Kulturní výročí květen 2020

Cyril Mach – učitel, sportovec, bojovník za svobodu – nar. 17. 2. 1888 Staré Smrkovce – zemř. 6. 5. 1945 Praha – před 75. lety.

Po maturitě působil jako učitel ve valašskomeziříčském okrese na Horních Pasekách, ve Valašské Bystřici a Kněhyni na Horní Bečvě. V zákopech první světové války utrpěl zranění, léčil se v Turnově, kde se seznámil s učitelkou Táňou Michálkovou. Po svatbě oba odešli učit na Valašsko.

Roku 1920 byl Cyril Mach ustanoven řídícím učitelem v Hutisku ve škole „Za kopcem“, kde se svou ženou působil až do roku 1939. Zde rozvinul velkou a záslužnou práci učitelskou, vychovatelkou, hospodářskou, kulturní a osvětovou. Tady s dětmi a Zákopčany postavil roku 1926 jediný pomník Charlottě Garrigue Masarykové v ČR.

Symbolický hrob Cyrila Macha na Valašském Slavíně.

Ještě před okupací vstoupil Cyril Mach do řad aktivního odporu a národního odboje proti nacismu za svobodu vlasti. Gestapo jej z této činnosti podezíralo, proto byl kvůli bezpečnosti přeložen na školu v obci Slopné u Vizovic. Odtud odešel do Prahy, kde působil jako odborný učitel na Vinohradech, později jako zástupce ředitele na měšťanské škole na Vyšehradě.

Cyril Mach nenadělal o vlastenectví mnoho řečí, prostě se účastnil národního odboje. Po navázání spojení na odbojovou jednotku „Obrana národa“ převáděl tajnými cestami přes hranici na Slovensko vojáky a důstojníky, kteří se chtěli připojit k bojujícím armádám na východě i na západě. Spolu s dalšími odbojáři byl od 5. června 1939 posledním článkem řetězce převáděčů na Slovensko. Výprav se zúčastňovali také jeho dva nezletilí synové Ivan a Jiří, aby vzbuzovali dojem, že jsou na výletě.

V závěru roku 1939 se do tichého údolí v Zákopčí nastěhovaly oddíly wehrmachtu. Přes hustou síť hlídek už nebylo možné k hranicím a na Slovensko proniknout. Nepříznivou atmosféru vytvářeli také lidé špatného charakteru, proto musel Cyril Mach školu v Zákopčí, kde po dvacet let působil jako vlastenecký učitel a bojovník za svobodu vlasti, opustit.

Ani v Praze nezahálel, pracoval v podzemním odbojovém hnutí, šířil zprávy a informace posilující vlastenecké odhodlání lidí.

Čas od času přece zavítal za přáteli na Hutisko, naposledy v březnu 1945.

Začátkem května 1945 navštívil starou matku ve Volanicích. Tam v poledne 5. května 1945 uslyšel volání rozhlasu o pomoc. Vracel se do Prahy téhož dne, v Českém Brodu přespal, v neděli 6. května 1945 pokračoval v jízdě do Prahy.

Do rozhlasového paláce na Vinohradech přišel odpoledne a hned se připojil k ostatním obráncům rozhlasu. V době, kdy se nacisté znovu stahovali k rozhlasu, stavěli obránci v podzemí budovy barikády, tam se uchýlili hlasatelé a technická služba. Dlouhá podzemní chodba zároveň sloužila jako protiletecký kryt.

Večer, ještě za světla, svrhlo na průčelí budovy rozhlasu německé bombardovací letadlo těžké vzdušné torpédo. Obrovský náboj proletěl třemi poschodími budovy a probořil strop podzemního prostoru, kde explodoval. Ve změti trosek našlo ve sklepení smrt několik desítek bojovníků, mezi nimi i řídící učitel z dalekého hutiského Zákopčí Cyril Mach.

Cyril Mach je pohřben v hromadném hrobě pražských bojovníků květnové revoluce z roku 1945. Za své revoluční dílo byl vyznamenán in memoriam Československým válečným křížem. Na škole v Zákopčí je umístěna pamětní deska s reliéfem Cyrila Macha.

 

Strnadel Antonín, malíř, grafik – nar. 10. 5. 1910 Trojanovice – 110 let – zemř. 21. 10. 1975 Praha – před 45. lety.

Měl vrozený výtvarný talent. Studoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Od roku 1945 působil jako profesor VŠUP v Praze. Ilustroval řadu knih svých bratrů i dalších autorů a je významným představitelem české poválečné ilustrace. Námětově čerpal především z folkloristických motivů Valašska. V Novém Hrozenkově, kde často pobýval, je ve staré roubené dřevěnici jeho Památník. Jeho práce jsou i v Památníku bratří Strnadlů a Jana Knebla v Trojanovicích. Ve Frenštátě vyšly dvě bibliografie Z deníků Antonína Strnadla  a Tváře se studiemi Jana M. Tomeše.

 

Kulišťák Miloš, společenský pracovník – nar. 11. 8. 1896 Rožnov p. R. Hážovice – zemřel 10. 5. 1970 Rožnov p. R. – před 50. lety.

Nosíval ten širáň při každých národopisných slavnostech, vysoký, ramenatý, vlnité vlasy mu svítily stříbrem, procházel městem ve valašském kroji, zapálený národopisný pracovník, který by zejména v počátcích Valašského muzea tam nejraději i spával, což se mu nakonec splnilo a dnes odpočívá mezi stejně zasloužilými rodáky na Valašském Slavíně.

Miloš Kulišťák národopisec.

Už mnohokrát bylo uvedeno, kolik jeho národopisných pásem ostravský rozhlas odvysílal, byla popsána jeho divadelní a folklórní činnost, sběratelská vášeň a kronikářská práce i to, že ve svých vyprávěnkách zaznamenal jadrný valašský humor a že svým fotoaparátem zachytil fotograficky a bystrou tužkou kresebně mizející Rožnov.

„Poznal jsem ho vysokého, s bílou kšticí, vždy veselého a laskavého, jako zaníceného folklóristu,“ vzpomíná ve své knížce Paměť domova spisovatel Oldřich Šuleř.

Mnozí ještě pamatují, když vycházel ze své valašské dřevěnice v Pivovarské ulici, odkud je neopakovatelný výhled na Radhošť. Patřil k tomuto městu jako letité stromy v městské hájnici, mezi které pomáhal sourozencům Jaroňkovým usalašit první exponáty vznikajícího Valašského muzea v přírodě.

Čas měnil někdejší dřevěné městečko Rožnov ještě za časů Miloše Kulišťáka k nepoznání. Prastaré dřevěnky podnes zůstávají uchovány na fotografických momentkách Miloše Kulišťáka, ale zejména v jeho kresbách (je jich na 250), zdaleka nemají jen dokumentární hodnotu.

Miloš Kulišťák muzikant. 

Absolvoval Rolnickou školu v Rožnově a později v ní působil ve funkci hospodáře travinářské stanice, i s prosazováním tehdy nového odvětví semenářství na Valašsku proti námitkám starých hospodářů: „Kdo to jakživ viděl, trávu mlátiť!“ Při tom všem byl folklór jeho hlavním zájmem a právě jemu zůstal v prostorách Dřevěného městečka Valašského muzea věrný po celý život.

Už za svého života musel překonat nejrůznější překážky. Po jeho smrti byla snaha nechat upadnout v zapomnění tohoto usilovného národopisného pracovníka, ale nakonec marná.

Dnes, pravda, už jeho stařičký fotoaparát necvaká momentky, tužka rychlými tahy nečrtá poslední mizející zbytky starého dřevěného Rožnova, ale jeho širáň, z pod kterého se derou vlnité stříbrné vlasy, jakoby stále uličkami města proplouval.

 

Tauber Jan, řídící učitel a zakladatel Sboru dobrovolných hasičů v Zašové. Poházel z Prostějova, kde se narodil 1. 6. 1854. Po absolvování učitelského ústavu učil a působil jako řídící učitel na řadě moravských škol.

Jeho působení bylo neobyčejně rozsáhlé a rozmanité. Muzicíroval, působil jako regenscholer, kapelník a skladatel. Psal lidem supliky a dopisy. Byl opravdovým patronem dětí, ale i včelařů a ovocného stromoví. V místech učitelského působení také zakládal Sbory dobrovolných hasičů a byl jejich náčelníkem.

V Zašové působil jako řídící učitel v letech 1890–6. V roce 1893 měl hlavní zásluhu na založení místního Sboru dobrovolných hasičů, byl to jeden z prvních deseti sborů na území někdejšího vsetínského okresu. Hned v počátku měl sbor téměř 70 členů. První výbor sboru bylo zvolen 28. 5. 1893. Již v prvém roce zasahovali u několika požárů v Zašové, Veselé, Zubří a jinde. Podnes sbor existuje a stále aktivně působí ve prospěch obce.

Za svého prvního učitelského působení v Návojné u Brumova se Jan Tauber poznal Amálii Matějíčkovou a jako manželé přivedli na svět 11 dětí. Desátou v pořadí byla Amálie, provdaná Kutinová (1898-1965), spisovatelka a autorka oblíbené knihy pro děti Gabra a Málinka.

Od roku 1903 působil Jan Tauber jako řídící učitel ve Štítné nad Vláří. Tam ho roku 1907 ranila mrtvice, když jako velitel hasičů spěchal k požáru. Následkem nemoci byl nucen odejít do penze. Po Krátkém pobytu v Brumově se Tauberovi odstěhovali do pronajatého domu v Zašovské ulici ve Valašském Meziříčí, kde Jan Tauber 23. 5. 1910 ve věku 56 let zemřel – stalo se tak před 110 lety.

 

Druhá světová válka skončila v květnu roku 1945 – v roce 2020 uplynulo od této události 75 let.

Druhá světová válka v letech 1939 –1945 se týkala 64 států a 2 miliard lidí. Bojovalo v ní 110 milionů vojáků, přišlo v ní o život asi 20 milionů vojáků a 35 milionů civilistů (Československo zaznamenalo ztráty na životech celkem 360 tisíc obětí; padlých vojáků 25 tisíc, civilních obětí 63 tisíc).

Pomník obětem světových válek v Rožnově p. R. 

V Evropě druhá světová válka oficiálně skončila 8. května 1945. Po porážce Japonska nastal definitivní konec druhé světové války 2. září 1945.

Poslední dny druhé světové války v Rožnově pod Radhoštěm 4.- 6. května roku 1945 byly pro Rožnov velmi dramatické. V závěru druhé světové války byl právě Rožnov nejvíce postižený ze všech okolních osad. Nikdo nepředpokládal, že přesun fronty bude mít na město Rožnov tak drastický dopad. Škody byly nesmírné, na životech i na majetku.

Bilance boje o město zaznamenala 16 padlých vojáků sovětské armády a 20 občanů Rožnova. Válečnými událostmi při přechodu fronty byl Rožnov z měst někdejšího vsetínského okresu postižen nejvíce. Úplně bylo zničeno 37 budov a dalších 229 poškozeno. Celkové válečné škody na veřejném a také na soukromém majetku dosáhly částky 330 milionů Kčs tehdejší měny.

Horní rožnovská ulice v květnových dnech roku 1945.

Pomník padlým občanům při osvobozování města 4. a 5. května 1945 byl původně umístěn naproti Palackého sochy (v dnešní Lázeňské ulici). Verš na patě pomníku pocházel od Miloše Kulišťáka: Šli s pevnou vírou slunci vstříc, šli ke svým drahým netušíc, že v cíli ždané svobody, smete je válka ve hroby.

V poválečných letech nesměla být uvedena na pomníku jména všech obětí. K nápravě došlo až v roce 1996, kdy bylo rozhodnuto odstranit původní pomník z nevyhovujícího rušného místa (dnes Lázeňské ulice) a nový pomník umístit do klidného prostředí městského parku. Autorem nového pomníku je akademický sochař Václav Fiala z Klatov.

Pomník z černého leštěného kamene v podobě viklanu nese jména všech obětí obou světových konfliktů.

Text,  foto a reprofoto © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *