Konečně jaro plnou silou udeřilo na zvon a jeho hlas se rozletěl po všech končinách. Nastal čas plný příslibů, plný radosti.
Stál jsem před hájenkou po lesácky oblečený a s flintou přes rameno, pes vzorně seděl u pravé nohy, bedlivě sledoval každý můj pohyb, připravený okamžitě reagovat, ale jen jsem stál na místě jako bych se nedokázal rozhodnout kudy a kam a proč vlastně. Jarní den se kolem mne valil v plné síle a nabízel přehršle rozkoší.
Starý hajný Vavruška říkával: „Jaru nikdy nevěř, pokaždé tě zklame.“
Nezdálo se, že by z modrojasu oblohy měla najednou padat sněhová plískanice, že by si slunce popletlo chodníček a už krátce po poledni se obrátilo na půlnoční stranu, ani povichr divoce nekroutil korunami stromů, až by je vytrhal ze země i s kořeny. A starému hajnému Vavruškovi, navzdory předpovědi, že si na něho jaktěživa nikdo nevzpomene, vyrostl čísi zásluhou na hrobě záhonek nádherně žlutých petrklíčů.
Cosi se zalesklo v povětří, jakoby kdosi z rozmaru vyhodil do vzduchu zlatou památeční minci císařovny Marie Terezie. A on to žluťásek, barva neotřelá, až oči přecházely, jakoby v mincovně drahých kovů právě vypadl z razicího lisu. První žluťásek, to je vždycky velká sláva. A může třeba někdy později ještě sypat sněhem, nikdo nemůže popřít, že už tady byl. Vyletěl po dlouhém zimním spánku odněkud z tajného úkrytu, ale všecko si pamatoval: kde rostou sněženky, kde petrklíče, kde lýkovec, také kontroloval, jak se nalévají květní pupeny u třešní, u švestek a jak nadějné to bude letos s jabloněmi.
Vydat se do jarního lesa ještě před úplným rozedněním je něco jako mít svátek každý den. Strakapoudi buší do svých tamtamů, pokaždé spolehlivě najdou rezonující suchou větev a to je jejich zpěv, to je jejich lákání a touha, to je jejich vítání jara. Strakapoudi jsou zkrátka excelentní bubeníci.
Teď už je jisté, že pro jaro už není návratu. Jen co strakapoudi ukončí svůj sólo part, odletí na tichých křídlech do hlubiny lesa a pokračují na vybrané dřevině v tesání budoucího hnízda. Dá to práci, týden i dva, třísky lítají kolem. Strakapoudici se musí ubikace líbit, jinak dá nápadníkovi kvinde.
Na dřevěné lavičce u venkovní stěny dřevěné hájenky blátivé šlapky kuny, jako přetištěné z myslivecké učebnice. Už jsme si mysleli, že se odstěhovala, třeba k Vávrovým nebo k Pečenkovým, po celé zimní období nebylo slyšet šramot ani jiná neplecha. Zřejmě se jí u nás líbí. To bude mít paní hajná radost! Umínila si, že zkusí chovat několik slepic, aby nemusela běhat pro každé vajíčko až do Konzumu. Moc dobře ta kuna darebačka ví, že bych s ní neměl žádný slitování, ani paní hajná. Však už se paní hajná jednou cvičila ve střelbě, že když s tou havětí nedokáže udělat pořádek pan hajný a ani ten pes… Trefila jeden strom v lese a jedno okno v hájence. Strom se otřepal, jako že se nic moc nestalo, díru po okně zatloukl hajný latěmi a nabádal stolaře Vahalu, aby si s novým oknem pospíšil.
„Ty už ses z pochůzky vrátil?“ podivila se paní hajná.
Nevrátil, protože jsem se pořád ještě kochal jarním dnem.
„Kam máš dnes namířeno?“
„Do Vrchů, vítr tam minulý týden dělal pořádky, polámal nějaké stromy, tak jdu tu škodu obhlédnout.“
Vsadil bych se, že chtěla ještě dodat, že pokud hned nevyrazím a nepospíším si, že nestihnu večeři…
Věrný pes moc dobře věděl, jak tyto hovory končí, už čekal u branky.
Do Vrchů to není od hájenky právě blízko a ani nízko, jeden se pořádně zadýchá a nemusí mít na to ani mé roky.
Nad splavem, kterému tady říkají špéra, kamenná hráz dobře tři metry vysoká přehrazuje horský potok a brzdí jeho spěch, Zuzanka Vajdová tam seděla na smrkové kládě. Namísto očí dvě mokvavé studánky.
„Copak?“ rád jsem uvítal nepředvídané zdržení.
Jako bych nevěděl, jaké tragédie dokáže jaro připravit. Jako bych si nepamatoval průpovídky starého hajného Vavrušky o proradném jaru, chvíli ti nabízí lásek, že bys je na žebřiňák nenaložil, jindy ti odežene tu jednu jedinou.
Přisedl jsem na kmen smrku, který lesáci zapomněli naložit a odvézt, docela rád jsem to zdržení uvítal.
„Byl jste někdy zamilovaný?“ zeptalo se to slzavé údolí.
„O každém jaru pokaždé znovu a znovu, ale nesmíš to na mne vyzradit, paní hajná se poslední dobou učí střílet.“
„Trefila už něco?“
„Okno v kuchyni. Dva týdny trvalo stolaři Vahalovi než udělal nové. To jsou dnes řemeslníci! A ještě si napočítal nekřesťanské peníze. A loni touhle dobou mne jaro také málem zruinovalo.“
To Zuzanku Vajdovou rozesmálo.
Kontrolu Vrchů kdesi vysoko pod oblohou jsem odložil na příhodnější čas. Posezení s mladým děvčetem není nikdy k zahození a když jsme se konečně rozcházeli, pořád ještě se smála.
Prostě … takový obyčejný čas jara.
Text a foto © Richard Sobotka