všecko,“ přikývl strýček Harabiš. „Jako vzdělanec přece víš, že největší vynálezy jsou vždy ty nejjednodušší.“
Jen přes rameno mi dovolil nakouknout, nic víc. Nevěřil jsem svým očím. Skutečně jen krabice kostkového cukru, převázaná červenou gumičkou od zavařovačky.
A co konzervační roztok, který teplo vrcholícího léta stabilizuje v kostkách podobných cukrovým?
Nejtajnější tajemství.
Teprve když udeřila pořádná zima, kravce šla pára od čumáku a ryby v potoce vyskakovaly nad hladinu, aby se trochu zahřály, pak strýček Harabiš slavnostním hlasem oslovil přítomné: „Teď je nejlepší čas vyzkoušet, jestli můj prozatím poslední vynález funguje.“
Vyndal z mrazáku krabici k nerozeznání stejnou, jako od kostkového cukru, akorát přepásanou červenou gumkou od zavařovačky. Uvnitř bílé kostky k nerozeznání od cukrových, hezky uložené jedna vedle druhé. Strýček Harabiš, jako by šlo o posvěcenou hostii, položil každému jednu kostku rovnou na vypláznutý jazyk.
Fungovalo to!
Podivuhodné teplo dychtivě proudilo do krevního oběhu, zázračně vyhřívalo tělo sluncem dávno uplynulého léta.
Tváře všech rázem pomalovaly červené růžičky. A radosti co bylo!
„Voní po slunci,“ poznamenala Vendulka.
„A chutná po slivovici,“ dodal jsem znalecky.
To bylo kouzlíčko!
Kupodivu vynález strýčka Harabiše, byť všeobecně rozšířen a opěvován, nebyl dosud z jakési nicotné příčiny zaregistrován u patentového úřadu.

Text a ilustrace © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *