Ludmila Petřvalská – už jen vzpomínka

Ve čtvrtek 25. února 2021 zemřela ve věku 95 let paní Ludmila Petřvalská.
V roce 2013 při jednom setkání paní Ludmila Petřvalská vzpomínala.

„Nedaleko někdejší návsi v Tylovicích podnes stojí dřevěný domek číslo popisné 1879 (původně 79), postavený roku 1760, jak dosvědčuje datum vyražené na kameni, tam jsem se rolu 1925 narodila manželům Janu  a Anně Vaškovým, dali mi jméno Ludmila.

Původními majiteli domku byli Vaculovi. Měli deset dětí. Od nich domek koupil nějaký Machýček. K chalupě patřilo pole hned za dědinou, ale Machýček, protože byl myslivec a lesák, vyměnil ho za pole v místě, kde si říkalo Ohrada u Klůzova. Pole bylo sice pěkné, ale daleko. U vody tam byly vysazené stromy. Patřilo k poli také kus lesa. Grapa se tam říkalo. Listí odtamtud se vozilo pro dobytek na stlaní.

V tom místě je postavený kříž. Na střední části soklu můžeme číst: Ke cti Boží věnovali manželé Josef a Anna Machíček, Léta Páně 1871. Svrchní kámen nese text: Bůh je útěcha má.

Stavitelé kříže pocházeli z Tylovic z usedlosti č. 79, památku zbudovali na svém poli. Nedaleko místa, kde kříž stojí, údajně nalezli mrtvou Rozinu Vaculovou, která zemřela při práci na přilehlém poli. Byla to manželka Františka Vaculy, jednoho z deseti dětí, kterého se ujala a vychovala vdova Anna Machýčková.

Na památku nebohé Roziny Vaculové pojmenoval folklorista Miloš Kulišťák velkoprodejnu, postavenou na náměstí v místě někdejšího Hambálkova knihkupectví, jako Rozina.

Vdova Machýčkova, která se ujala Františka Vaculy, mu pak domek čp.79 předala, takže přešel zpátky do majetku Vaculovy rodiny.

V tom domku se narodila moje mamka. Také já jsem se tam narodila, pak i obě moje děti.

Můj otec, příjmením Vašek, byl obuvník. V jedné části hospodářského stavení byla malá místnůstka, tam měl své ševcovství. K domku patřila velká zahrada, táhla se až k Hážovce. Zahrada byla i před domkem. Dnes tudy ubíhá cesta, která původně vedla za hřištěm. Takže náš domek stál uprostřed zahrady.

U domku bylo také hospodářství, kráva a prase.

Řemeslo ševcovské moc nevynášelo, takže jsme po devět let, až do roku 1938 byli v rožnovské Sokolovně domovníky.

Když jsme se nastěhovali do Sokolovny, bydlela v chalupě stařenka se staříčkem, jejich dcera Růžena a syn Jůlius. Později se Růžena odstěhovala. Julius ještě nějaký čas zůstal, oženil se, ale zemřel mladý.

Když v roce 1980 zemřel můj otec, a o tři roky později matka, převzala jsem dřevěnou chalupu já.

Provdala jsem se za Jana Petřvalského.

S manželem jsem se znala od dětství. Bylo nás pět nebo šest kamarádů, já byla nejmladší, takže mne nebrali moc vážně, jen jako přívažek, ale bylo to pěkné kamarádství. Na Vánoce, sotva se na Štědrý večer pojedlo, sešlo se u nás i dvacet lidí. Zpívaly se koledy, vojenské písničky. Pak se šlo na půlnoční.

Ráda vzpomínám na mládí.

Na Martina už bývaly na Valašsku sněhové vánice. Potom přišel Mikuláš. V létě na hřišti zase zvalování mája. Konaly se tylovské pouti a kde všecko.

Když byla ve Valašském muzeu dokončena stavba dřevěného kostelíka, přišel folklorista Miloš Kulišťák s nápadem, že se uspořádají dvě valašské svatby.

Jednou z nich měla být ta naše. My jsme s mým nastávajícím tančili ve Valašském krůžku. Tak jsme se v tom pětačtyřicátém roce při té Valašské svatbě ve Valašském muzeu skutečně vzali. Pět tisíc platících diváků tam přišlo. Tři faráři, zpěvačka z Ostravy. Miloš Kulišťák s bratrem nám šli za svědky.

Přesto nevzpomínám na svatbu ráda. Krátce předtím jsem si poranila nohu, celá mi opuchla, museli mne poponášet. Ještě ve čtvrtek jsem jela k doktorovi na kole, celou cestu jsem šlapala jen zdravou nohou. V neděli arcibiskup olomoucký vysvětil ve Valašském muzeu kostel, pak následovala svatba. Nějak jsme to nakonec zvládli.

Manžel byl o sedm roků starší. Vyučený tesař. Vystudoval hospodářskou školu. Po osvobození pracoval v Travinářské stanici. Měl zlepšovací návrhy, byl v Praze vyznamenaný. Pak byl v Travinářské stanici ředitelem. A také jedenáct let předsedou Národního výboru v Tylovicích.

Zaměstnaná jsem byla v Loaně – původně MOP. Působila jsem také deset let v sociální a zdravotní komisi na okrese Vsetín, pět let jako poslanec v zastupitelstvu obce a pět let v posudkové komisi ve Valašském Meziříčí.

V roce 1947 jsme dostali novomanželskou půjčku. Zděný domek jsme si postavili  na místě někdejší chalupy Petřvalských, vypálené v posledních dnech války při bojích o Rožnov. Tam jsme pak bydleli. Když můj muž zemřel, nechala jsem zděnou chalupu synovi a šla jsem v Rožnově do Domova pro seniory.

Ráda vzpomínám na starý dřevěný domek. V největší světnici byla velká pec, spávalo na ní i deset dětí. Aby moje matka nespala s děckama na peci, vzala ji stařenka Machýčkova v malé místnůstce, kde měla výměnek, k sobě do postele. To bylo pro mou maminku takové vyznamenání.

Byla černá kuchyňka s otevřeným ohništěm, vařilo se tam v rendlících. Kamna kde se sušilo ovoce. Krb. I peklo na pečení chleba.

Žila jsem v tom domku skoro pořád od narození, podnes mám k němu citový vztah a jednou bych v něm chtěla i umřít…“

Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *